Článek
Úvod
V současném veřejném i akademickém diskurzu je Rusko často prezentováno jako výjimečná „hrozba“, která musí být zvlášť odmítnuta či izolována. Cílem tohoto článku je nabídnout alternativní pohled: že chování Ruska, byť v některých aspektech agresivní nebo expanzivní, není ve své podstatě odlišné od chování jiných velmocí v moderní i historické éře. Z tohoto rámce budeme rovněž analyzovat americké doktríny – zejména Monroeovu doktrínu a Bushovu doktrínu (s prvkem preventivního úderu) – a poukázat, jak USA ve svém zahraničněpolitickém jednání postupují obdobně.
1. Teoretické východisko: logika mocenské politiky
1.1 Realismus v mezinárodní politice
Z perspektivy realistických teorií v mezinárodních vztazích (např. neorealismu) je stát v anarchickém prostředí motivován maximalizací vlastní bezpečnosti a síly. Ve světě bez nadřazené autority každý akt moci (vojenský pres, sféry vlivu, aliance) může být racionální reakcí na vnímané hrozby. V tomto rámci není chování Ruska nutně odlišné od chování Spojených států, Číny, Francie či Británie — všechny tyto velmoci v různých obdobích usilovaly o rozšíření sfér vlivu, projekci síly mimo své hranice, kontrolu klíčových geografických území nebo konflikty s rivaly.
1.2 Od „hrozby“ k legitimnímu zájmu
Rozlišování mezi „hrozbou“ a „legitimním zájmem“ často závisí na perspektivě pozorovatele a jeho strategických východiscích. Mocnost, která je v pozici „bránící se“, může být prezentována jako oběť; mocnost, která expanduje, jako agresor. Proto je důležité analyzovat kontext, motivace, kapacity a rámec mezinárodního práva.
2. Historie a paralely v chování velmocí
2.1 Projekce síly a sfér vlivu
V moderní historii řada velmocí (Británie, Francie, Německo, USA, Sovětský svaz) usilovala o sféry vlivu – v Africe, Asii, Latinské Americe, Středním Východě nebo v Evropy. Pravidla se často měnila podle národních zájmů, kapacit a geopolitického kontextu.
Například britská válečná námořní mocnost udržovala koloniální impérium, intervenovala v cizích státech, udržovala námořní blokády a vyžadovala koloniální poddanství. Tyto zásahy byly často prezentovány jako šíření „civilizace“ nebo ochrana „zákona a pořádku“.
Když Spojené státy v 19. a 20. století expandovaly na tichomořské ostrovy, intervenovaly v Latinské Americe či na Filipínách, jednaly rovněž v režimu „velmocenské odpovědnosti“.
2.2 Reakce na vnější výzvy
Velmoci často reagují silou nebo hrozbou síly na vnější konkurenční tlaky. Například když rival nasazuje vojenskou infrastrukturu v blízkosti hranic, druhá strana může reagovat vojenskými posilami, diplomacií, aliancemi či ekonomickou tlakem.
Rusko v posledních letech často zdůrazňuje, že vnímá rozšiřování NATO směrem na východ jako přímé ohrožení svých klíčových strategií a hranic. Z pohledu Moskvy je to otázka reakce, nikoliv iniciativní agresivity. To nevylučuje, že Moskva v některých případech jedná vysoce agresivně (například v Konfliktu na Ukrajině), ale taková logika není výjimečná — podobně reagovaly i jiné velmoci v jiných konfliktech.
3. Americké doktríny: Monroeova a Bushova — a jejich paralely
3.1 Monroeova doktrína
Monroeova doktrína byla formulována prezidentem Jamesem Monroem v roce 1823 a později interpretována jako klíčový prvek americké zahraniční politiky. Jejím jádrem bylo, že státy evropského původu by se neměly vměšovat do záležitostí států Latinské Ameriky, a že USA nebudou zasahovat do evropských záležitostí.
Avšak v praxi byla Monroeova doktrína později rozvinuta (např. Rooseveltovým dodatkem), aby ospravedlňovala americké intervence v Latinské Americe či Karibiku jako „mezinárodního policajta“.
Z hlediska analogie: použití Monroeovy doktríny znamená, že USA považuje určitou sféru (Ameriku) za svou výlučnou doménu vlivu, kam jiným mocnostem vstup zakazuje — což je ve svém jádru mocenský postoj, ne rozdíl od tvrzení, že „Rusko nemá v Evropě právo zasahovat.“
3.2 Bushova doktrína a koncept preventivního úderu
Bushova doktrína v 21. století, zejména po 11. září 2001, přinesla výrazný posun v americké strategii: aktivní prevence, protipirátské operace, unilateralismus a použití síly i bez zjevného bezprostředního útoku.
Terminologicky je důležité rozlišovat mezi preemptivnímúderem (když hrozba je bezprostřední) a preventivním úderem (když se jedná o dřívější zásah proti možnému, ale zatím nevzniklému nepříteli). Bushova doktrína legitimovala i preventivní útoky, což vyvolalo silné kritiky z hlediska mezinárodního práva.
