Zapomenutý hrdina, vyznamenaní celebrit: morální deficit české státnosti

Každoročně 28. října sledujeme státní ceremoniál, který se stal spíše televizní tradicí než výrazem historické paměti. Prezidentská ceremonie udělování státních vyznamenání má připomínat „nejvýznamnější osobnosti národa“ – ve skutečnosti však často vypovídá více o aktuálních mocenských preferencích a mediální popularitě než o skutečných hodnotách společnosti.

Zatímco sportovci, herci a režiséři dostávají medaile za „celoživotní přínos“, zůstávají ve stínu ti, kteří prokázali odvahu v časech, kdy šlo o život. Antonín Kalina (1902–1990) – muž, který v koncentračním táboře Buchenwald zachránil život více než 1300 židovským dětem, dosud neobdržel Řád bílého lva, nejvyšší vyznamenání České republiky. Jeho absence na seznamu vyznamenaných představuje hluboké morální selhání české státnosti.

Antonín Kalina, rodák z Třebíče, původně obuvník a levicově orientovaný aktivista, byl v roce 1939 zatčen a později deportován do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald. Právě v Buchenwaldu se stal správcem dětského bloku č. 66 – prostoru, kde se soustředily stovky židovských chlapců ze střední a východní Evropy. Kalina se svými spoluvězni vytvořil systém ochrany, který kombinoval odvahu, organizační důmysl i morální neústupnost.

Pomocí falešných evidencí a záměrného vyvolání dojmu epidemie tyfu zabránil SS v deportaci dětí do plynových komor. Když nacisté v dubnu 1945 žádali vydání židovských dětí, Kalina prohlásil, že žádné nejsou. Tento okamžik rozhodl o životě stovek z nich – a mohl zároveň znamenat jeho vlastní smrt.

Podle výpovědí přeživších, které shromáždil novinář Stanislav Motl, byla Kalinova role zcela zásadní:

„Bez Kaliny by velká část z těch dětí nepřežila. On byl jejich štít, jejich otec, jejich svědomí.“¹

Kalina byl po válce označen za „komunistu“, a tím i za osobu nevhodnou pro oficiální glorifikaci během období po roce 1989. Teprve v roce 2012 byl oceněn titulem Spravedlivý mezi národy od izraelského památníku Jad Vašem, a o rok později získal Medaile Za zásluhy I. stupně in memoriam od prezidenta Miloše Zemana². Ani to však neznamenalo skutečnou rehabilitaci jeho jména v národní paměti.

Fenomén Antonína Kaliny je symptomatický. Česká společnost si buduje svůj panteon „národních velikánů“ nikoli podle hloubky etického činu, ale podle viditelnosti a ideologické vhodnosti. Po roce 1989 se přehodnocování hrdinů 20. století stalo nejen aktem historické spravedlnosti, ale i nástrojem politického sebevymezování.

Hrdinové, kteří byli levicově orientovaní nebo spojeni s komunistickým odbojem, byli často z paměti vymazáváni – bez ohledu na to, že jejich činy předcházely totalitnímu režimu. Kalina tak zůstal v šedé zóně: nebyl vhodný pro komunistický kult, protože chránil židovské děti a spolupracoval s mezinárodními strukturami; po roce 1989 nebyl vhodný pro pravicový narativ, protože byl levicovým aktivistou.

Tento proces zapomínání je dobře popsán v teorii kolektivní paměti Maurice Halbwachse, který upozorňuje, že „společnost pamatuje pouze to, co odpovídá jejím aktuálním potřebám“³. Česká republika se tak stala zemí, která si své hrdiny vybírá podle toho, zda se hodí do televizního přenosu a prezidentského projevu.

Současná praxe vyznamenávání osobností prezidentem republiky se proměnila v mediální akt – ve spektákl, jehož cílem není morální reflexe, ale politická signalizace. Jak upozorňuje historik Petr Koura, „státní vyznamenání se v českém prostředí po roce 1993 stalo spíše odrazem momentálních preferencí než kontinuálního historického vědomí“⁴.

Každoroční seznam oceněných je tak přehlídkou kulturních ikon, mediálně vděčných osobností a politických spojenců. Zatímco skuteční hrdinové druhé světové války mizí v zapomnění, sportovci a herci dostávají další stuhy do sbírky. Tento paradox odhaluje hlubší problém: rozklad pojmu zásluhy.

Antonín Kalina nic nechtěl. Nepatřil do žádného mocenského tábora. Jeho činy nelze komercionalizovat ani přetavit do kampaně. A právě proto se do současného systému symbolické politiky nehodí.

Myšlenka ocenit Antonína Kalinu nejvyšším státním vyznamenáním představuje výraz potřeby napravit historickou nespravedlnost – uznat čin, který přesahuje hranice národních i ideologických příběhů. Kalina zachránil více než tisíc tři sta dětí, čímž se řadí mezi největší humanisty 20. století.

Srovnání s často připomínaným sirem Nicholasem Wintonem je v tomto kontextu nevyhnutelné. Zatímco Wintonův čin byl právem oslavován jako symbol lidskosti, Kalinův příběh zůstal dlouhá desetiletí na okraji veřejného zájmu. Rozdíl není v rozsahu jejich skutků, ale v ochotě společnosti přijmout hrdinu, jehož minulost není ideologicky „čistá“.

Kalina nebyl postavou vhodnou pro kult moderního mediálního hrdinství – neměl osobní propagátory, politické zastánce ani jednoduchý příběh, který by se vešel do několika minut televizního zpravodajství. Jeho odkaz nelze přetavit do reklamy ani do volebního projevu. A právě proto zůstává stranou oficiálního uznání.

Udělení Řádu bílého lva Antonínu Kalinovi by nebylo jen pozdním aktem spravedlnosti. Bylo by především zkouškou schopnosti české společnosti a její reprezentace odlišit skutečné hrdinství od mediální popularity. Vyzdvihnout člověka, který bez ideologických kalkulací zachránil lidské životy, znamená přihlásit se k hodnotám, na nichž má stát stát: k odvaze, empatii a nezištnosti.

Dokud se tak nestane, zůstane 28. říjen svátkem bez svědomí – dnem, kdy se mluví o hrdinství, ale zapomíná na ty, kdo ho skutečně žili.

Paměť není pouhé připomínání jmen. Je to aktivní volba toho, koho považujeme za měřítko lidskosti. Dokud nebude Antonín Kalina oceněn Řádem bílého lva, zůstane český stát v symbolické dluhové pasti – bude každým 28. říjnem opakovat rituál prázdných gest, místo aby projevil skutečnou úctu k odvaze a oběti.

Zbývá doufat, že jednoho dne se na Hradčanském nádvoří nebude tleskat dalším celebritám, ale že tam zazní jméno člověka, který zachránil děti v pekle, aniž by kdy čekal uznání.
To by byl teprve skutečný svátek české státnosti.