Článek
Škola je základ života. Ať to zní jakkoliv otřepaně, je to tak. Je to centrum našeho dětství, kolem kterého se točí v podstatě téměř vše. Prázdniny, víkendy a volný čas jsou vlastně jen takovým doplňkem mnohaleté školní přípravy, která pak bez nadsázky do určité míry rozhoduje o kvalitě našeho života. Vzdělání je totiž jedním z hlavním prediktorů životní úspěšnosti, ale i spokojenosti. Není to samozřejmě faktor jediný, ale důležitý. S tím se nedá nic dělat.
Škola by v tomto ohledu měla být místem, kam se dítě těším a kde je mu dobře.
„No, leda tak v ideálním světě.“ Řeknete si.
Ano, bohužel je tomu tak. Děti se do školy těší nejvíce, než tam vstoupí. Čím déle do školy chodí, tím méně se tam těší. Z určitého hlediska je to srozumitelné. Škola na ně klade nároky. Něco od nich vyžaduje. Zatímco děti by si nejraději hrály nebo trávili čas úplně jiným způsobem. Ano, nicméně s dobou strávenou ve škole klesá i zájem o poznání, a to je prostě špatně. Škola by měla vzbuzovat zájem o vzdělávání, a to bez ohledu na ročník a věk dítěte. Z hlediska celoživotní perspektivy se jedná o významnější kvalitu než samotné získané nebo vlastně zapomenuté znalosti. Nicméně to je na jinou úvahu. Dnes bych se chtěl věnovat úplně jiné otázce. A to, jestli pro některé děti může být škola zdrojem úzkosti, deprese nebo dokonce traumatu.
Za více než 20 let své psychologické praxe jsem se setkal s tolika takovými dětmi, že bych je jen stěží spočítal. A jak může škola dítě traumatizovat? Ptáte se? Důvodů může být řada, ale těmi nejčastějšími jsou tyto:
1) Osobnost učitele: Učitelství je krásná, mimořádně náročná a zcela nedoceněná profese. To si málokdo uvědomuje. Učitel rozhoduje o tom, jak se dítě ve škole bude cítit a co se naučí. Samozřejmě i o řadě dalších věcí. Jsme přesvědčen, že většina učitelů a učitelek jsou skvělí odborníci a lidé a své profesi a dětem dávají maximum. Vztah učitele k žákovi je naprosto základním předpokladem toho, aby se dítě do školy těšilo a cítilo se v ní dobře. Jestliže chybí, dítě se nebude cítit dobře. Citlivější děti se mohou cítit samy a dokonce i ohrožené. Jestliže učitel má k dítěti negativní vztah a nemusí mu to dávat ani přímo najevo, dítě to vycítí a škola se pro něj stane zdrojem velmi nepříjemných pocitů. Bude se bát. Strach blokuje učení, takže se zhorší i výukově. Učitel, kterého se děti bojí, dokáže v dítěti vyvolat nechuť k učení a silnou úzkost. Jestliže dítě s takovým učitelem zažije opravdu něco nepříjemného, může to mít i traumatický potenciál. Strach pak přeroste v něco, co dítě samo nezvládne.
2) Nepřiměřené výukové nároky: Tohle je v našem školství obrovské téma. Všichni musí zvládnout všechno stejně, a to ještě ve stejném čase. Mnoho i velmi chytrých dětí ve škole selhává, protože nejsou schopny přesně dostát uniformovaným požadavkům školy. Například v matematice mohou mít špatné známky i matematicky velmi nadané děti, jen proto, že nestíhají časově. Všechny úlohy sice vypočítají správně, ale za daný čas jich zvládnou jen půlku. Víc prostě nedají. Nikdo si jejich potřeby více času nevšimne, a proto školou „prolezou“ se špatnými známkami. Přitom by stačilo oznámkovat to, co stihnou nebo jim dát více času. Požadavek, aby se vše zvládlo v krátkém čase – viz třeba „pětiminutovky“, je vlastně úplně nesmyslný. Představte si, koho byste chtěli jako účetního. Někoho, kdo práci udělá velmi rychle, ale s rizikem chyb. Nebo někoho, komu to bude trvat déle, ale budete vědět, že to udělá dobře?
