Stát s umělou řečí. Českoslovenština měla potlačit němčinu v Sudetech

Jak ospravedlnit vznik Československa, kdy dva národy, Češi a Slováci, byly početně de facto menší než Němci žijící na území nově vzniklého státu po roce 1918? Státu, ve kterém žili dále Poláci, Maďaři, Rusíni…

Nejprve vznikl politický národ československý, a následně i jazyk československý.

V roce 1926 se stal jazykem státním, a to díky vydání jazykového nařízení. Šlo o prováděcí předpis k ústavnímu jazykovému zákonu z roku 1920. Státním jazykem byl v letech 1920 až 1948. Avšak reálně spíše do roku 1938 a stejně bylo prakticky nemožné tento jazyk důsledně dodržovat, neboť reálně neexistoval. A aby to bylo ještě komplikovanější, oficiálně byl jazyk československý složen z češtiny a slovenštiny.

V českých zemích byla používána čeština a na Slovensku slovenština. Jenže v české části republiky žily tři miliony Němců, ve slovenské Maďaři a u severovýchodních hranic zase obyvatelé polské národnosti, zcela na východě Rusíni.

Představitelem nového československého jazyka je uváděn prezident ČSSR Gustáv Husák, přestože v době pro roce 1968, kdy oficiálně vznikla federace, už koncept československého jazyka neexistoval. Byl zrušen v roce 1948, po odsunu Němců z obnoveného Československa.

Gustáv Husák střídal v mluvené řeči jak rodnou slovenštinu, tak češtinu. Tento jazyk používali zejména „federalisté“ ze Slovenska. Ti v době normalizace získávali úřednické posty v Praze a začali potlačovat slovenštinu v mluvené mluvě. Snažili se přizpůsobovat češtině a „pražštině“, neboť v tomto prostředí žili a běžně komunikovali s českými mluvčími.

Novodobým reprezentantem směsi češtiny a slovenštiny v mluvené řeči je Andrej Babiš. Jako příklad můžeme uvést vyřčenou větu: Něch poví, kdě bydlí!

Zatímco v případě „husákovštiny“ a „babištiny“, která je směsicí českého a slovenského jazyka, se mnozí nad touto formou pohoršují a vysmívají se, v době vzniku Československa bylo zcela běžné, že v oblastech Sudet lidé mluvili německy s českými výrazy a opačně.

Už jen názvy českých měst v němčině napovídají o tom, že němčina českých Němců (později nazývaných sudetských) je odlišná od němčiny za pohořím Krušných hor či Šumavy. Typicky to můžeme ilustrovat na městech Litoměřice (německy Leitmeritz), Teplice (německy Teplitz), Česká Lípa (Böhmisch Leipa) a takto bychom mohli pokračovat.

V podstatě šlo o zkomoleniny českých názvů do němčiny a opačně z němčiny do češtiny. Navíc česká němčina byla více podobná rakouské němčině, ze které vzniklo mnoho českých slov , které běžně používáme, aniž si to uvědomujeme.

Běžně říkáme pumpa, což je slovo od německého slova Pumpe. Toto slovo používáme v běžné mluvě ve smyslu čerpací stanice, což v Německu je Tankstelle, zatímco v Rakousku je běžně užíván výraz die Pumpe. Obdobně je to se švestkou. V Německu je to die Pflaume, zatímco v Rakousku die Zwetschke. V tomto slově je krásně slyšet české slovo švestka.

V rakouské němčině totiž najdeme silné vlivy jiných jazyků a to především jazyků bývalé habsburské monarchie – tedy i češtiny a slovenštiny. Rakouská němčina se od té v Německu odlišuje, existuje i oficiální německo-rakouský slovník.

Že jste nikdy o pražské nemčině neslyšeli? Tímto se už dostáváme k němčině, která byla i úředním jazykem habsburské monarchie a používala se až do roku 1945.

Prager Deutsch je jazykovou variantou němčiny, kterou se mluvilo a psalo v Praze před rokem 1945. Její psaná forma z doby vlády Lucemburků hraje důležitou roli v dějinách německého jazyka pro svou vyvažující funkci mezi psanou hornoněmčinou Rakouska a Jižního Německa a východní středoněmčinou středního Německa, ze kterých se později vyvinul pravopis moderní spisovné němčiny, tedy Hochdeustch.

