Článek
Proč se řidič k Vašemu dítěti choval jako hulvát?
„Kde máš průkaz? Co na mě čumíš? Copak nevíš, že ho máš mít připravenej?!“
„Doplať, tady se platí šest korun. Jak nemáš? Tak vypadni! Prostě vypadni z autobusu!“
„Dělej, máš to ukazovat automaticky! Hejbni sebou, smrade!“
Tři výše zmíněné úryvky jsem si vytáhl z článku autorky M. V. Stránské. Na první pohled to vypadá jako snůška stížností na sousedy, na vládu, na to že venku svítí sluníčko a na život vůbec. Jenže ta paní si opravdu nevymýšlí. Neznám člověka, který by v PID nepotkal řidiče hulváta. I já se někdy divím. Rozdíl mezi námi je, že já vidím situaci i z druhé strany.
Pojďme si říct pravidla platná v tomto systému a rozebrat si několik situací.
Prvním pravidlem je odpovědnost řidiče za doklady cestujících ve vozidle. Špatně vydaná jízdenka je za 800 Kč (tuším), nevydaná za 4000 Kč (to dokonce vím). Pokud v davu při nástupu projde cestující, který jízdenku nemá, je to za 4 tisíce. Řidiči jsou dokonce zodpovědní za to, že si cestující kupuje správnou jízdenku. Rozhodne-li se vystoupit později a revizor na to přijde, řidič platí těch tuším osm set. Jinými slovy, pokud palubní počítač ukazuje, že na zastávce vystoupilo 18 lidí, přičemž ve skutečnosti jich bylo 17, nejspíš by šofér měl vystoupit z kabiny a jít kontrolovat, kdo se chce načerno vézt dál. Absurdní? Ano. Reálné? Do jisté míry také ano. Jak rád jsem se podílel v jiném integrovaném systému na designu tarifu a od začátku nadšeně přijímal fakt, že podvádějící cestující tam nejsou problémem řidiče, ale problémem revizora a jeho kontroly!
Druhým pravidlem je fakt, že řidiči nestačí v počítači prostě kliknout na zastávku, kam cestující jede, ale cenu jízdenky počítá zpaměti. Přičemž z Prahy existují nejméně čtyři druhy výpočtu, které si jako nezávislý pozorovatel příměstem téměř nejezdící pamatuji. Vtipným bonusem je, že jízdenky nemají pouze místní platnost (pásmo cílové zastávky lze vyčíst z palubního PC), ale také časovou. Světě div se, stejný úsek tedy stojí jinou cenu ve špičce a třeba o víkendu. Někdy jsou totiž doby v jízdním řádu kratší, jindy delší. Na stejný úsek má tedy řidič povinnost vydat jinou jízdenku ve 14:00 a jinou ve 22:30. Tyto časy si u každého spoje musí pamatovat (800 Kč / špatná jízdenka).
Třetím pravidlem je povinnost cestujícího při nástupu předložit jízdní doklad, případně samozřejmě doklad opravňující ke slevě. Tohle pravidlo slouží k tomu, aby řidič mohl dodržet pravidla 1) a 2). Je zajímavé, že téměř žádný cestující tuto zásadní informaci nezná, resp. přinejmenším se tak tváří. Chce-li řidič dodržet své povinnosti a vyhnout se pokutě, nezbývá mu, než doklad + oprávnění ke slevě striktně vyžadovat. Byl-li by chycen kontrolou a tento postup neuplatnil, nedoplatí se (pamatuji si i pokutu ve výši 16 tisíc Kč). Chce-li řidič skutečně zkontrolovat platnost jízdenky, musí se cestujícího zeptat, kam jede. Je tedy vhodné automaticky cílovou zastávku hlásit.
Nejsem zástupce PID a nemluvím za organizaci ROPID. Jsem jen pravidelný cestující a dopravní inženýr, který se o situaci zajímá a někdy se nestačí divit. Faktem je, že pokud budeme dodržovat pravidla 1 + 2 (řidiči) a 3 (cestující), nikdo po dětech křičet nebude.
