Vyloučené lokality jako sídliště hrůzy. Jak vznikl obchod s chudobou?

Krize bydlení, „obchod s chudobou“, odliv vzdělaných a mladých lidí z regionů do velkých center a naopak koncentrace lidí na dávkách do míst, z kterých se stávají „vyloučené lokality“.

Na jedné straně úspěšné oblasti, které se transformovaly v žádoucí lokality, na straně druhé původně fungující sídliště a obytné čtvrti upadající a zabředávající do ghett.

Jako příklad mohou sloužit pražské čtvrti Žižkov, Karlín, Libeň. Nebo sídliště jako Janov v Litvínově, Mojžíř v Ústí nad Labem či ve Šluknově. Najdeme i další, ať už v dalších severočeských městech, či ve Znojmě, v Brně, Přerově, Ostravě…

Zatímco zejména developeři a vlastníci nemovitostí v Praze proměnili tradiční dělnické čtvrti v drahé obytné a kancelářské „ghetto“, ve kterém došlo k výrazné proměně obyvatel, v dalších městech došlo k prohloubení či dokonce k nově vzniklému problému - příchod nových obyvatel a k odchodu stávajících. Jen v opačném gardu.

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) sice představil revizi sociálních dávek, aby dávky nebyly životním stylem, ale ani tato opatření neukončí přetrvávající problém. Jurečka v debatě řekl, že zkoumají data 200 tisíc lidí, kteří pobírají dávky. Ke snížení může dojít u těch, kteří například neposílají děti do školy či nechtějí pracovat.

Právě tyto rodiny jsou poměrně často typickým obyvatelem „vyloučené lokality“ v těch městech, kde vznikla. Podívejme se na dobu vzniku podobných lokalit, které nazýváme „vyloučenými“.

Je to většinou panelákové sídliště, kde v privatizaci bytového fondu se postupně změnili vlastníci.

Buď vzniklo společenství vlastníků jednotek, kde se podařilo udržet byty u původních nájemců a rozvíjet opravy domu. V jiném případě došlo ke spekulativním nákupům bytů i se stávajícími nájemníky a po nějakém čase buď jeho vystěhováním do jiné lokality nebo po uvolnění bytu nastěhování jiného typu nájemníka.

Zaděláno na problém bylo zejména tam, kde celé domy od města či obce privatizoval spekulant, který v rámci podnikatelského záměru kalkuloval s relativně vysokými příjmy v rámci sociálního systému, který utvářel stát, neboli vláda a parlament.

A bez viny nejsou ani bytová družstva či firemní vlastníci stovky bytů, kteří vlastní mnoho panelových domů (např. Ústí nad Labem, Děčín, Teplice, Most, Chomutov, Litvínov, Jirkov, Bílina) a proto mají vliv na přidělování bytů v daných lokalitách. Uměle tak vytvořila pomyslné vyloučené lokality na určitých sídlištích či ulicích. Obvykle obyvatelé těchto měst vědí, kde je dobrá adresa a kde nikoliv.

A pak tu jsou ubytovny - městské, soukromé. Na malých vesnicích stačí jeden až tři polorozpadlé domy, které obydlují ti, o kterých se v médiích mluví jako o sociálně slabých.

I Praha měla typicky dělnické čtvrti jako Žižkov, Karlín, Libeň, Smíchov, Holešovice. Avšak po roce 1990, a ještě masivněji po povodních v roce 2002, došlo ke změně. Z těchto lokalit postupně vznikla zájmová území developerů a vlastníků nemovitostí. Původně dělnické čtvrti byly proměněny i tím, že stouply ceny za nájem a mnozí volili úprk mimo Prahu.

„Vrcholící bytovou krizi, zejména v hlavním městě, se někteří rozhodli řešit koupí chat a chalup. Zejména Pražané se tak snaží ušetřit na bydlení,“ psal server Český rozhlas v dubnu 2019 v reportáži o Pražácích migrujících do příměstských chatařských kolonií.

Přitom „krize bydlení“ existuje v Česku minimálně od nultých let, spíše už od devadesátých. A během posledních zhruba dvaceti let spíše rostla, což se projevuje zejména v regionech typu Ústeckého či Karlovarského kraje. Týkala se chudé části české populace, Romů a lidí na okrajích se špatně placenými pracemi a na hranici sociálního vyloučení. Tento jev získal označení „obchod s chudobou“.

Zatímco středněpříjmoví Pražané se odstěhovali do okolí Prahy a i díky nim vzrostl počet obyvatel Středočeského kraje, ti chudší zvolili jiné řešení - buď odchod na ubytovnu do nějakého města v regionech nebo nájemní bydlení třeba na panelákovém sídlišti.

