Článek
Vždy je dobré sledovat historické paralely. A především, nic nikdy není náhoda - a v politice to platí dvojnásob. Pokud dáme stranou emoce, a podíváme se na zažehnutý spor prezidenta Petra Pavla s místopředsedou vlády Petrem Macinkou střízlivýma očima - jsme svědky sporu jak vyšitého z 90. let 20. století.
Na oznámení Petra Pavla na Pražském hradě, že jeho poradce Petr Kolář obdržel ve večerních hodinách na mobil zprávy od Petra Macinky, které považuje za závažné tak, že kvůli nim vystoupil před veřejností, můžeme se na to dívat pohledem Rudolfinského projevu Václava Havla.
Petr Pavel je stylizován do dvou historických českých státníků. Vizáží do Tomáše Garrigue Masaryka a hodnotově do Václava Havla.
Petr Macinka je dlouholetým spolupracovníkem bývalého prezidenta Václava Klause, který se politicky a ideově střetával v 90. letech s Václavem Havlem v roli předsedy české vlády, v letech 1992 až 1998.
Ideové prezidentské zázemí Petra Pavla je ve Václavu Havlovi
Rudolfinský projev byl Václavem Havlem pronesen 9. prosince 1997 a byl nebývale útočný směrem k Václavu Klausovi, který podal demisi vlády k 30. listopadu 1997.
Projev byl vyvrcholením politické krize, která byla patrná v celém roce. Šlo a pokles reputace politiků, nevyjasněné financování vládních politických stran ODA a ODS, a důvěry v úspěšné pokračování ekonomických reforem. Havlův projev nejvíce kritizoval Václav Klaus.
Tehdejší Havlův projev bylo možné vnímat i tak, že se prezident pokusil ukončit politickou éru Václava Klause. Jeho nástupcem v premiérském křesle úřednické vlády, kterou jmenoval Václav Havel, se stal Josef Tošovský. Sestavením vlády byl pověřen lidovec Josef Lux.
Abychom pochopili politický odkaz Václava Havla, musíme se podívat na jeho angažmá v domácí české politice.
Václav Havel byl do politiky vyslán Občanským fórem a po celá 90. léta prosazoval ideu „nepolitické politiky“. Dokonce Petr Pithart v roce 2025 už veřejně hodnotil účinkování Havla v domácí politice jako velmi problematické.
Petr Pithart vnímá koncept „nepolitické politiky“ Václava Havla jako problematický a historicky proměnlivý, přičemž upozorňuje, že Havel jej sám používal v uvozovkách, což reflektuje složitost Havlova působení v domácí politice.
Pithart poukazuje na to, že Havlova koncepce, zamýšlená jako alternativa k mocenské politice, narazila na realitu budování demokratických institucí, což vedlo k napětí mezi morálními ideály a praktickým vládnutím.
Václav Havel byl vnímán jako kritik režimu 90. let 20. století a jako prezidentská osobnost, jejíž přístup k politice byl často idealistický. Pithart se tak vyjadřuje spíše ke koncepčním rozdílům a úskalím Havlova přístupu než k plošnému zklamání, zdůrazňuje potřebu kritické reflexe tohoto období.
Politickým protivníkem Havla byli dva muži. Nejprve v rámci Československa Václav Klaus a Vladimír Mečiar, v prvním období samostatné České republiky pak jen Klaus. Politická role Miloše Zemana v té době byla poměrně malá, i když byl hlasitým kritikem Klausovy politiky, neboť sociální demokracie byla opoziční okrajovou stranou. Střet Zemana s Havlem začal až v roce 1998 až do roku 2003, kdy v rámci Opoziční smlouvy došlo k mocenskému rozdělení mezi ODS a ČSSD, což opět kritizoval Václav Havel.
Tvůrci české Ústavy vytvořili z České republiky parlamentní systém, kdy hlavním politickým hráčem je předseda vlády. Role prezidenta tak byla záměrně i Klausem odsunuta do pozice „kladeč věnců“.
Jenže český prezident je i díky sídlu na Pražském hradě vnímán něco jako král, panovník. A část veřejnosti k němu vzhlíží, druhá část zase odsuzuje. To ještě více prohloubila přímá volba prezidenta.