3) Třídní kolektiv: Třídní kolektiv je pro dítě zcela zásadně důležitý. Spolužáci vytvářejí celkové klima, které do značné míry určuje to, jak se dítě cítí. Jestliže je pozitivní a příznivé, dítě se bude do školy těšit, i v případě, že ho bude čekat něco náročného a naopak. Problematický třídní kolektiv může být příčinou velkých dětských úzkostí, ale traumat. To nemluvím jen o šikaně. Ale o tom, jak to funguje mezi dětmi. „Třídní klima“ je více než součet dětských osobností. Je to něco, co musí aktivně budovat učitel, škola, eventuálně i školní psycholog. Je to často „lakmusový papírek“ toho, jak to ve škole funguje. Mluvme s dětmi nejen o tom, co se ve škole naučily, ale i o tom, jak se cítí ve třídě. Jaké mají kamarády a jak jim to s nimi jde. Jestliže začneme mít pocit, že něco drhne, nebojte se neprodleně vyhledat třídního učitele a řešit to sním.
4) Šikana: Velký problém, který může způsobit šrámy na celý život. V současné době existují desítky různých forem šikany. Základním principem je chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašit jiného žáka nebo dokonce celou skupinu. Šikana může být zjevná, skrytá, může probíhat ve škole, mimo školu, ale i na sociálních sítích, kde je mimořádně nebezpečná. Základem úspěšné prevence je dobré klima ve třídě a ve škole a dobrý vztah dítěte s rodičem. Vztah důvěry, ve kterém se rodič zajímá a dítě se nebojí svěřit. Jestliže někdy získáte, byť jen podezření na možnou šikanu. Ano říkám: „jen podezření.“ Jednejte okamžitě. Spojte se s rodiči potenciálně šikanujícího žáka, obraťte se na učitele nebo vedení školy. Strategií je řada. Ale základním principem je jednat dříve, než se celá věc dostane do nepěkných rozměrů.
5) Hodnocení: Klasické české známkování od jedničky do pětky je nicneříkající, neúčelové, nepedagogické a potenciálně traumatizující. V systému české výuky dítěti neřekne nic o tom, jak na tom vlastně je. Už vůbec nic neřekne v mezitřídním nebo dokonce meziškolním srovnání. Přestavme si dítě, které má „své limity“, ale opravdu se snaží. Pro to, aby získalo alespoň „trojku“ musí strávit učením nezměrně více času, než dítě, které je nadané a pro „jedničku“ nemusí udělat vůbec nic. Dítěti méně nadanému trojka řekne: „ať děláš, co děláš, vždy dostaneš nejlépe trojku a budeš nejhorší ve třídě.“ To ho brzy naprosto znechutí a přestane se snažit. Naproti tomu premiantovi jednička řekne: „Seš mooc chytrej, a proto jedničku dostaneš vždy. Vůbec se nemusíš snažit.“ Takže i takové dítě se přestane snažit. Méně nadané dítě může mít z hodnocení dříve či později minimálně strach, nadané dítě z něj bude mít strach až když se setká s náročnější látkou, třeba na střední škole a zjistí, že proto, aby získalo lepší známky se musí začít učit. Ale ouha, ono to neumí, protože dosavadní známky ho k tomu nemotivovaly.
6) Nároky rodičů: Světe div se! Jedním z velmi častých důvodů, proč se dítěti zprotiví škola jsou jeho vlastní rodiče. Ti si do dětí velmi často promítají své vlastní mindráky, nedostatky nebo nenaplněné ambice a chtějí z dítěte premianta. Takové rodiče dovede rozhodit i jedna bezvýznamná dvojka ze zcela bezvýznamné látky. Děti takových rodičů jsou doma vystavení naprosto nepřiměřenému tlaku. Ten jim může školu a učení zcela zohavit, často se může stát i příčinou rozmanitých duševních obtíží.
Uvedený výčet rozhodně není úplný. Ve škole a kolem školy číhají různé strachy, bubáci a démoni. Naší úlohou jako dospělých, ať učitelů nebo rodičů je tyto strachy rozpouštět a předcházet zbytečným traumatům, které je mohou způsobit. Pamatujme na to, že škola by měla být především zdrojem radosti, pohody a nalézání vztahu ke vzdělávání. Vše, co si odneseme kromě toho, je příjemný bonus.
Použité a doporučené zdroje:
Pemová, T., & Ptáček, R. (2016). Zanedbávání dětí. Příčiny, Důsledky a Možnosti Hodnocení.
Reynolds, C. R., & Gutkin, T. B. (1999). The handbook of school psychology. John Wiley & Sons Inc.
Bansal, P. D., & Barman, R. (2011). Psychopathology of school going children in the age group of 10-15 years. International journal of applied and basic medical research, 1(1), 43.
