Článek
Zdeněk Šarapatka ve svém textu Řeka slov znovu rozčeřil stojaté vody českého internetu. Jenže místo reflexe volební prohry a politické změny servíruje čtenáři proud nenávisti, v němž se topí jak fakta, tak rozvaha. Šarapatkova glosa je ukázkou, jak snadno se i zkušený komentátor může proměnit v kazatele hněvu.
Jeho text je agresivní, dehumanizující a moralistní zároveň. O politických protivnících mluví jako o „sviních“, „krysách“ a „grázlech“. Voliče, kteří rozhodli jinak, než si autor přál, popisuje jako „chrapouny“ a „ovce za kus flákoty“. To už není politická analýza, ale slovník hospodského štamgasta, který si spletl občanskou angažovanost s kletbou.
Zvlášť nebezpečná je pasáž, v níž Šarapatka naznačuje, že „Ústavu lze bránit i silou, selžou-li právní prostředky“. Tím se přestává pohybovat v rámci demokratické diskuse. Kdo legitimizuje „obranu demokracie“ mimo zákon, vlastně sám zpochybňuje její podstatu.
Je paradoxní, že autor, který dlouhodobě varuje před ruským vlivem a populismem, používá přesně ty nástroje, na nichž populismus stojí — rozdělování, urážky a vztek. Namísto toho, aby pomohl vyvést veřejnou debatu z příkopů, kopá je ještě hlubší.
Kritizovat Babiše, Fica nebo proruské tendence je jistě legitimní. Ale dělat to jazykem nenávisti, který uráží polovinu společnosti, je jen druhá strana téže mince. Demokracii nebrání ten, kdo křičí, že všichni ostatní jsou zrádci — brání ji ten, kdo dokáže argumentovat, i když prohrává.
Šarapatkův text je symptomem širší krize českého veřejného prostoru: místo věcnosti nabízíme hněv, místo argumentů proklamace, místo empatie nenávist. A pak se divíme, že mizí důvěra v instituce, média i samotnou politiku.
Možná by nebylo od věci, kdyby i staré tváře veřejného komentářství pochopily, že demokracii neudržíme silou slov, ale schopností přemýšlet. V tom je totiž skutečná odvaha — a tu „Řeka slov“ postrádá.