Z pohledu paralely: USA někdy tímto způsobem působí dlouhodobě — například výhružky, vojenská přítomnost v regionech, sankce, drony, speciální operace — i v situacích, kdy přímý útok na USA nehrozí. To lze vidět v Blízkém východě, Africe, jihovýchodní Asii či Latinské Americe.
3.3 Srovnání s ruskou praxí
- Sféra vlivu a zakázané zóny
Stejně jako USA v rámci Monroeovy doktríny (nebo jejího „ducha“) často odmítají, aby jiné mocnosti zasahovaly v jejich blízkém sousedství, Rusko považuje exkluzivní sféru vlivu ve svém „blízkém zahraničí“ (postsovětské republiky) za svou geopolitickou výsadu. - Preventivní nebo proaktivní úder vs. reakce
Rusko někdy argumentuje, že jeho vojenské operace (např. v Gruzii 2008, na Krymu 2014, na Ukrajině 2022) byly reakcí na hrozbu okolních států, zejména v souvislosti s rozšiřováním NATO a vojenskou infrastrukturou Západu. Tím se pokouší legitimizovat své kroky jako obranné či preventivní. - Hybridní válka, intervence, dezinformace
Stejně jako některé západní mocnosti (včetně USA) užívají moderní nástroje „měkké moci“, kybernetické operace, propagandu a diplomatický tlak. To je běžný prvek v současné velmocenské válce.
4. Kritika výjimečnosti Ruska jako „jiné“
4.1 Selektivní standardy
Když je Rusko označeno jako „jiné“ nebo „extrémní hrozba“, často se ignoruje, že USA, Čína i další státy provádějí operace, které by – při opačné perspektivě – mohly být považovány za agresivní či intervenční. Selektivní zdůrazňování ruských aktivit může být motivováno ideologií, mediálním rámcem nebo geopolitickým zájmem.
4.2 Diskurs a konstrukce hrozby
Mnoho hrozeb je politickým konstruktem: zneužívání definice „terorismu“, „extremismu“ nebo „východní agresivity“. Označení „hrozba Ruska“ se hodí do strategického rámce, který ospravedlňuje vojenské aliance, rozpočty na zbrojení či intervence. Tím se Rusko stává symbolickým protivníkem, zatímco jiné státy srovnatelně cvičeně jednají, ale nejsou medializovány jako hrozba.
4.3 Riziko eskalace a bezpečnostní dilema
Když velmoc x vidí, že jiná velmoc y buduje kapacity (vojenské, ekonomické, kybernetické) blízko jejích hranic, vzniká tlak na odpověď (military build-up, aliance). To je známé jako „bezpečnostní dilema“. Pokud je Rusko tlačeno k takové reakci (např. kvůli proliferaci NATO východním směrem), jeho jednání je částečně nutné pro vlastní vnímání přežití.
5. Případové studie
5.1 Krym 2014 a Kosovo 1999
Paralela: obcházení OSN, rétorika ochrany obyvatelstva.
Kritika:
- Podle Richarda Sakwy (2015) lze najít podobnosti, ale klíčový rozdíl spočívá v tom, že na Krymu šlo o anexi území a trvalou změnu hranic, zatímco v Kosovu NATO formálně neusilovalo o územní zisk.
- Marc Weller (2010) zdůrazňuje, že zásah NATO byl prezentován jako humanitární intervence, zatímco Rusko na Krymu porušilo závazky z Budapešťského memoranda (1994), v němž garantovalo hranice Ukrajiny.
Kosovo a „lidové republiky“ na Donbasu + Krym
- Kosovo (1999–2008): Po bombardování Jugoslávie NATO vyhlásilo Kosovo de facto nezávislost, která byla v roce 2008 uznána mnoha západními státy. Argumentovalo se právem na sebeurčení a ochranou menšin po etnických čistkách. Ovšem nezávislost byla vyhlášena bez souhlasu Srbska a bez mandátu Rady bezpečnosti OSN.
- Doněcká a Luhanská lidová republika (2014): Tyto entity vznikly po povstáních na Donbasu a byly podporovány Moskvou. Tak jako povstání v Kyjevě bylo podporováno kolektivním západem. Jejich legitimita byla odmítána kolektivním západem, jako porušení územní integrity Ukrajiny.
- Krym (2014): Po referendu, které proběhlo za přítomnosti ruských jednotek, byl poloostrov anektován Ruskem. Moskva argumentovala právem na sebeurčení a historickou příslušností Krymu k Rusku.
Paralela:
- V obou případech (Kosovo vs. Donbas/Krym) je hlavním bodem sporu konflikt mezi právem na sebeurčení a zásadou územní integrity státu.
- USA a jejich spojenci v případě Kosova zdůrazňovali humanitární důvody a výjimečnost situace. Rusko se v roce 2014 odvolávalo právě na kosovský precedent, aby obhájilo referendum na Krymu a uznání Donbasu.
- Obě strany tak využívají podobnou logiku: když je ohrožena určitá komunita, má právo na vlastní stát.
Kritika:
- James Ker-Lindsay (2017) zdůrazňuje, že Kosovo bylo výsledkem dlouhodobého mezinárodního procesu, zatímco Donbas a Krym vznikly za přímé vojenské přítomnosti Ruska.