Klíčem k pochopení uvažování Petra Macinky je Václav Klaus
Abychom ještě lépe pochopili osobnost Petra Macinky a jeho uvažování, podívejme se na hlavní střety Václava Klause s Václavem Havlem.
Petr Macinka je politikem, který chce navázat na konzervativní politiku Klausovy ODS v 90. letech s tím, že si uvědomil, že klíčem k politickému úspěchu po roce 2020 jsou sociální sítě a influencerský styl. To zosobňuje Filip Turek. Ten byl pasován do role hokejového „bitkaře“ na ledě, zatímco Macinka se striktně držel „profesorského“ stylu poučování.
V jeho očích je prezident Petr Pavel stylizován do role idealisty s morálním apelem navazující na styl Václava Havla.
U Klause a Havla nešlo jen o osobní spor dvou ambiciozních mužů, ale především o střet dvou naprosto odlišných vizí, jak by měla vypadat postkomunistická společnost.
Dá se říci, že se vzájemně potřebovali jako „protihráči“. Udržovali politický systém v napětí, ale jejich neshody často vedly k hluboké polarizaci společnosti.
Základním rozporem byl filozofický. Zatímco Havel kladl důraz na morálku a občanskou společnost, Klaus věřil v sílu institucí, politických stran a volného trhu.
Abychom co nejlépe pochopil současný střet Pavla s Macinkou, ilustrujme si to na vztahu Havla a Klause.
Havel měl vizi „nepolitické politiky“, Klaus preferoval standardní parlamentní demokracii postavenou na silných stranách.
Havel v ekonomice kladl důraz na ekologii a sociální dopady, Klaus požadoval rychlou privatizaci „trh bez přívlastků“ a šokovou terapii.
Havel v občanské společnosti preferoval silné neziskové organizace a samosprávu, Klaus měl skepsi k čemukoliv, co stojí mezi občanem a státem, tzv. NGOismus.
Ve vztahu k ČSFR měl Havel snahu o zachování federace, Klaus se dohodl s Vladimírem Mečiarem zcela pragmaticky a rychle, aby měl volnou cestu k ekonomickýcm reformám v České republice.
Havel exceloval v zahraničí, v domácí politice selhával
Václav Havel byl symbolem revolučního roku 1989 a byl velmi dobrou značkou v zahraničí pro Československo a po roce 1993 pro Českou republiku. Měl mnoho zahraničních cest po celém světě během roku a českou domácí politiku zanedbával. Na tom se shodují mnozí pamětníci včetně Petra Pitharta.
Když vstupoval do domácí politiky, vždy se vymezoval vůči Václavu Klausovi a byl jeho hradní opozicí.
Havel dodával legitimitu v zahraničí, morální korektiv a připomínku, že svoboda není jen o penězích. Avšak zcela ztratil kontakt s běžnými občany Česka v 90. letech.
V reformách pokračoval i Klausův nástupce po skončení Tošovského vlády. Miloš Zeman se v roce 1998 stal premiérem, sociální demokracii přivedl do Strakovy akademie hlavním vchodem, a dovládl až do roku 2002, kdy se rozhodl už nekandidovat v parlamentních volbách.
Havel se Zemanem se střetli o charakter státu, v zahraniční politice měli shodu
Zeman se na ekonomiku díval jinýma očima než Klaus, ale s Havlem vedl také politické střety. Zatímco Klaus s Havlem vedli spíše intelektuální a ideové spory, se Zemanem šlo o syrový výklad ústavy a podobu politické moci.
V éře Havel verus Zeman mezi lety 1998 až 2002 šlo o charakter státu. Havel po volbách 1998 doufal v koalici středových a pravicových stran.
Zeman s Klausem Havla šokovali uzavřením smlouvy, která umožnila ČSSD vládnout v jednobarevné vládě. Havel to považoval za „mocenský kartel“, který betonuje politickou scénu a vylučuje občany z rozhodování. Zemanova reakce byla ta, že si z Havlových morálních apelů dělal lagraci.