Proč ale řidiči nevymáhají pravidla slušně? To se opravdu neumí chovat? K tomu musím přiložit pár situací. Příměstský systém okolo Prahy je dle mého názoru výborný a jako cestující se dokážu rozumně dostat skoro všude. Jeho problémem ale je, že pro řidiče se jedná opravdu o peklo na zemi.
Zcela výjimečně se stává, že třeba kvůli nemocem řidiči v nějaké oblasti opravdu nejsou. Pak dostávám i několik hodin před začátkem služby telefonát do své kanceláře a když vidím, že to jinak prostě nejde, studuji trasy linek, nahážu je do GPS a jdu pro autobus. V průměru jednou do roka se takto ocitnu na příměstských linkách v Praze a každý každičký den končí nesmazatelně zapsaný v mých vzpomínkách.
Příhoda první. Linka jede většinu trasy po Praze, až pak přejíždí do Středočeského kraje. Přesto tam logicky platí nástup předními dveřmi a kontrola - prodej jízdenek. Drtivá většina lidí jede pouze po Praze. Ti, co jedou dál, však mají zpravidla také v předplatném pouze Prahu a dokupují si jízdenku na zbytek cesty. Abych všechny správně odbavil, musím se ptát, kam jedou. Koneckonců by to mělo být na každé zastávce automatické. Řekněme, že je to třeba trasa přes Běchovice někam dál, ať situaci anonymizujeme. Na první zastávce stojí 50 lidí, přijíždím 5 minut před odjezdem.
„Dobrý den!“ Odpověď samozřejmě nedostávám. Cestující si přiloží jízdenku - jen Praha - a beze slova odchází. „Kampak jedeme?“ „Cože?“ „Kam jedete, prosím?“ „No asi do Běchovic, ne, já jezdím vždycky do Běchovic, tak kam jinam bych asi jela?!“ Dobře, asi jsem narazil na špatný příklad, zkouším druhého cestujícího.
„Dobrý den!“ „Cože?“ sundává si sluchátka. „Přeji Vám hezký den!“ zkouším to znova. „Aha.“ Přiloží jízdenku. Jen Praha. „Kam jedete?“ „A proč to jako chcete vědět?“ „Máte lístek jen do Prahy, pokud jedete dál, musíte doplatit.“ „Ale já dál nejedu,“ odchází.
I třetí cestující mi nadává, ať ho nešpehuji a nezajímám se o to, kam jede.
Statistika? 50 cestujících. 35 z nich odpovědělo na pozdrav (to je slušné číslo). 40 z nich jelo do Prahy, oznámil mi to přesně jeden (39 jsem se tedy musel dotázat). V asi 20 případech ze 39 jsem dostal vyhubováno, proč se na to ptám, ačkoli se ptát prostě musím. Připomínám, že pokud mi někdo ukáže pražskou jízdenku, nic neřekne a jede dál, mám za něj „vyděláno“ 800 Kč.
Mám naštěstí krátkou službu, z tohoto autobusového stanoviště odjíždím už jen třikrát. Pokaždé mi nejméně 10 lidí vynadá za to, že je prosím o sdělení cílové zastávky, na což mají povinnost slušně odpovědět.
Většina řidičů nejspíš rezignovala. Cestujících za den potkáte třeba pět set. Míra odpovědí na pozdrav je kolem 70 %. Dejme tomu dvě stě lidí za den se na vás za pozdravení jen opovržlivě podívá. Minimálně stokrát dostanete vynadáno za plnění svých povinností. To pak jezdíte skutečně s úsměvem.
Situace druhá. Jedu jako cestující, ale řídí můj známý, tudíž sedím vepředu a na odbavení se dívám. Je to člověk neobyčejně pevných nervů, zůstává příjemný i v situacích, kdy já už nezvládám. Skoro každou situaci zlehčuje nějakým vtipem.
