Článek
Pro začátek si pojďme zcela bez okolků přiznat, že v těchto vánočních článcích není správně skoro nic. Záměrně jsou upravena jména, místa, navíc některé okolnosti. Jádro příběhu - prožité situace - je pak zcela přesné. Ehm, abych se obhájil, anonymizace je nutná. Proč? Osoby vystupující v příběhu trvaly na tom, že je písemná podoba nesmírně zajímá a chtějí si ji přečíst. Koneckonců, nikdo z nich nerozumí česky, tak mohu psát docela bez obav, ne? V době, kdy si vše mohou precizně přeložit přes umělou inteligenci, jim nejen nikdy nepřiznám, že jsem text skutečně vydal, ale pro jistotu jejich podobu úplně změním, aby mě nedejbože nevygooglili. Úplně obyčejné situace se totiž promění v dost nebezpečné ve chvíli, kdy je lyrizujeme a doplníme o vnitřní pocity, jež jsme prožívali. Nerad bych od někoho dostal přes ústa. Pojďme na to.
Když mi v říjnu přišel onen e-mail, zavýskl jsem nadšením. Byl jsem vybrán pro zcela snovou akci - po letech se dostanu na akademii mladých lidí z celé Evropy, kde budeme diskutovat o aktuálních problémech v našich zemích. Institut zaplatí samostatný pokoj v krásném hotelu (a pokud jsou dost tlusté zdi, nikoho nebudu budit chrápáním), v ceně je poměrně slušné jídlo, a to nejdůležitější, dostanu zdarma obrovskou porci síťování nových talentovaných lidí. Mít kámoše po Evropě je super, jen je snad škoda, že Británie už se do Evropy moc nepočítá. Tam bych si přál mít kamarády ze všeho nejvíc.
Těžko se to vysvětluje. Už mnoho let tak nějak cítím, že z té země snad musím mít předky. Ale spíš je to dáno tím, že mě rodiče nutili trávit volný čas na hodinách angličtiny snad od mých pěti let. Základka mě připravila perfektně, v soutěžích jsem zářil. Na střední škole mne vedla snad nejlepší učitelka angličtiny na Moravě, kdo zná seriály Novy, bude mu jméno Koziolová povědomé. Nikdy po nás nechtěla nic navíc, ale čtyři roky každodenního kontaktu s jejím dokonalým přízvukem mne s ostrovní zemí sblížily ještě víc. Žila každou drobností, co byla se Spojeným královstvím nějak spřízněna. A po střední škole jsem začal angličtinu vyučovat. Na poloviční úvazek, po dobu pěti let. Pryč od katedry mne dostal až covid. Konverzační dovednosti sice ztrácím, ale pořád se drží někde na úrovni desetiletého dítěte, což je pro nerodilého mluvčího celkem slušné. Každý večer aspoň trávím sledováním oblíbených britských pořadů, mám to místo Netflixu. Když mi přišla před dvěma lety nabídka vézt do Británie školní zájezd, neváhal jsem ani minutu, a následně se mi všechny domněnky potvrdily. Řízení po levé straně mi přišlo mnohem přirozenější a kdykoli jsem měl možnost, ztratil jsem se do ulic a na nebohé obyvatele jsem hrál, že skutečně nejsem východoevropský kanibal. Oni totiž společenský status určují podle přízvuku. A čtyři roky s vyučující na střední se vyplatily (queue není „kjúhej“, vyslovujte to „aentibae-JOtiks“, správně je pouze „diTIO-riorejt“ a podobně). Když jsem mohl pár hodin strávit s rodilým mluvčím v ubytující rodině, můj původ vůbec nepoznal.
Příběh s britským nádechem, který pro vás nyní tak neobratně přepisuji, jsem předevčírem vyprávěl kamarádově přítelkyni, již jsem na naší lince vezl z Prachatic. Řekla mi, že úchylka na britský přízvuk je docela divná. Odpověděl jsem jí, že z mých úchylek je to ta nejmíň divná. Proto se nebojte, máte-li to podobně.
Jen tak mimoděk - pokud se mezi vámi skutečně nachází někdo podobný, klidně se ozvěte do komentářů, rád nachystám článek plný nejzajímavějších britských pořadů, seriálů či ostatních děl. Můžeme si o nich pak třeba… podiskutovat.
To jsem se s tou angličtinou pěkně zakecal, zpět k událostem souvisejícím s autobusovou dopravou. Samozřejmě mě napadlo, že společenský program Akademie se asi těžko bude odehrávat v centrále v Praze. Vypadá to, že dvakrát pojedeme někam na výlet. Ihned jsem nabídl nejpěknější autobus, co mám, a nabídl se jako řidič. Zažiju skvělý program s ubytkem a jídlem zdarma a ještě si vyfakturuju, že jsem tam vůbec byl. To je ideální scénář - vždycky, když jedu třeba na dovolenou do zahraničí, hlídám si, abych tam byl alespoň jako řidič. Když pak známým říkám, že jsem strávil 10 dní v Belgii za 30 tisíc, registruji zvednutá obočí nad tou příšernou cenou. Pak trapně flexím, že jsem tu částku neplatil, nýbrž ji za absolvování obdržel.
