Článek
Uvědomili jste si, jak důležitého a skvělého člověka jste měli vedle sebe, až když odešel? Hledíte s lítostí do minulosti a přemýšlíte, proč jste si neužívali života více, dokud byly děti malé nebo dokud jste byli mladí a zdraví? Mrzí vás, že jste prodali určitou věc a nyní vám chybí? Máte pocit, že byste udělali některé věci úplně jinak, kdybyste měli možnost?
Lidé si hodnotu mnoha věcí ve svých životech plně uvědomí, až když o ně přijdou. To platí pro konkrétní okamžiky, období, vztahy, zdraví, ale i prosté materiální věci. Je to jev, který provází člověka pravděpodobně celou jeho existenci a je důsledkem složitých psychologických procesů, které souvisejí s tím, jak člověk vnímá svět, ale i sebe. Mnohdy jsme tak pohlceni konkrétním okamžikem nebo sami sebou, že nejsme schopni vnímat všechny okolnosti a detaily, které jsou v našem životě opravdu důležité. Až ztráta vede k zastavení, reflexi a uvědomění si smyslu a významu minulých událostí.
Zdá se to bolestně jednoduché. Přesto se nám to v životě může stávat opakovaně. Proč? A co můžeme udělat jinak?
Ztráta jako katalyzátor hodnoty: Často si neuvědomujeme, jak moc pro nás něco znamená, dokud to neztratíme. Až ve chvíli, kdy přijdeme o něco, co jsme považovali za samozřejmé nebo nevýznamné, přepadne nás pocit ztráty a my si uvědomíme, jak moc pro to pro nás znamenalo a bylo důležité. Ztráta v tomto případě funguje jako katalyzátor, který nás nutí ohlédnout se a uvědomit si, co jsme měli. Toto uvědomění je velmi bolestné. Uvědomit si, jak velkou hodnotu jste měli, až když jste o ni přišli. Mohla to být stará truhla, kterou jste prodali jako prázdnou a bezcennou a nový majitel zjistil, že byla plná zlata. Nebo člověk, kterého jste považovali za samozřejmého a jeho význam ve svém životě jste si plně uvědomili, až když odešel. V takových případech se může stát, že právě vaše uvědomění přivede ztraceného člověka zpět. Váš vztah se může dramaticky proměnit. Vy jste šťastní, že již víte, co máte, a ten, který byl doposud samozřejmostí, se cítí milovaný a ceněný.
Emoční připoutání: Naše emocionální pouto často získává na intenzitě a hloubce právě tehdy, když se ocitneme ve stavu ztráty. Toto nám ukazuje, jak důležití jsou lidé a věci v našem životě a jakou roli hrají v našem každodenním pocitu naplnění a štěstí. Každý člověk, se kterým máme emočně intenzivní, dlouhodobý vztah je v našem mozku reprezentován samostatným okruhem. Který je tak silný, jak daný člověk je pro nás důležitý a nakolik ho milujeme. Tento doslova „vypálený“ mozkový okruh potřebuje pro svoji stabilitu přítomnost milované osoby. Jestliže odejde, ztratí se, je to stejné, jako bychom přišli třeba o končetinu. Ta sice neexistuje, ale v mozku má doživotně vyběhané a obsazené okruhy. Proto roky můžeme pociťovat silnou „fantomovou“ bolest, i když danou končetinu nemáme. Stejně v případě ztráty milované osoby. Často cítíme, že nejsme úplní, že nás část chybí. Ano, tak tomu ve skutečnosti je. Přišli jsme o svou součást a mozku může trvat i několik let, než se s touto ztrátou vyrovná.
Nedostatek vděčnosti: V dnešním konzumním světě je snadné brát věci za samozřejmé. Často si neuvědomujeme, kolik práce, času, energie a lásky stálo vybudovat to, co máme. Možná to nebyly velké kroky, ale miliarda drobností, která pomalu tvořily velkou věc. No, a protože je snadné přehlížet drobné věci na dlouhé cestě, jejich cenu a význam si uvědomíme, až poté, co je ztratíme. Nebyli jsme vděční za drobné kroky, které nám v tu chvíli přišly tak bezcenné. Nyní ovšem víme, že to byly možná ty nejdůležitější chvíle našeho života. Každopádně v tomto případě nás ztráta učí vděčnosti.
Perspektiva času: Žijeme rychlé životy a jsme často v proudu nekonečných povinností. Přítomnost může být pro nás často nepříjemná, protože je plná stresu. Proto se upínáme k budoucnosti a čekáme, až se „něco“ stane. Prostě… AŽ …až budu mít míň práce, víc peněz, víc dovolené a tak dále. Mezi tím se naše dítě naučí chodit, partner pro nedostatek zájmu odejde, naše zdraví zkolabuje. Vysněné „až“ nenastalo. Ale ztráta nás alespoň donutila zpomalit, zamyslet se a uvědomit si skutečnou hodnotu věcí v našich životech.
Celkově vzato, vážení si věcí až poté, co o ně přijdeme, je součástí lidské povahy a psychologie. Tento fenomén nám umožňuje hlouběji porozumět sobě samým, svým hodnotám a našemu vztahu k okolnímu světu. Je to připomínka, abychom si více vážili toho, co máme, a žili život plněji a vděčněji.
Během našeho hektického každodenního života často upadáme do pasti zaneprázdněnosti a zdánlivé důležitosti drobných starostí. To nás může vést k tomu, že neoceníme to, co máme, až do chvíle, kdy to není k dispozici. Až teprve tehdy, když jsme konfrontováni se ztrátou, si uvědomíme, jak cenné tyto věci nebo okamžiky byly. Ztráta vede k zamyšlení a hledání smyslu minulých událostí. Přemýšlíme nad tím, jak jsme trávili čas, co jsme mohli udělat jinak, a co jsme ve svém životě zanedbali. Není to však nutně jen zdroj lítosti či žalu. Může to být také povzbuzení k žití více uvědomělého života, kde si více vážíme přítomných okamžiků a věcí, a investujeme do vztahů a zážitků, které opravdu stojí za to. Je to také připomínka, abychom si uvědomovali hodnotu života a nedopustili, aby nám unikly důležité věci a okamžiky jen kvůli nedostatku pozornosti.
Vděčnost za lidi, které máme kolem sebe a okamžiky, které prožíváme, je asi nejlepší prevence bolesti z případné ztráty.
Použité a doporučené zdroje:
Marris, P. (2014). Loss and change (psychology revivals): revised edition. Routledge.
Brenner, L., Rottenstreich, Y., Sood, S., & Bilgin, B. (2007). On the psychology of loss aversion: Possession, valence, and reversals of the endowment effect. Journal of Consumer Research, 34(3), 369-376.
Neimeyer, R. A. (2001). Meaning reconstruction & the experience of loss. American Psychological Association.