U nedaleké školy přistupují čtyři studenti. Kvůli koloně přijíždíme už s tříminutovým zpožděním. Přistupuje první a chce studentskou jízdenku. „Máte prosím studentský průkaz?“ „Ano, pardon,“ odpovídá cestující a hledá v peněžence. Asi za 15 vteřin doklad předloží. Druhý student chce také slevu, ale doklad připravený také nemá. Chvíli jej hledá v batohu, nakonec jej ukazuje a zjišťujeme, že je propadlý. Tedy plnocenné jízdné. Moc sympatií si nezískáme. Třetí student opět má zájem o slovu, ale doklad připravený nemá. Tentokrát čekáme opravdu dlouho, než jej z batohu vyloví. Kolega jej informuje, že má mít nárok na slevu připraven předem a příště jej o to prosí. Pro jistotu to řekne nahlas, aby to slyšel i poslední student a stihl si jej připravit.
Ten nastoupí, chce studentské jízdné, ale doklad neukazuje. Na dotaz řidiče, zda si u ostatních studentů nevšiml, že doklady musejí ukazovat si sundává sluchátka a ptá se, co se děje. Co vy? Usmívali byste se? Odbavení čtyř lidí trvalo přes 2 minuty. Vyrážíme tedy zpožděni skoro o šest minut.
Na další zastávce přistupuje důchodkyně. Chce poloviční, ale doklad o věku připravený nemá. Za to řidiči nadává, že si jezdí jak chce a ona kvůli němu má zase zpoždění (kdo za něj asi může?). Doklad hledá zhruba 20 vteřin a řidiči nadává, nejde-li snad poznat na první pohled, že je důchodkyně. Objektivně vypadá dost zachovale a poznat to nejde.
I na ni byste se usmívali? Já se přiznám, že už bych to na rozdíl od svého kolegy asi nedal a zařadil se mezi řidiče hulváty, co jsou na cestující hrozně zlí.
Tohle se totiž opakuje každý den mnohokrát. Lidé, kteří požadují slevu, zhruba v polovině případů nemají doklad připravený. 10-20 % z nich to navíc jen zkouší, mnoho řidičů to totiž už vzdalo a doklad prostě vydají bez prokázání nároku. Každý z těchto lidí je za 800 Kč.
Měl bych další a další příklady. Na příměstě se vyskytuji jednou do roka a jako cestující za Prahu jezdím jen párkrát do měsíce, ale sleduji toto představení téměř každou jízdu.
Pár krátkých situací na odlehčení.
Jiný kolega se naučil úsečnou odpověď. Důchodci často na dotaz, zda mohou prokázat svůj věk, odpovídají, co to řidiče zajímá a jestli to na nich snad nejde vidět. Jeho odpověď je jednoduchá: „Řekněte mi moje datum narození. Jinak naúčtuji plnou cenu.“ Nikdo totiž skutečně nemůže odhadnout, zda je cestujícímu 64 či 65 let a nárok na slevu má, nebo nikoli. Řidič však za každý tento omyl docela draze zaplatí, bez dokladu tedy zlevněné jízdné vydat nemůže.
Nedávno jsem četl stížnost cestujícího. Jezdí svůj úsek za 30 Kč, protože jízda trvá 29 minut. Jel však ve špičce, tehdy je jízdní doba 32 minut. Pravidlo 2. Řidič musí vydat jízdenku za 40 Kč, jinak se vystavuje pokutě. Cestující si to nechtěl nechat vysvětlit a podal stížnost. Řidiče zachránilo, že do ní přesně uvedl, odkud kam jel a vypsal i číslo spoje. Kdyby toto ve stížnosti nebylo, šofér se ocitne ve velkých problémech. Na presumpci neviny si nehrajme.
Slepice nebo vejce?
Pokud nyní nový řidič nastoupí do okolí Prahy, je velmi pravděpodobné, že se brzy oním hulvátem stane. Já osobně pracuji s lidmi jako učitel a hodinku dvě denně se věnuji vnějším vztahům firmy, která je v Česku oblíbená asi jako žloutenka typu C. Každý den tedy odpovídám na desítky urážek a nenávistných vzkazů a přesto jsem schopen nervy udržet na uzdě. Řekl bych, že mám zatraceně hroší kůži. Na druhou stranu se bojím každé situace, kdy musím jít za volant na příměsto. Většinou vydržím hodinu či dvě, pak už se jen modlím, abych mohl domů a následnou noc se schovávám pod peřinu, nemůžu spát a doufám, že to bylo naposled. Profesní hrdost a potřeba zachránit lidi, aby se dostali domů, mne však pokaždé znova přesvědčí, že musím jít čas od času pomoct.