Za vlády Lucemburků byla Praha důležitým politickým a kulturním centrem, na jehož rozkvětu se vedle císařského dvora významně podílel německý patriciát. Po roce 1627 se pražská němčina ve své psané formě vyvíjela směrem k rakouské variantě.

Na konci 19. století byla pražská němčina považována za nejlepší němčinu rakousko-uherské monarchie. Tento jazyk používaly především vzdělané vrstvy, které za vzor považovaly spíše saskou než rakouskou němčinu. V roce 1910 bylo v Praze už jen 4,5% německojazyčného obyvatelstva, přesto zde vznikla literatura světové proslulosti. Jmenujme spisovatele jako Rainer Maria Rilke, Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch.

Čeští, neboli sudetští Němci, jsou těmi, které vnímáme jako ty Němce a tímto pohledem se díváme na Němce jako národ. Jenže sudetští Němci nemají s Němci jako takovými moc společného, přestože jejich předci, kteří kolonizovali střední a východní Evropu, byli z oblastí jako je Bavorsko, Franky, Sasko, ze Švábska, Porýní i rakouských zemí.

Pokud ale budeme mluvit o českých Němcích někdy od 17. století, byli to Němci žijící v Habsburské monarchii a později v Rakousku-Uhersku. To bylo zcela jiné území s jinými pravidly a zákony a obchodními vazbami než Německo za pohořím Krušných hor, Šumavy či Krkonoš.

Pro tyto Němce byla hlavním městem Vídeň, kde měl sídlo panovník. Němčina byla úředním jazykem a tudíž tito Němci se necítili jako „občané druhé kategorie“, což se změnilo po roce 1918, resp. po roce 1920, kdy najednou němčinu nahradil jako státní jazyk českoslovenština a němčina se stala jazykem menšiny.

Ústava z roku 1920 zakotvila „československý národ“ jako státní národ, z čehož vyplývá, že k ostatním národnostem přistupovalo Československo jako k menšinám. Podle sčítání lidu z roku 1921 tvořili obyvatelstvo země z 65,5 % Čechoslováci (z toho bylo 14,5 % Slováků), 23,3 % představovali Němci, 5,6 % Maďaři, 3,4 % Rusíni a Rusové, 1,3 % Židé a  0,5 % Poláci.

Němci byli v Československu menšinou. A na menšiny pamatoval ústavní zákon z roku 1920 a navazující jazykové nařízení z roku 1926. Státním oficiálním jazykem byl stanoven jazyk československý. Němečtí zákonodárci sice mohli v parlamentu vystupovat ve svém jazyce, veškeré protokoly a dokumenty ale byly vedeny ve státním jazyce a netlumočily se ani plenární projevy.

Na úřadech státní správy mohli příslušníci menšin podávat podněty a dostávat vyřízení ve svém jazyce jen v těch oblastech (soudních okresech), kde tvořili minimálně 20 % obyvatel. I v případě samosprávy byl zvýhodněn státní jazyk.

Je ale pravda, že v 90% území, kde žili sudetští Němci, měli jazykovou ochranu. V oblastech, kde Němci nedosáhli na ochranný limit, jich žilo podle různých propočtů 300 až 430 tisíc, tedy 9,5 % až 13 % z jejich celkového počtu.

Děti příslušníků menšin měly právo na veřejné vyučování ve svém jazyce v obcích, kde minorita tvořila alespoň 20 % obyvatelstva. Menšiny také mohly zakládat, spravovat a řídit své soukromé školy, Němci jako jediná menšina měli i své vlastní vysoké školy. Univerzitu v Praze a techniku v Praze a v Brně.

Po roce 1920 se role obracely oproti období v 18. a 19. století. V českých zemích totiž byla němčina úředním jazykem.

Ale popořadě, jak to celé vzniklo? Výrazné národnostní rozpory začaly v českých zemích po Bitvě na Bílé hoře (1620). Němčina byla vyhlášena úředním jazykem až v roce 1784.