A to díky tomu, že zatímco třeba v Praze nebylo možné sehnat bydlení, naopak třeba v severočeských městech bylo najednou plno bytů volných. Od roku 1990 setrvale klesá počet obyvatel ve městech jako Ústí nad Labem, Teplice, Most, Děčín, Litvínov…

Severočeská města byla původně malá, avšak už v 19. století přitahovala obyvatele z jiných částí Rakouska-Uherska, neboť region byl průmyslový. Ať už dobýváním nerostů typicky hnědého uhlí, nebo chemickými, strojírenskými, textilními či sklářskými výrobky.

Typickým „přistěhovalcem“ v 19. století byl mladý muž, který odešel například z východních Čech, kde hospodařil v zemědělství. Na sever Čech přišel pracovat jako dělník do továrny, dostal byt v dělnické kolonii. Pro tamní průmyslníky už byl přistěhovalcem z Čech, který je svým způsobem „občanem druhé kategorie“.

V převážně německy mluvícím prostředí tito čeští dělníci se sdružovali podle národnostního klíče. Ilustrovat je to možné na fenoménu Česká beseda v Ústí nad Labem. Ta fungovala od přelomu 19. a 20. století jako sídlo stejnojmenného spolku a oáza Čechů v tehdy převážně německém Ústí. V letech 1939 a 1940 to byla jediná česká hospoda v celém městě.

Po skončení druhé světové války došlo k odsunu sudetských Němců a třeba Ústí nad Labem bylo rozmbobardovaným městem. Z původního města moc nezbylo, a tak vznikla bytová krize, kterou komunisté v 50. a 60. letech řešili výstavbou prvních sídlišť. To samé v 70. a 80. letech potkalo i další města na severu Čech.

Jenže v 80. letech už města rostla do velikosti, že už ve městech neměl kdo bydlet. A tak docházelo k přesunu obyvatel i ze Slovenska, zejména z oblastí okolo Prešova a Košic.

Zatímco lidé přicházející na sever Čech v 50. a 60. letech byli také „přistěhovalci“, jejich potomci a jejich vnoučata už byli místní rodáci. Bydleli na těch lepších adresách, zatímco „přistěhovalci“ v 80. letech už přicházeli na budovaná předimenzovaná sídliště. Typicky Janov v Litvínově nebo Mojžíř v Ústí nad Labem.

V sedmdesátých letech 20. století proběhla asanace části Janova a na jejím místě bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vystavěno sídliště pro obyvatele vesnic zničených těžbou uhlí. Sídliště bylo nejprve velice vyhledávanou lokací na bydlení.

Jenže se po letech obyvatelé soustředili na jinou část Litvínova. Následně se do Janova stěhovali chudší obyvatelé. V  devadesátých letech Litvínov sídlištní domy zprivatizoval. Firmy, které je koupily, do nich začaly stěhovat romské nájemníky ze severních Čech či Prahy. Ať problémové, nebo od nichž potřebovali uvolnit lukrativní nemovitosti; neromští obyvatelé naopak odcházeli.

Pro Ústí nad Labem bylo ghettem před rokem 1989 jiná část města, průmyslové Předlice či Trmice. Za posledních deset let ale vznikl problém jinde, na zcela opačném konci města, na sídlišti Mojžíř.

Kdo mohl, ze sídliště odešel. Byty prodávali lidé pod cenou – v tu chvíli se jich zmocnili spekulanti. Od té doby je začali pronajímat za neúměrné peníze obyvatelům, se kterými je těžké soužití. „Je tu jenom bordel. Švábi tady hrajou pinčes, štěnice si vykají – co vám mám na to říct,“ popisuje jeden ze starousedlíků.

V Mojžíři došlo k paradoxní situaci. Zatímco „přistěhovalci“ ze Slovenska v 80. letech byli považováni za ty, co nemají k regionu vztah, v Ústí nad Labem se po roce 2020 odehrává podobný příběh.

„To víte, že z nich mám strach. My jsme cigáni, oni jsou taky cigáni, jenže oni jsou cigáni z doby kamenný. To je prostě osada, Slovensko,“ konstatuje paní Monika pro Český rozhlas. Mává přitom rukou směrem ke zmiňovaným panelákům a pokračuje: „Ti, co mají ty byty, jim tu povolili trvalé pobyty, takže oni jdou na sociálku, a když mají trvalý pobyt, dostanou příspěvek na bydlení v té největší výši.“

Kromě drog a drobné kriminality se sídliště potýká s dalšími problémy. „Mezi největší problémy bych řadila kvalitu bydlení, na kterou se váže obchod s chudobou,“ upřesnila Marie Fiľková z mojžířské pobočky Člověka v tísni.