Zeman a Klaus se pokusili změnit volební zákon. Cílem bylo znevýhodnit malé strany na úkor velkých. Havel zákon napadl u Ústavního soudu a spor vyhrál. Od té doby Zeman vnímal Havla jako toho, který „hází klacky pod nohy“ vítězi voleb.
Občanská společnost na přelomu roku 2000 a 2001 se aktivizovala během vzpoury v České televizi a Zeman s Havlem se postavili každý na jinou stranu barikády.
Havel podpořil vzbouřené redaktory a občanské protesty na Václavském náměstí v Praze. Viděl v tom probuzení občanské společnosti.
Zeman společně s Klausem mluvil o anarchii a o pokus o porušení zákona. Zeman tehdy pronesl řadu ostrých výroků na adresu novinářů, které Havel naopak bránil.
Naopak shodu měl Havel se Zemanem v zahraniční politice. V roce 1999 vstoupilo Česko do NATO a probíhala příprava na vstup do EU.
Spolupráce mezi Havlem a Zemanem fungovala jen tam, kde končily hranice Česka, tedy v zahraniční politice.
Babiš jako Beneš, Macinka jako Klaus, Pavel jako Havel
Abychom pochopili současné pnutí mezi vládou a Hradem, musíme si ještě dovysvětlit roli Andreje Babiše.
Mnozí opoziční politici o něm mluví jako o „nejslabším premiérovi Česka po roce 1989“, který je ve vleku svých nevyzpytatelných koaličních partnerů. Babiš už před volbami 2025 tvrdil, že nejraději by vládl sám v jednobarevné vládě. Zatímco u SPD se mu podařilo do vlády dostat odborníky než straníky, u Motoristů nikoliv. Místo toho Petr Macinka řeší, jak na ministerstvo umístit Filipa Turka.
Přestože mnozí komentátoři tvrdí, že Macinka by složil zkoušku z vysoké politiky tím, že se bude od Turka distancovat, dělá pravý opak. Vypadá to na promyšlenou strategickou hru, ve které chce „pomstít“ Václava Klause za éru s Václavem Havlem. Tím, že se Petr Pavel stylizuje do novodobé role Havla, je Macinkovým protivníkem číslo jedna. Na střetu s Hradem chce profilovat politiku Motoristů a k tomu potřebuje střet, jako ho měl Klaus s Havlem.
To pochopili na Hradě a Pavel se stylizuje do role jediné skutečné opozice vůči vládě. Avšak tato strategie se nelíbí Babišovi, který od prezidentské kampaně změnil taktiku.
Babiš si vyzkoušel, že je sám schopen oslovit více voličů než hnutí ANO. Do prezidentské kampaně šel jako sjednotitel, i když na závěr kampaně mu marketingoví poradci poradili střet s Pavlem. Babiš si vyzkoušel, že to nefunguje.
Změnil strategii na parlamentní volby 2025 a do kampaně vstoupil jako spasitel. Této role se drží a i když je byznysově technokraticky a pragmaticky ukotven, dbá na to, aby vystupoval jako mediátor, sjednotitel, starší zkušený muž, který musí rozhádanou rodinu stmelovat. A zdá se, že mu to vychází.
Podobně v rámci zahraniční politiky vystupoval i Edvard Beneš. Zatímco v letech 1918 až 1926 byl neústupným pragmatikem, po roce 1926 už se ohlížel na napjatou geopolitickou situaci v Evropě. Obdobně to má Babiš. V prvních dvou obdobích vládnutí do roku 2021 byl dravcem, nyní se omluvil za covidová opatření vlády a po roce 2025 zvolil zcela jinou roli, na kterou opozice, Hrad, ale i mnozí političtí komentátoři nejsou připraveni.
Tak jak je pro Macinku hokejovým bijcem Turek, pro Babiše tuhle roli plní Macinka. Sám pak může vystupovat jako mediátor mezi Macinkou a Pavlem. Může tak veřejnosti ukazovat smířlivou tvář a naopak rozhádaného prezidenta, který „ztrácí půdu pod nohama“. Do této strategie pak zapadá myšlenka postavit za dva roky do prezidentského klání ženu, která bude vystupovat jako „matka ochranitelka“, a působit uklidňujícím dojmem.
