Článek
Z nespočtu zahraničních a dnes i domácích studií jasně vyplývá, že fyzické tresty dětem opravdu nesvědčí. Nejen, že výchovně nejsou účinné, ale dětem mohou fakticky způsobit širokou škálu obtíží. Od nepříjemných pocitů bolesti a ponížení až po celoživotní potíže s úzkostí, strachem nebo problémy ve vztazích.
Jak ale něco takového může způsobit jedna dobře míněná facka nebo pouhé plácnutí přes zadek? No, opravdu může. Jestliže i jedno mávnutí křídel motýla kdesi na severní polokouli je schopné rozpoutat zuřivou bouři v Jižním Pacifiku, tak i nešťastné plácnutí v nešťastnou dobu může způsobit nešťastný zážitek na celý život.
Jak ale fyzické tresty nahradit? Jak to dělat jinak, když se děti bít nesmí? A není vlastně psychické týrání horší než to psychické? Slýchám často.
Žádná forma násilí do výchovy nepatří.
No samozřejmě, že může být. Jen úplně nechápu tuto logiku. Proč bychom měli jedno násilí nahrazovat jiným? To děti neumíme vychovávat jinak, bez násilí?
Děti mohou být zcela bezpochyby zdrojem hluboké a dlouhodobé frustrace. Ty v podstatě během většiny svého dětství nedělají to, co rodiče chtějí, a naopak dělají to, co rodiče nechtějí. To je náplň života normálního dítěte. Ozkoušet si v bezpečném prostředí, co je všechno možné a nemožné, aby jednou, možná, pochopilo a do života vykročilo jako vychovaný člověk.
Co je vlastně ona frustrace? To je nemožnost dosažení cíle a pocity z toho plynoucí. Ty se obvykle rozpadají do tří základních kategorii: aktivaci, rezignaci a agresi. Aktivaci frustrace spouští u mentálně odolných jedinců. Pro ně je překážka v cestě vždy výzvou. Když se takový rodič setká s nabručeným, negativistickým nebo odmlouvajícím dítětem, nezačne křičet, ale klidně hledá cesty, jak dítě odklonit od nevhodného chování. To je samozřejmě ideál. Protože u většiny rodičů dříve či později k nějaké rezignaci, křiku nebo agresi vede.
Výchovné situace ani chování rodičů nejsou černobílé a obvykle tak problematické chování vede k pestrým rodičovským reakcím. Dítě například sveřepě dělá, co nemá. Třeba si hraje s příborem v restauraci a dělá hluk. Rodič se nejdříve snaží dítěti domluvit, pak se ho vhodným způsobem snaží od nežádoucí aktivity odklonit, přesměrováním k jinému zájmu nebo aktivitě. Nic ale nefunguje.
Rodičovství je častým zdrojem frustrace.
Frustrovaný rodič svoji snahu vzdává a rezignuje. Nic nefunguje, a proto dělá, že dítě k němu nepatří. Po chvíli to už nevydrží a dá mu pohlavek, nebo na něj zakřičí: „Přestaň s tím už, sakra!“. Případně to zkombinuje. Agresivní reakce úlevně upustí páru z frustračního papiňáku, rodiči je lépe, dítě se lekne a je klid.
„Ejhle, tak to přeci funguje! Tak ať mi někdo vykládá, že ne.“ Řeknete si a tímto přirozeným experimentem si potvrdíte, že plácnutí, křik nebo výhružky fungují nakonec nejlépe. Nicméně už nedohlédnete, co se stane dál. Příště jdete do restaurace, dítě opět zlobí, no a vy opět sáhnete k osvědčenému mechanismu. Vždyť přeci funguje!
No, možná v dané situaci, ale z dlouhodobého hlediska rozhodně ne. Protože ve výchově je efektivní to, co má dlouhodobé výsledky. Nikoliv to, co přinese jen dočasný klid. Kdybychom úspěšnost výchovných prostředků posuzovali tím, co v danou chvíli nejlépe zamezí problematickému chování dítěte, dojdeme k poznání, že nejlepší bude ho svázat a zavázat mu pusu. Dlouhodobě to ovšem efekt mít nebude.
Docházíme tak tedy k poznání, že výchova je extrémně náročná disciplína. Jde o to, abychom volili správné výchovné prostředky, ale zároveň se i jako rodiče učili kontrolovat vlastní chování. A to je možná daleko důležitější. Rodič, který se dovede dobře kontrolovat, nedává impulsivně volný průchod vlastním emocím je daleko lepší než vysoce vzdělaný rodič, který kvůli každé hlouposti na děti zvyšuje hlas, začne křičet, vyčítat nebo vyhrožovat.
Výchova se děje po malých a bezpečných krocích. Velmi pomalu a postupně. Na to dobré si vždy musíme trpělivě počkat. Vezměme si třeba, jak se dítě učí chodit. Zpočátku pouze padá. Některé odhady uvádějí, že každé dítě musí až desettisíckrát spadnout, než si bude jisté svojí chůzí. Teď si představte, že byste dítěti ukázali, jak se chodí a po pár pokusech na něj za každé spadnutí nebo zavrávorání zakřičeli nebo mu dali na zadek. Takové dítě by se nikdy nenaučilo chodit. Chůze by pro něj byla tak nebezpečná disciplína, že by to radši nikdy nedělalo.
Naprosto stejné je to se vším ostatním. Dítě se nenaučí „slušnému“ chování tak, že mu to jednou řeknete. Představte si, že je to stejné jako s chůzí. Podle věku mu to musíte říct třeba několiksetkrát. Když to doprovodíte křikem nebo jinými nepříjemnými výlevy. Ničeho nedosáhnete. Leda tak toho, že dítě příště bude vzdorovat ještě více, protože bude se bude již dopředu bát vaší reakce. Bude stejně, možná ještě více frustrované než vy.
Jediné, co opravdu funguje, je pozitivní zpevňování takového chování, které od dítěte chceme. Prostě ho pochválit za to, co chceme, aby dělalo. Mohou to být úplné maličkosti:
„Líbí se mi, jak jsi tady tu chvilku v klidu.“
„Jsem rád, že jsi zvládl tři sousta pěkně v pohodě.“
„Udělalo mi velkou radost, že jsi dokázal projít kolem sourozence a nestrčit do něj.“
Těmi dítě říkáme, co od něj chceme. A pro něj je pochvala od rodiče vždy příjemná. Proto bude mít tendenci chování opakovat.
To je samozřejmě složité, protože v řadě případů máme pocit, že dítě nemáme zač pochválit. Naším rodičovským úkolem je vyhledávat alespoň tyto mikrookamžiky.
Rodičovství je mimořádně náročná role.
Co závěrem? Základem výchovného úspěchu je dobrá sebekontrola. To je asi to nejdůležitější, čemu bychom se měli při výchově vlastních dětí učit. Kontrolovat své chování. Protože děti jsou v podstatě jenom naším odrazem. Tedy až příště bude vaše dítě na svého sourozence zvyšovat hlas, před tím, než ho napomenete, přemýšlejte, zda to neděláte také.
Použité a doporučené zdroje:
https://www.lf1.cuni.cz/tiskove-zpravy
https://www.coe.int/en/web/children/corporal-punishment
Pemová, T., & Ptáček, R. (2012). Sociálně-právní ochrana dětí pro praxi. Grada.
Pemová, T., & Ptáček, R. (2016). Zanedbávání dětí. Příčiny, Důsledky a Možnosti Hodnocení.