„Jsou tam nájmy přemrštěné – jsou tam vlastníci z různých částí a koutů naší republiky. Na účty jim od státu chodí peníze,“ potvrzuje starostka ústecké čtvrti Neštěmice Yveta Tomková z hnutí Vaše Ústí a přiznává, že moc možností, jak situaci řešit, nemá.

A tady se vznáší negativní jevy jako lichva, exekuce, drogy, kriminalita, zanedbaná výchova dětí, nezaměstnanost, sociální dávky, přestupky…

Pak se to projevuje větší koncentrací těchto osob na sídlišti, v ulicích či v centru měst. Posedávání, nepracování, popíjení, odpadky, vandalismus, pokřikování…

Stačí, aby i relativně malá skupina lidí znepříjemňovala pobyt v centru města či na sídlišti. Lidé v okolí se raději vystěhují jinam. Uvolněné místo obsadí opět tzv. médii označovaní „nepřizpůsobiví“.

Do celého systému pak vstupuje obec přes investice do kamerových systémů, městské policie, neziskové organizace… K tomu přidejme úředníky na všech typů státní správy.

Protože je to v médiích, vyjadřují se k tomu politici. Možná někdy i přijedou do takové lokality se s celou ministerskou delegací podívat. Naposledy třeba Marian Jurečka v rámci komunálních voleb v roce 2022, když zavítal do Ústí nad Labem.

Bylo to v době, kdy Ústí nad Labem se problém snažilo řešit s tzv. bezdoplatkovou zónou, tedy magistrát z celého krajského města udělal „vyloučenou lokalitu“. Avšak Ústavní soud podobnou praxi zrušil.

Cílem bylo, aby nemohli noví nájemníci získat doplatek na bydlení. „Bezdoplatkové zóny přispěly k nižší míře stěhování osob v sociálně vyloučených lokalitách, podpořily zánik několika ubytoven a snížily atraktivitu města pro obchod s chudobou,“ uvedl v roce 2022 primátorův náměstek pro sociální oblast Tomáš Vlach (ANO).

Po zavedení bezdoplatkových zón v Děčíně ubylo nově příchozích problémových občanů z jiných částí republiky. Omezení migrace v roce 2022 podle mluvčí radnice Romany Silvarové snížilo nepořádek ve městě a pozitivně ovlivnilo i umisťování dětí z problémových rodin do škol.

Jinou metodu zvolili v Mostě, kde se rozhodli snižovat počet paneláků na nechvalně proslulém sídlišti Chanov. To vzniklo v dobách sestěhování obyvatel do nově budovaného města Most a komunisté již v 70. a 80. letech do Chanova přestěhovali převážně romské obyvatele.

V roce 1971 vznikla myšlenka na vytvoření oddělené části města určené pro „problematické“ romské i neromské obyvatelstvo ze starého Mostu, které nebyl zájem ubytovat v nově vytvořeném městě.

Kolem roku 1975 se již pracovalo s modelem Chanova jako čistě romského sídla bez rozlišení situace konkrétních rodin.

Sídlo bylo naplánováno v poloze oddělené od zbytku města rychlostní komunikací a koridorem inženýrských zařízení. Od zbytku krajiny byla pak lokalita vydělena v té době silně znečištěnou řekou Bílinou. Okolí budov, dispozice bytů i vybavení bylo navrženo s ohledem na dobové představy o specifických potřebách Romů. Sestěhovávání obyvatel do Chanova začalo v roce 1977.

Obyvatelé sídliště několik domů postupně zcela zničili a zůstaly z nich pouze neobyvatelné skelety. V říjnu 2013 byl zbourán zdevastovaný dům číslo 12. V listopadu 2016, po několika letech, kdy byly domy neobývané a podle mostecké radnice byly nebezpečné, byla zahájena demolice dalších dvou domů – třípatrového a sedmipatrového. V roce 2020 došlo k demolici bloku číslo 3. V roce 2021 pak byla zahájena příprava demolice bloku číslo, k níž následně došlo v září 2022.

Podobné bourání paneláků bylo i na sídlišti Janov v Litvínově. Zatím radnice nechala zbourat čtyři paneláky, ostatní zatím nemůže - navlastní je. Proto radnice řeší s dotčenými ministerstvy další postup.