V 17. století se nerozlišoval národní původ. Všichni žili v Habsburské monarchii. Obvykle dělení bylo následující: obyčejní lidé mluvili v Čechách a na Moravě česky i německy. Církev používala latinu. V aristokratických kruzích byla v oblibě francouzština. Popisuje historik David Kovařík v článku Pobělohorský triumf němčiny časopisu Živá historie.

Dělení společnosti probíhalo na jiné linii. Rozhodoval stav, region, země, ke kterému daný člověk patřil. Po církevní reformaci v 16. století ještě rozhodovalo, k jakému vyznání člověk hlásil. Zda ke katolickému či nekatolickému.

Od roku 1526 české země patřily k Habsburské monarchii, což byl mnohonárodnostní velký útvar ve střední a východní Evropě, kterému vládla dynastie Habsburků. Habsburkové byli katolíci, naopak česká a moravská šlechta byla nekatolická. Tudíž soužití šlechty s Vídní nebylo bezproblémové.

Vše vyvrcholilo Bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620. A následně popravou 27 českých pánů na pražském Staroměstském náměstí.

V ideologii české historie to má velký symbolický význam. Vídeň se kvůli rebélii pomstila zemské šlechtě a měšťanům, nikoliv ve smyslu pomsty Habsburků vůči etnickým Čechům. Tehdy šlo o souboj stavovských vojsk vůči císařské armádě.

I přesto po porážce českých a moravských stavů v následujícím období je tato historická epizoda v českých dějinách a literatuře vykreslována jako boj Němců proti Čechům.

A tento symbol byl použit i v novodobé historii Československa. V roce 1918 konfiskací půdy, v roce 1945 vysídlením. Obojí namířeno jako protiněmecká opatření a odčinění národní porážky.

Podle francouzského historika Oliviera Chalinea, specialisty na historii střední Evropy (např. kniha Bílá hora z roku 2013), se stala chyba už v roce 1618, kdy z okna Pražského hradu byla svržena v rámci pražské defenestrace dvojice místodržících: Čechů Slavaty a Martince. A to davem, podníceném německo-italským hrabětem Thurnem.

V té době vládnoucí císař Ferdinand II. se rozhodl pro velké změny. České království rozdělil na dvě části – obnovil zřízení zemské. V roce 1627 pro Čechy a v roce 1628 pro Moravu. To znamenalo konec autonomie, náboženské svobody a stavovských privilegií.

Začala rekatolizace českého i německého obyvatelstva, ale to české to postihlo více. Konfiskace majetku téměř zlikvidovala česky mluvící šlechtu. A většina česky mluvící elity odešla do exilu.

Naopak na uvolněné místo přichází německy mluvící aristokracie nakloněná Habsburkům.

Doba pobělohorská je charakterizována germanizací. Vzestup němčiny a  ústup češtiny. Němčina se v 17. a v 18. století dostala do popředí a  stala se dominantním jazykem na území Čech a Moravy.

Dalším mezníkem na cestě k oficiálně úřednímu jazyku, kterým se pouze němčina stala v roce 1784, byly reformy započaté císařovnou Marii Terezií a jejím synem, císařem Josefem II., který vládl v období 1780 – 1790.

V rámci reformy nazývané historiky Josefinismus došlo k racionalizaci a modernizaci státní správy, což nebylo nic jiného než centralizace monarchie. Vznikl jeden úřední jazyk, a to na jazykově pestrém území střední a východní Evropy. Tudíž němčina se stala hlavním jazykem i na územích, kde němčina nebyla či byla v menšině.

Později začalo hledání nové identity. V rámci rozpadu tradičního dělení společnosti se v Evropě, a to i v Habsburské monarchii, začala více objevovat snaha dělení společnosti na etnicitu. Ta stála na myšlence společného jazyka, kultury a kmenového původu.

To převládalo hlavně u Čechů. Ti toužili po ekonomické, kulturní, ekonomické a nakonec po politické emancipaci. Naopak čeští Němci se necítili druhořadí. U nich přetrvával zemský, případně rakouský patriotismus, loajalita k Vídni a vyhovovala jim i dominance němčiny, která zaručovala výsadní postavení v Habsburské monarchii.