Článek
Diskuse, kterou vyvolal původní text o „morálních majácích“ a Jaromíru Nohavicovi, je sama o sobě cenným materiálem. Ne kvůli Nohavicovi – ten se v ní stal spíše zástupnou figurou – ale proto, že v ní v koncentrované podobě vidíme dnešní český spor o morálku, paměť, vinu a právo soudit.
Z komentářů lze poměrně jasně vyčíst několik proudů. Každý z nich vychází z jiného pojetí morálky – a právě jejich střet vysvětluje, proč se debata tak rychle změnila v otevřenou válku.
1. Absolutní morálka: zlo je zlo, bez výjimek
Nejsilněji zastoupený proud tvrdí, že spolupráce s totalitním režimem – ať už komunistickým, nacistickým či dnešním putinovským – je nepřekročitelná hranice. Kdo ji jednou překročí, ztrácí morální kredit. Navždy.
V tomto pohledu není prostor pro nuance, kontext ani čas. Přijetí medaile od Putina po anexi Krymu, spolupráce se StB, mlčení či dvojsmyslné postoje – to vše je chápáno jako jasný důkaz kolaborace se Zlem. A Zlo se nevyvažuje ani talentem, ani zásluhami, ani uměním.
Tento postoj má vnitřní logiku a etickou sílu. Vychází z paměti obětí, z historické zkušenosti a ze strachu, aby se zlo znovu nevrátilo. Problém však nastává ve chvíli, kdy se z morálního soudu stane morální totální válka: kdo nesouhlasí, relativizuje zlo; kdo váhá, je kolaborant; kdo připomene kontext, je „dezolát“, „rudoch“ nebo „fašoun“.
Morálka se tím mění z hodnotového rámce na klacek.
2. Oddělení díla a autora: písně nejsou svědomí
Druhý proud zdůrazňuje, že umělecké dílo nelze použít ani jako obhajobu, ani jako obžalobu autorových činů. Nohavicovy písně nejsou důkazem jeho mravnosti – stejně jako jeho selhání automaticky nedělá z jeho písní bezcenný odpad.
Tento pohled upozorňuje na logickou chybu, které se dopouštějí obě strany: jedni tvrdí, že písně jsou špatné, protože autor selhal; druzí, že autor nemohl selhat, protože písně jsou dobré. Obojí je intelektuálně nepoctivé.
Zároveň ale právě zde zaznívá důležitá námitka: u písničkáře, který dlouhodobě vystupuje jako hlas pravdy, odporu a morální citlivosti, je rozpor mezi dílem a činy citelnější než u běžného interpreta. Ne proto, že by byl povinen být světcem, ale proto, že sám pracuje s morálním apelem.
To není lynč – to je zklamání.
3. Zkušenost normalizace: kdo nezažil, soudí snadno
Velká část komentářů vychází z osobní zkušenosti s minulým režimem. Lidé, kteří žili v normalizaci, připomínají, že realita nebyla tvořena hrdiny a padouchy, ale strachem, kompromisy a šedými zónami.
Z tohoto pohledu je dnešní hlasité odsuzování často vnímáno jako pohodlné moralizování těch, kteří nikdy nestáli před volbou mezi špatným a ještě horším. Nejde o popření viny, ale o odmítnutí triumfálního souzení z bezpečné vzdálenosti.
Problém tohoto postoje je jiný: někdy sklouzává k tomu, že minulost relativizuje až příliš – a tím zraňuje ty, kteří zaplatili skutečnou cenu.
4. Co se v debatě vytratilo
Při čtení stovek komentářů bije do očí ještě něco jiného: téměř úplné zmizení schopnosti rozlišovat mezi odsouzením činu a dehumanizací člověka. Diskuse se rychle zvrhla v nálepkování, výhružky, historické paralely s esesáky a výkřiky o „zrušení milostí“ či „nepromlčitelnosti“.
To už není paměť. To je hněv.
A právě zde se vrací smysl pojmu „morální maják“, jak byl použit v původním článku. Ne jako urážka morálky samotné, ale jako kritika její proměny v oslepující reflektor, který svítí jen ven – nikdy dovnitř.
Skutečný morální maják totiž nepotřebuje křičet. Nepotřebuje urážet. Nepotřebuje dokazovat svou nadřazenost. Jeho síla spočívá v konzistenci, v klidu a v tom, že je schopen nést i tíhu pochybnosti.
5. O vině, paměti a společnosti
Nohavica není soud. Není tribunál. Není ani symbol všech křivd 20. století. Je to jeden člověk s mimořádným talentem a s reálnými selháními. Obojí je pravda zároveň – a žádná z těchto pravd se navzájem neruší.
Společnost, která si zachová paměť, ale ztratí schopnost rozlišovat, odpouštět a vést dialog, se nestává morálně silnější. Stává se jen hlasitější. A historie opakovaně ukazuje, že právě hlasité a sebejisté společnosti bývají nejzranitelnější vůči dalšímu zlu.
Nejde o to zapomenout.
Nejde o to omlouvat.
Jde o to nezaměnit spravedlnost za zuřivost a morálku za pocit vlastní bezchybnosti.
Protože ve chvíli, kdy se každý, kdo nesouhlasí, stává nepřítelem, už majáky neukazují cestu.
Už jen oslepují.