Věřím tomu, že výše uvedené není vinou cestujících. Totiž v samotných počátcích provozu určitě bylo mezi řidiči mnoho takových, kteří umí znepříjemnit den i sami od sebe. To povolání je nesmírně náročné na nervy a nepotřebuje zrovna vysoké vzdělání. Šoféři nemají vysokou školu zaměřenou na krizovou komunikaci. Stres si množství z nich vylévalo na cestujících vždy, a to i na těch příjemných. Já si dokonce myslím, že většina z vás se snaží řidiče zdravit, chovat se slušně a všechny povinnosti si splnit, přesto jste už vyhubováno dostali.
Jenže jak se množství cestujících pravidla pro cestování v novém systému učilo, povinnosti neznali a každé odbavení se stávalo problematickým. Postupně větší a větší množství řidičů rezignovalo a doklady přestali kontrolovat. Tím ani cestující nemají možnost se naučit, jak se správně chovat. Když z deseti řidičů potkám sedm, kteří doklad nepožadují, a tři, kteří mě bez něj nepustí do autobusu, budu z toho jen zmatený. Když se po těžké práci plné stresu unavený cestující vrací domů, nemá moc zájem s řidičem řešit své povinnosti a nástup často končí konfliktem. Řidič však takových lidí potká sto i dvě stě za den. A nechte si nadávat od stovek lidí denně.
Jak z toho ven?
Teoreticky je náprava na řidičích. Pokud alespoň 90 % z nich bude doklady vyžadovat a na neurvalé cestující dokáže pár týdnů reagovat v klidu, situace se spraví sama od sebe. Stačí ten doklad hledat pár dní po sobě a příště už jej budu mít nachystaný včas.
Stejně tak ale existuje náprava díky cestujícím. Pokud naopak oni budou zdravit a nastupovat s připravenými doklady, řidiči budou snášet násobně menší množství stresu a do několika týdnů se většina z nich promění v milé lidi.
Podívejte se na pozitivní příklady. V okolí Prahy existují celé oblasti, kde ke konfliktům nedochází. Zpravidla jsou to ty, kde jsou na linkách pořád stejní šoféři. Ti už své lidi znají, jejich cestovní potřeby tak nějak udržují v paměti, a stačí pár pozitivních příkladů a slušnost se na linkách šíří. Vzpomínám si na jednu velmi problémovou. Tam se střídali různí řidiči a byli zmatení z cestujících úplně stejně, jako byli cestující zmatení z nich. Stačilo linku vyjmout z turnusu střídačů a přiřadit ji 4 stejným řidičům. Za rok jsem tam jel a všichni se zdravili, všichni si děkovali a obecně to byla velmi příjemná cesta. Zkrátka zázrak v praxi.
Bohužel, nedostatek řidičů neumožňuje takto personálně zajistit každou oblast. Kdyby však existoval způsob, jak po několik týdnů motivovat řidiče či cestující, ať vytvářejí pozitivní příklady, hulváti by najednou zůstali jen v našich vzpomínkách.
Mistr tarifu
Asi před 14 dny jsem jel za Prahu, koupil jsem si přestupní jízdenku i na návazný spoj. Přestupuji, zdravím řidiče, mávám mu před obličejem jízdenkou. Dívá se na mě a mračí se. Žádná odpověď. Chvíli se pozorujeme. „Dokud mi neřeknete, kam jedete, nevím, jestli ta jízdenka platí. Při nástupu mi musíte říct cílovou zastávku.“ No, ano, i mistr tesař si někdy při nástupu utne celou ruku.
Kontroverzní téma, co?
Prosím nebijte mě.
Zdroje:
