Článek
Poslední rok a půl byl opravdu hektický. Po spuštění provozu vlastní společnosti najednou přestal být na všechno čas. Vrásky přibývají, kila letí nahoru, a najít si volný čas na hloubkový ponor do vlastních vzpomínek se jeví jako nemožný úkol. A navíc - veřejně sdílet problémy vlastní společnosti je rafinované sebepoškozování. Nakonec jsem si oddechnul při uvědomění, že od té doby, co provozujeme linky pod vlastní správou, a nemusím tedy už jezdit pro jiné české společnosti, těch všemožných průšvihů a absurdních situací značně ubylo.
Přesto mi bylo líto, že už se ve vzpomínkách nemůžu hrabat. Pokud je nezapíši co nejdříve, zmizí nadobro. A navíc mi v posledních týdnech vygradoval takřka vánoční romantický autobusácký příběh, jehož sdílení by mi udělalo moc velkou radost. Proto jsem se chtěl obrátit k těm několika stovkám milých lidí, kterým tu a tam mé příběhy udělají radost, a po dlouhé době něco přidat.
V tomto měsíci nás tedy čekají nejméně tři články. Dnes začnu prvním, v němž se jako obvykle ponořím do událostí nejméně pět let starých. Pak přidám názorovou polemiku, o niž mne redakce jednoho média požádala. A v předvánočním týdnu se těším na finále - příběh úplně čerstvý, naivně srdečný a neokoukaný.
Tohle je taky fotka z aktuálního firemního provozu. Jen rychlé cvaknutí a za minutu už pojedu s růžovým jednorožcem do Třebíče.
- Prve si musím udělat pořádek ve vozidle. Rozhodl jsem se totiž psát článek na noční lince MHD - řidičů je obecně málo, proč tu a tam nestrávit volnou noc spanilými jízdami po velkoměstě. Monotónní otevírání a zavírání dveří v zastávkách slouží jako katalyzátor pro zážeh dlouhatánských paměťových nervů zamotaných kdesi pod sháněním řidičů, telefonováním s cestujícími a přípravou tun ze zákona povinně uložené administrativy. Tak tedy sedím po dlouhé době v cizím autobusu - právě jsem vystřídal, vyhnal odpoledního kolegu a zbývá mi asi 20 minut přestávky před prvním výjezdem.
Jenže ouha - během předávání vozidla na konečné zastávce přistoupila do otevřených zadních dveří kloubáku tajuplná slečna. Pokusil jsem se ji laskavým tónem vyhnat, ale nereagovala ani na čtyřnásobné zopakování informace o konečné zastávce a prosbě o výstup ani na následné zopakování informace v angličtině. Němčinu a ruštinu jsem se ani nepokoušel vytáhnout. Když už jsem ji konečně (kde jinde než na konečné, hahaha) vyštval z vozidla, odkráčel jsem zpět dopředu zavřít dveře, během čehož naskočila zpátky. Zjevně má silnou vůli. Já zase tolik ne, a tak jsem projev její vůle považoval za zřejmý, odjel do obratiště, vypnul motor a šel psát. Tak tu sedíme spolu pěkně romanticky v odstaveném autobusu na konečné. Nechal jsem roszvíceno a volat policii by mi kvůli této situaci bylo nanejvýš trapné, takže tu asi nějakou dobu takto vydržíme. Ona zatím zírá do mobilu a je jí veskrze ukradené, že autobus se nehýbe, nejsou v něm žádní cestující, a řidič má položený notebook na volantu a něco hlasitě buší do klávesnice. -
Tak tedy - měl jsem řidičák teprve asi měsíc, jenže v létě 2019 jsme ještě neznali význam pojmu Covid 19, pročež byl nedostatek autobusáků výrazně markantnější než dnes. Nejspíš proto mi zavolal Roman, dopravce, pro kterého jsem jel jen jednou, a to jen po dálnici a s dobrým kamarádem Karlem ve dvojici. Sám jsem si na zájezdy, které Roman provozuje, netroufal.
