Článek
V posledních letech se zdá, že se nám rozmnožily majáky. Ne ty námořní, co tiše blikají do mlhy a pomáhají najít cestu, ale morální. Stojí vysoko, svítí oslnivě a jejich světlo má jediný směr: ukázat prstem. Odsoudit. Vymezit. Rozdělit. Kdo dnes projde jejich kuželem, je okamžitě čitelný – dobrý, nebo špatný. Bez polostínů.
Nedávným terčem se znovu stal Jaromír Nohavica. Písničkář, který po desetiletí pojmenovával radosti i špínu světa tak, že jsme v nich slyšeli sebe. Najednou je pro mnohé symbolem selhání, morálního klopýtnutí, hříchu, který prý nelze odpustit. A zástupy majáků se rozsvítily.
Přitom právě Nohavica nás léta učil, že svět není černobílý. Že „pravda bývá někde mezi“ a že člověk je bytost rozporuplná. V jeho písních se potkává něha s cynismem, víra s pochybností, hrdost s hanbou. Stačí si vzpomenout na obyčejnou lidskou nejistotu skrytou v prostých verších o tom, že „někdy se daří a někdy ne“. Tak banální – a tak zapomenuté.
Odkud se tedy berou ti, kteří dnes mluví s jistotou soudců? Možná z potřeby být na správné straně dějin. Možná ze strachu, že když neodsoudí dostatečně hlasitě, budou sami odsouzeni. A možná z pohodlí: je snazší ukázat na jednoho člověka než přemýšlet o systému, době a vlastních kompromisech.
Nohavica nikdy nebyl světec. Nikdy se tak netvářil. Naopak – jeho tvorba je plná přiznaných slabostí, malých zbabělostí, lidské únavy. V jedné písni si posteskl, že „každý neseme svůj kříž“, a jinde zas ironicky připomněl, jak snadno se z ideálů stává fraška. Právě proto jeho písně rezonovaly: nebyly z kazatelny, ale z hospody, z nádraží, z kuchyně nad studenou kávou.
Morální majáky však hospody nemají rády. Jsou hlučné, špinavé a plné lidí, kteří si neustále odporují. Maják chce mít jasno. Chce pevnou linii, jasné „ano“ a „ne“. A když realita takovou linku nenabízí, o to hlasitěji křičí.
Je tu ještě jeden důvod: morální odsudek je dnes levná měna. Na sociálních sítích se s ním platí za pocit sounáležitosti. Kdo sdílí správné rozhořčení, patří do kmene. A kdo váhá, kdo připomene kontext, kdo řekne, že člověk může být zároveň viníkem i tvůrcem hodnotného díla, ten riskuje vyobcování. Jak se říká „dav má krátkou paměť, ale dlouhý jazyk“.
Nejde o to popírat chyby. Nejde o to tvrdit, že umění stojí mimo etiku. Jde o míru. O pokoru. O schopnost připustit, že odsuzovat z bezpečné vzdálenosti je snadné – a že skutečná morálka se pozná spíš podle toho, jak zacházíme s nejednoznačností než podle hlasitosti soudu.
Nohavicovy písně tu s námi zůstanou. Budou se zpívat potichu i nahlas, budou znít v radosti i v opilém smutku. A možná nám budou dál připomínat to, co by si měli připomenout i dnešní majáky: že „člověk není jen to, co se o něm říká“, a že světlo, které nesvítí na sebe, ale jen na druhé, často nevede k pravdě, nýbrž k oslnění.
A v oslnění se špatně hledá cesta.