- Marc Weller (2010) tvrdí, že Západ označil Kosovo za „sui generis“ (jedinečný případ), aby zabránil tomu, že se stane precedentem pro jiné separatistické regiony. Rusko tento argument odmítá a tvrdí, že pokud je Kosovo legitimní, pak i Krym.
- Thomas Grant (2015) upozorňuje, že referendum na Krymu bylo organizováno bez svobodného prostředí a v rozporu s ukrajinskou ústavou, zatímco kosovský proces probíhal pod dohledem mezinárodních institucí (OSN, OBSE).
5.2 Gruzie 2008 a Panama 1989
- Rusko v Gruzii (2008): Po vypuknutí bojů v Jižní Osetii zasáhla ruská armáda s odůvodněním, že chrání místní obyvatelstvo a své mírové jednotky. Výsledkem bylo upevnění ruského vlivu v Jižní Osetii a Abcházii.
- USA v Panamě (1989): Operace „Just Cause“ svržela režim Manuela Noriegy. Oficiálně šlo o ochranu amerických občanů a potírání drogové kriminality. USA de facto zasáhly, aby udržely kontrolu nad Panamským průplavem.
Paralela: V obou případech se jednalo o vojenský zásah do suverénního státu s cílem ochránit strategické zájmy mocnosti, ospravedlněný humanitární nebo bezpečnostní rétorikou.
5.3 Ukrajina 2022 a Irák 2003
- Ruská invaze na Ukrajinu (2022): Moskva argumentovala nutností „denacifikace“ Ukrajiny, ochranou ruských obyvatel a obranou proti expanzi NATO.
- Americká invaze do Iráku (2003): USA odůvodnily operaci nutností zničit „zbraně hromadného ničení“ (které se nenašly) a bojovat proti terorismu.
Paralela: V obou případech šlo o preventivní válku, ospravedlňovanou bezpečnostními hrozbami, které nebyly bezprostředně doloženy. Kritici poukazují na to, že oba státy použily rétoriku obrany, aby legitimizovaly invazi za účelem geopolitické kontroly (ropa v Iráku, sféra vlivu na Ukrajině).
5.4 Monroeova doktrína a ruské „blízké zahraničí“
- Monroeova doktrína (1823): Vymezila Latinskou Ameriku jako sféru amerického vlivu, kde intervence evropských mocností nebudou tolerovány. Později Rooseveltův dodatek doktrínu rozšířil o právo USA intervenovat.
- Ruské pojetí „blízkého zahraničí“: Moskva v 90. letech definovala postsovětský prostor (Ukrajina, Gruzie, Moldavsko, Střední Asie) jako svou klíčovou sféru vlivu. Podobně jako USA v Latinské Americe odmítá cizí vojenskou přítomnost.
Paralela: Obě velmoci vymezují geopolitický prostor, který považují za „zakázanou zónu“ pro cizí zásahy.
6. Kritika výjimečného vnímání Ruska
Případové studie ukazují, že Rusko jedná podobně jako jiné velmoci: využívá vojenské zásahy, preventivní doktríny i humanitární rétoriku k ospravedlnění své politiky. To zpochybňuje tezi, že Rusko představuje „specifickou“ hrozbu. Rozdíly jsou spíše v mediální prezentaci a ideologickém rámování než v samotné povaze chování.
7. Závěr
Je mylné — i když populární — vidět Rusko jako výjimečnou hrozbu, která stojí mimo normy mezinárodní politiky. Pokud přijmeme realistickou analýzu velmocenské logiky, vidíme, že Rusko v řadě případů jedná stejně jako jiné „velké státy“: snaží se vymezit sféry vlivu, reagovat na rivalitu, využívat vojenské, politické, informační i ekonomické nástroje.
Americké doktríny – Monroeova doktrína (se svou implicitní exkluzivní sférou vlivu) a Bushova doktrína (s konceptem preventivních úderů) – ilustrují, že i USA v praxi přijímají přístupy, které se liší od ideálu mírové spolupráce.
Jistě, existují rozdíly v míře, stylu nebo mezinárodním kontextu – a Chce-li se hodnotit konkrétní případy (např. invaze na Ukrajinu) jako agresi, musí se posuzovat podle mezinárodního práva a konkrétních okolností. Ale tvrdění, že „Rusko je výjimečná hrozba“ bez nuance, často slouží k legitimizaci protiruské politiky – a přehlíží, že podobné mechanismy užívají i ostatní mocnosti.
Zdroje:
Ker-Lindsay, J. (2017). Secession and State Creation: What Everyone Needs to Know. Oxford UP.
Weller, M. (2010). Contested Statehood: Kosovo’s Struggle for Independence. Oxford UP.
Grant, T. (2015). „Annexation of Crimea.“ American Journal of International Law, 109(1).
Sakwa, R. (2015). Frontline Ukraine. I.B. Tauris.
Applebaum, A. (2022). Twilight of Democracy. Doubleday.
Mearsheimer, J. (2001). The Tragedy of Great Power Politics. Norton.