Asi byl s řidiči opravdu zoufalý, protože mi dokola a dokola nalhával, že to sám prostě zvládnu. Mělo jít jen o nějaký posilový spoj na lince velkého žlutého dopravce z Prahy do Bratislavy. Nezabralo na něj nic. Tedy informace, že na Slovensku jsem s busem fakt nikdy nebyl, ani informace, že jeho moderní zájezdové autobusy opravdu neznám, ani finální informace, že GPS v mobilu zatím nejsou nijak rozšířené a po Bratislavě se budu pohybovat podle papírku se souhrnem instrukcí, který si sám budu muset připravit.
Dovolte mi odbočit: nedělám si srandu. Pan Láďa, o němž jsme se bavili naposled, tj. asi před rokem a půl, mi takto jednou nachystal chuťovku. V sobotu jsem měl jet jeho linku, v pátek mě tedy vzal na zácvik. Kličkovali jsme různými městy a vesnicemi asi sto kilometrů, moje paměť dostávala zabrat. Když jsme dojeli až nakonec, usmál se a všedním tónem mi obrátil žaludek a zamotal střeva. Tak tedy - sobotní linka je trochu jiná, vlastně má úplně jinou trasu a pokračuje ještě přes čtyři další města. Právě tehdy metoda papírek posloužila skvěle („čtvrtý kruháč doprava, autobusák třetí řada zleva č. 17, celé zpátky, doprava na hlavní…“).
Jindy jsem si zase ze Street view nafotil křižovatky, abych je dokázal poznat. Fotky jsem si očísloval a před křižovatkou zastavil, podle čísla na papírku dohledal fotku a na základě domalovaných šipek odhadoval, kudy dál.
Takže jsem Bratislavu považoval za reálnou. Naštěstí jsem tam nedojel.
- Slečnu to se mnou nebaví, chce vystoupit. A to přitom vydržela ve stojícím autobusu jen asi 10 minut. Pouštím ji ven, teď už jen pár řádků a jedu první spoj. -
Listopad 2025. Při ranním startu autobus ukazuje -17 °C. Pak vychází slunce a je nádherně. Fotka je pořízena v 9:11, venku je stále -12, zimní vzduch řeže. Říkám si, že podnikat právě tady je asi splněný sen. Další den místo mě už jede mladší kolega, po čtyřech minutách jízdy se sklouzne a hodí nový autobus do stromu.
Ráno jsem si vyzvednul zájezďák na place. Klíče jsem našel, horší bylo, že nějak nešly použít. Ať se v zámku točily jakkoli, dveře prostě nereagovaly. Samozřejmě jsem vzbudil Romana, ať mi poradí. Nevěděl nic. Pomohl nečekaný fígl - odemčené dveře u řidiče (otevíratelné dveře přímo u sedačky řidiče jsem opravdu z vozidel MHD neznal), stačilo jimi vlézt dovnitř, zažehnout motor a po pár minutách už jsem dokázal s autobusem spolupracovat. Uvažoval jsem, že bych s nabytými znalostmi mohl třeba vyloupit Louvre, nicméně mi příprava plánů dala příliš zabrat a nějací vykukové mě v roce 2025 předběhli.
Nějakými pošetilostmi jako je třeba zapínání klimatizace nebo stahování roletek proti slunci nebyla možnost se zabývat. Nakonec se mi - v srpnu - zázračně podařilo zapnout klimu správně, takže autobus alespoň netopil. Vydal jsem se na ÚAN Florenc.
Všichni cestující při nástupu působili orientovaně, což mi dalo naději, že mi někdo v Bratislavě třeba pomůže - trefil jsem se právě do období, kdy se budoval nový autobusák a spoje byly přesunuty kamsi do pole, kde jsem neuměl ani otevřít příjezdovou závoru. Při rozjezdu jsem zapomněl odtáhnout ruční brzdu a autobus se mohutně zatřásl, div nechcípl. Orientovanější z cestujících se zamračili.