Druhý den setkávání tedy pojedeme na výlet. Itinerář jsem předem prošel s Káťou, vedoucí českého zastoupení a průvodkyní. Sice nepatří do našeho politického směru, nicméně ten (sociální demokracie) v Česku v podstatě skončil a spolupracujeme s každým, kdo má aspoň trochu podobné smýšlení. Stačí se tvářit, že je sociální demokratka, a on se už její původ (Piráti) nějak poddá. Polovina práce je tedy za námi, akce začíná.
Prvního večera, kdy se seznamujeme, absolvujeme diskusi s bývalým ministrem zahraničí, a jde se na české pivo. Káťa zatahuje, byla prý celý týden rozlítaná po služebkách a následně na dovolené s kamarády. U piva mne oslovuje první spřízněná duše, studentka vojenské univerzity z Nizozemí. Z kontaktu prakticky oněmím.
Nu, neberte to zle. Na mládežnických setkáních je normální síťovat, kamarádit se. Ale já už 5 let žiju v kruhu příprava autobusu - sezení za volantem - vyplnění dokumentů - spánek. Je pravda, že mám dost postarších fanynek. Funguju pro celou naši společnost na dispečinku a zajišťuji cestujícím všechna přání. Jedna pravidelná cestující mi volala právě během prosincové Akademie, aby se mě mimoděk zeptala, jestli není nevhodné říct do telefonu, že mě miluje. Poslední dobou se to občas stává, mám pocit, že máme štěstí na nejlepší cestující na světě. Faktem zůstává, že každodenní rutina v autobusu nijak romantická není - s kamennou tváří vysvětluji cestujícím, že jim děkuji za předložení jízdenky či studentského průkazu, tady mají bonbonek a táhněte dozadu si sednout. Nic víc, nic míň. Být vtipný, milý a pohotový, to už je zkrátka trochu přes čáru mého obvyklého života, a dostává mě to do značně nekomfortní polohy. Zvlášť v anglickém jazyce.
Nedávno jsem při návštěvě jedné myčky vyfotil tohle. Západ slunce, brzy nastane tma. Romantika.
To, že si můžu povídat s mladými lidmi a nezávazně se s nimi sbližovat, jsem nezažil asi 10 let. Úplně mě to vrátilo do studentských let, kam objektivně dlouho nepatřím. Moje paměť funguje na základě míst, zvukových vjemů či vůní. Ale ten náraz, kdy jsem se faktickými situacemi vrátil o 10 let zpět, kdy moje budoucnost ještě nebyla tvořena kroucením volantem, ale hledáním cest, jak napravit Evropu, byl příliš silný. Skoro jsem nemohl v té luxusní posteli ve vyvoněném soukromém hotelovém pokoji, kde jsem si pod hlavu mohl narvat 4 polštáře a zabalit se do společné peřiny pro 2 lidi, než jsem konečně nandal na hlavu CPAP masku, usnout. Příval energie, která proudila mými žilami, jsem zažil naposledy někdy na střední. Zkrátka jsem hormonálně omládl. Zítra nás čeká před absolvováním všech večerních seminářů a diskusí Kutná Hora.
Jak už jsem psal v dřívějších článcích, dokud je dopravní plánování v mojí režii, nemám se, čeho obávat. Prostě jsem včas přistavil autobus, odvezl ho do Kutné Hory na parkoviště, a šel se se skupinou kochat. Postarší člen výpravy nechápal, proč se nesmí fotit v kostnici. Vysvětlení je prosté - proti fotografiím nemá správa nic, ale ta hromada vyzývavých selfíček s lidskými ostatky v pozadí jednoduše v posledních letech přerostla únosnou mez. Kromě výpadků signálu ve sluchátkách poskytujících anglický výklad jsem nezažil nic zajímavého. Vlastně ano - demonstraci akustických vlastností kutnohorské katedrály pomocí zpěvu místní průvodkyně, který se z kůru nesl tak majestátně, až ve svatostánku na pár chvil zastavil život. Prý je členkou chrámového sboru. Pak už lehký oběd, zpátky do busu a hurá vstříc večernímu programu v Praze.