- Píšu během další pauzy a z útrob kloubáku se ozývá mohutné chrápání. Já tam někoho normálně přehlídl! Jdu to vyřešit, promiňte… -
- Tak je to v pohodě, bezdomovec sice nereagoval a jen mi ze spaní nadával, ale při vyslovení kouzelné formule „městská policie“ se náhle postavil a zmizel. Můžeme pokračovat… -
Všechno vypadalo v pohodě, výjezd z Florence načas. Mohl jsem se jen obávat orientace v Bratislavě a faktu, že rezerva je asi 20 minut. Při větším zpoždění bych musel někde na trase zastavit a čerpat povinnou zákonnou přestávku o délce 45 minut. To by asi nikoho nepotěšilo. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že moc daleko nedojedu a novinový článek o vodiči autobusu s papíry z Kindervejce couvajícím z maličké bratislavské uličky mi nehrozí. Tahle legrace se stala až o týden později.
Za I. P. Pavlova se autobus začal chovat divně. Najednou začala jít velmi ztuha spojka, skoro se nedalo řadit. Dnes bych věděl během několika vteřin, že mi uniká vzduch z posilovače, zastavil a šel hledat, kde co syčí. Tehdy jsem měl s autobusem asi tolik zkušeností jako Miloš Zeman s nealkoholickým pivem, takže jsem se lekl, ale pokračoval v jízdě.
Těsně před nájezdem na Nuselák autobus začal trochu přibržďovat. Někde v první třetině mostu se začaly ozývat zmatené hlasy ze zadní části, že něco hodně smrdí, jako by se snad něco pálilo. Dodnes si pamatuju svou profesionální proklientskou odpověď. Milým tónem jsem nahlas oznámil, že autobus asi hoří, nicméně jej nemůžu zastavit uprostřed Nuseláku a dojedu až za něj, někam ke Kongresáku. Cestující mají asi minutu a půl, aby se připravili na evakuaci. Za Nuselským mostem jsem zastavil, vyzval cestující k seřazení u dveří a šel se podívat, co se děje.
Nic vážného se nestalo. Smrad šel od brzd. Autobus ztrácel vzduch a začal přibržďovat. Jednalo se o spáleninu, nikoli o požár. Dnes už bych si poradil snáz. Je to několik měsíců, kdy jsem sjížděl do Prachatic ve směru od Volar, pomaličku se sunul za traktorem a podobný smrad ucítil. Lekl jsem se, že se pálí brzdy, zastavil, vše zkontroloval, ale od kol žádný nepříjemný závan nešel. Pokrčil jsem rameny a pokračoval v jízdě. V Prachaticích jsem obsloužil dav čekající na autobusáku a vyrazil do Prahy. Obezřetně jsem čichal, zda ještě něco neucítím, ale autobus byl zcela v pořádku. Intuice byla nicméně správná, za Prachaticemi jsem potkal hasičské auto a traktor v plamenech.
V létě 2019, s téměř nulovými zkušenostmi, jsem však neuměl příčinu odhalit. Prostě se pálí brzdy, avšak nevím, proč. Za Nuselákem se tedy čekalo na servis. Asi polovina cestujících čekání vzdala a odešla na metro. Vtipné bylo, že jsem se nacházel asi 100 metrů od svého tehdejšího bydliště, mít trochu odvahu, mohl jsem si na uklidnění nervů jít uvařit horké kakao. Dnes už mi letité zažívání dennodenního stresu z práce v dopravě posunulo otrlost na úplně jinou úroveň, takže bych to asi doopravdy udělal.
Po hodině se objevila servisní dodávka. Autobus byl před výjezdem v servisu, kde si právě se vzduchovou soustavou hráli. Dodávka za mým vozidlem rozsvítila výraznou šipku a servisáci si šli lehnout do zavazadlového prostoru k útrobám vozidla. Hurá! Ventilek vysušovače se nevrací do správné polohy, stačí několikrát restartovat vozidlo, vypustit vzduch na minimum, vše naskočí do správných pozic a můžeme pokračovat. Přeživší se tedy nemusejí bát, při čekání na opravu jsem načerpal potřebné přestávkové minuty a vyrážíme směr Bratislava!
U Kačerova mi vzduch uletěl podruhé. Stihl jsem sjet z dálnice a zapíchnout bus na benzinku. Už mi nezbývá moc nadějí. Začíná hledání náhradního vozidla.
Volám Romanovi. Prý zajistí náhradní autobus a máme čekat.
Po hodině volám Romanovi podruhé. Náhradní autobus je prý na cestě, máme čekat. Ptám se, kdy přijede, kde se nachází. Nikdo nic neví, už ke mně něco jede, mám čekat.
Právě tohle zoufalé neinformování cestujících považuji za největší překážku dobrého jména jakékoli dopravní společnosti. Dopravci si obecně myslí, že nechat cestující bez informací je nejlepší řešení. Upřednostňuje se víra. Většina společností nejraději nechává cestující v naději, že se něco někdy objeví, neřeknou, co, neřeknou, kdy. Snad alespoň Škoda Octavia 1.9 TDI pro největší zoufalce (to nepíšu náhodou, u jedné společnosti jsem kdysi toto vozidlo dostal, abych natvrdo odjel náhradní spoj za autobus, když už bylo zpoždění příliš velké a neočekávalo se, že by vůbec ještě někdo věřil v zázraky a na autobus čekal).
Rozjel jsem vlastní pátrání. Sestavil jsem z něj sedmnáctibodový manuál pro řidiče marně čekající na náhradní spoj, nicméně takováto instruktáž by pro předlouhý článek byla už přebytečná. Ve zkratce - Roman odmítal cokoli říct. Zákaznická podpora odmítala cokoli říct. Autobusový dispečink Žluťáka nemá veřejně dohledatelný kontakt. Na druhou stranu, vzhledem k požadavkům drážního zákona lze bez problému veřejně dohledat kontakt na dispečink železniční, a Žluťák nějaké vláčky přece jenom provozuje. Dovolal jsem se železničním dispečerům, zahrál divadlo, že jsem dostal omylem dostal jejich kontakt namísto autobusového, a vyloudil z nich telefonní tolik potřebné číslo. Tam mi přibližně během dvou minut sdělili, že náhradní autobus je již v Praze, řidič čerpá povinnou přestávku a přibližně za 20 minut vyrazí pro mé trosečníky z Florence.
Takže za 33-35 minut přijede náhradní vozidlo. Hurá, měl jsem ihned přesné informace pro cestující. Jen to informační embargo a nutnost poradit si alternativní cestou mě upřímně dost vytáčely.
Náhradní autobus se skutečně během 35 minut zjevil a několik nejvěrnějších započalo přesun. Velmi mě překvapilo, jak nadšeně v této situaci, kdy vyjížděli z Prahy s tříhodinovým zpožděním, děkovali za profesionální přístup. Teď už nezbývá než šťastně vyrazit do Bratislavy. Já mohl šťastně několikrát restartovat autobus a vyrazit do servisu, jenž se shodou okolností nacházel vlastně v docházkové vzdálenosti. Zbyla u mě jediná cestující, u níž jsem měl upřímně řečeno obavy působené jejím věkem a dezorientací. Do náhradního autobusu zavile odmítala nastoupit a pevně věřila, že odvézt ji do servisu bude lepším řešením. Nakonec vystoupila u krčské nemocnice a nechala mi 10 Euro dýško za mou vstřícnost a snahu pomoci. Dnes bych neváhal a odmítl. Tehdy jsem ještě neměl dost zkušeností a drzosti. Dodnes se stydím.
Autobus jsem přistavil k servisu, čímž byla moje pouť ukončena. Za pár minut přiběhl servisák a nadával, jak staré plečky je Roman schopen poslat na zahraniční trasy. Myslím si o tom svoje - z mého pohledu to byl nový zájezďák. Já sám moc kapitálu nemám, a tak provozuji autobusy i 2× starší. Vinu bych kladl špatné odvedené servisní práci, nikoli Romanovi.
O tom, jak jsem se o týden později dostal do novin, si povíme někdy později. Do Vánoc Vás čeká ještě komentář k současné politice a aktuální příběh o brázdění napříč Evropou a nečekaným citům. Článek by snad i vydal na knižní kapitolu, proto nenásilně prosím každého odvážlivce, kdo se dočetl až sem, aby se podělil o dojmy v komentářích. A v neposlední řadě děkuji panu editorovi, protože takovou masu textu nemohlo být jednoduché dočíst.
Díky, že jste si na tyhle vzpomínky udělali čas.