Tam jsem poprvé uslyšel tu horkou bramboru v ústech značící dokonalý britský přízvuk. Charlotte z Londýna nám sdělovala, že je jediným britským občanem na tomto výletě. Inu, nedá se nic dělat. Nikdo jiný není rodilý Brit, nikdo nehovoří tím dokonalým přízvukem, čili objekt mého zájmu je pro zbytek akce jasně stanoven.
Kdybych z ní dokázal vyrazit aspoň Instagram nebo Facebook, abych konečně našel tu britskou spřízněnou duši, se kterou si můžu vyměňovat aktuální kulturní tipy. Konečně by se zúročily ty hodiny strávené každý týden u britských pořadů. Našel bych někoho, kdo by mi konečně dokázal být adekvátním partnerem ve zkoumání všech těch mých oblíbených herců a komiků. Jenže je tu jeden problém.
Kdykoli chystáme ve famílii společenskou akci, první reakce od mých rodičů zní, ať je hlavně nikomu nepředstavuju a dělám, že neexistují. Jak táta, tak máma jsou velmi společensky nesmělí. Neradi komukoli ukazují svá tajemství, neradi se s kýmkoli baví. A geny nelze vymočit. Rodiče opravdu nezapřu, na první pohled jsem věrnou kombinací obou. Tudíž oslovit někoho nového, skamarádit se, to je pro mě tabu. První myšlenkou bylo, že si mě Charlotte prostě nesmí všimnout. A zároveň jsem zachytil ten nitrozpytující pohled modrých očí, který mě vyděsil snad ještě víc.
Bohužel, slečna pracující v britském parlamentu byla přesně můj typ. Jo, no, každý to máme nějak namixované. Vysoké čelo, rovné dlouhé vlasy, pronikavé modré oči, tohle působí na mě. Proboha, ale ten úsměv! Ten se dá popsat asi jen jako charismatický a oněmující. Když viděl Frodo Galadriel, taky se chtěl z jejího pohledu vymanit a uhnout očima, ale jako kouzlem omámený toho nebyl schopen.
Nelze si nepřiznat, že vyčerpávající práce na ní byla znatelně poznat. Její krása se skrývala za značným množstvím vykouřených cigaret, vypitého alkoholu a nedostatku spánku z neustálého stresu.
Já to mám stejně, akorát nejsem krásný. Teda cože, naše dobrá paní účetní mi vlastně neustále opakuje, ať se nebojím, že jsem velmi krásný a pečlivě pěstovaný vzhled bezdomovce smrdícího měsícem nemytí a tvrdého chlastání se spolu s dalšími drobnými vzhledovými nedostatky snadno odstraní. Prý jsem opravdu neodolatelně krásný, když se směju. Mám totiž opravdu charismatickou díru mezi předními zuby. Hm, nevím, co bych jí na to odpověděl, asi že děkuju za komplimenty?
Mimochodem, ta díra mezi předními zuby, té se říká „London look“. Že bych opravdu měl předky…?
Proto jsem se rozhodl, že se s Charlotte musím nějak seznámit. Z Akademie zbývají ještě dva celé dny a ranní nedělní střípeček před rozletem účastníků do celé Evropy. Držte mi palce, tohle prostě zvládnu.
Konec první části.
PS A protože než přijde druhá, ještě se třikrát vyspinkáme (a to jen za podmínky, že pan editor bude hodný a další text mi v pondělí pustí ven obratem), posílám něco na uklidnění napětí a hezké spaní. K mému medvídkovi letos v létě přibyli v posteli kamarádi. Po 10 letech jsem vyrazil do Švédska se severočeskou cestovkou, která tam jezdí za neuvěřitelnou cenu. Absolvoval jsem s nimi ten výlet dvakrát v průběhu gymnaziálních let, zažíval tam první společné chvíle s dlouholetou přítelkyní a z paměti si ta místa dodnes nesmazal. Teď jsem chtěl ušetřit za dárek rodičům k šedesátinám, tak jsem jim tenhle nesmyslně levný výlet koupil. Nemohli se ulít z práce, vyrazili jsme tedy s bráchou. Musím doporučit novinku v programu - návštěvu losí ZOO tak v polovině cesty mezi Malmö a Jönköpingem. Průvodce Vám bude dělat nejvikingovatější z Vikingů, jenž tak nějak shodou okolností mluví nádhernou plynulou češtinou. Z dovolené jsme se nevrátili s prázdnou. Tentokrát si ze Švédska přivezl přítelkyni brácha. Tak kdoví, možná jsem rodičům nedaroval výlet, ale daruju jim vnoučata… Co jsem si přivezl do Česka já? Pár mletých losíků (klobásy) a objímajících se losíků (na fotce). Dobrou noc. Zíííív.
Losíci hlídají, aby za mě mašina celou noc hezky vyrovnaně a spořádaně dýchala. Když si čtou mé příběhy, moc jim nerozumí, nechávám tedy tento úkol na vás :)
