Článek
Pro začátek si pojďme zcela bez okolků přiznat, že v těchto vánočních článcích není správně skoro nic. Záměrně jsou upravena jména, místa, navíc některé okolnosti. Jádro příběhu - prožité situace - je pak zcela přesné. Totiž, abych se obhájil, osoby vystupující v příběhu trvaly na tom, že je písemná podoba nesmírně zajímá a chtějí si ji přečíst. Koneckonců, nikdo z nich nerozumí česky, tak mohu psát docela bez obav, ne? V době, kdy si můžu vše přeložit přes umělou inteligenci, jim nejen nikdy nepřiznám, že jsem text skutečně vydal, ale pro jistotu jejich podobu úplně změním, aby mě nedejbože nevygooglili. Úplně obyčejné situace se totiž promění v dost nebezpečné ve chvíli, kdy je lyrizujeme a doplníme o vnitřní promluvy. Nerad bych dostal přes ústa. Pojďme na to.
Když mi v říjnu přišel mail, zavýskl jsem nadšením. Byl jsem vybrán pro zcela snovou akci - po letech se dostanu na akademii mladých lidí z celé Evropy, kde budeme diskutovat o aktuálních problémech v našich zemích. Institut zaplatí samostatný pokoj v krásném hotelu (a pokud jsou dost tlusté zdi, nikoho nebudu budit chrápáním), v ceně je poměrně slušné jídlo, a to nejdůležitější, dostanu zdarma obrovskou porci síťování nových talentovaných lidí. Mít kámoše po Evropě je super, jen je snad škoda, že Británie už se do Evropy moc nepočítá. Tam bych si přál mít kamarády ze všeho nejvíc.
Těžko se to vysvětluje. Už mnoho let tak nějak cítím, že z té země snad musím mít předky. Ale spíš je to dáno tím, že mě rodiče nutili trávit volný čas na hodinách angličtiny už snad v období školky. Základka mě připravila perfektně, v soutěžích jsem zářil. Na střední škole mne vedla snad nejlepší učitelka angličtiny na Moravě, kdo zná seriály Novy, bude mu jméno Koziolová povědomé. Nikdy po nás nechtěla nic navíc, ale čtyři roky každodenního kontaktu s jejím dokonalým přízvukem mne s ostrovní zemí sblížily ještě víc. Žila každou drobností, co byla se Spojeným královstvím nějak spřízněna. A po střední škole jsem začal angličtinu vyučovat. Na poloviční úvazek, po dobu pěti let. Pryč od katedry mne dostal až Covid. Konverzační dovednosti sice ztrácím, ale pořád se drží někde na úrovni desetiletého dítěte, což je pro nerodilého mluvčího celkem slušné. Každý večer aspoň trávím sledováním oblíbených britských pořadů, mám to místo Netflixu. Když mi přišla před dvěma lety nabídka vézt do Británie školní zájezd, neváhal jsem ani minutu, a následně se mi všechny domněnky potvrdily. Řízení po levé straně mi přišlo mnohem přirozenější a kdykoli jsem měl možnost, ztratil jsem se do ulic a na nebohé obyvatele jsem hrál, že skutečně nejsem polský kanibal. Oni totiž společenský status určují podle přízvuku. A čtyři roky s vyučující na střední se vyplatily (queue není „kjúhej“, vyslovujte to „aentibae-JOtiks“, správně je pouze „diTIo-riorejt“ a podobně). Když jsem mohl pár hodin strávit s rodilým mluvčím, můj původ vůbec nepoznal.
To jsem se s tou angličtinou pěkně zakecal, zpět k vykonávání autobusové dopravy. Samozřejmě mě napadlo, že společenský program Akademie se asi těžko bude odehrávat v centrále v Praze. Vypadá to, že dvakrát pojedeme někam na výlet. Ihned jsem poskytl vhodný autobus a nabídl se jako řidič. Zažiju skvělý program s ubytkem a jídlem zdarma a ještě si vyfakturuju, že jsem tam vůbec byl. To je ideální scénář - vždycky, když jedu třeba na dovolenou do zahraničí, hlídám si, abych tam byl alespoň jako řidič. Když pak známým říkám, že jsem strávil 10 dní v Belgii za 30 tisíc, registruji zvednutá obočí nad tou příšernou cenou. Pak trapně flexím, že jsem tu částku neplatil, nýbrž ji za absolvování obdržel.
Druhý den tedy pojedeme na výlet. Itinerář jsem prošel s Káťou, vedoucí českého zastoupení a průvodkyní. Sice nepatří do našeho politického směru, nicméně v Česku můj směr (sociální demokracie) v podstatě skončil a spolupracujeme s každým, kdo má aspoň trochu podobné smýšlení. Stačí se tvářit, že je sociální demokratka, a on se už její původ (Piráti) nějak poddá.
Předchozí večer - ten první, kdy se seznamujeme - absolvujeme diskusi s bývalým ministrem zahraničí, a jde se na české pivo. Káťa zatahuje, byla prý celý týden rozlítaná po služebkách a následně na dovolené s kamarády. U piva mne oslovuje spřízněná duše z Nizozemí, studentka vojenské univerzity. Z kontaktu prakticky oněmím.
Totiž, neberte to zle. Na mládežnických setkáních je normální síťovat, kamarádit se. Ale já už 5 let žiju v kruhu příprava autobusu - sezení za volantem - vyplnění dokumentů - spánek. Je pravda, že mám dost postarších fanynek. Funguju pro celou naši společnost na dispečinku a zajišťuji cestujícím všechna přání. Jedna pravidelná cestující mi volala právě během prosincové Akademie, aby se mě mimoděk zeptala, jestli není nevhodné říct do telefonu, že mě miluje. Poslední dobou se to občas stává, ale faktem zůstaává, že během každodenní rutiny v autobusu s kamennou tváří vysvětluji cestujícím, že jim děkuji za předložení jízdenky či studentského průkazu, tady mají bonbonek a táhněte dozadu si sednout. Nic víc, nic míň. Být vtipný, milý a pohotový, to už je zkrátka trochu přes čáru mého obvyklého života, a dostává mě to značně z komfortní polohy. Zvlášť v anglickém jazyce.
Když jsem odstavoval autobus na našem place, vyfotil jsem si tohle. Západ slunce, brzy nastane tma.
To, že si můžu povídat s mladými lidmi a nezávazně se s nimi sbližovat, jsem nezažil asi 10 let. Úplně mě to vrátilo do studentských let, kam objektivně dlouho nepatřím. Moje paměť funguje na základě míst, zvukových vjemů či vůní. Ale ten náraz, kdy jsem se vrátil o 10 let zpět, kdy moje budoucnost ještě nebyla tvořena kroucením volantem, ale hledáním cest, jak napravit Evropu, byl příliš silný. Skoro jsem nemohl v té luxusní posteli ve vyvoněném soukromém hotelovém pokoji v ceně 500 Eur, kdy jsem si pod hlavu mohl narvat 4 polštáře a zabalit se do společné peřiny pro 2 lidi, než jsem konečně nandal na hlavu CPAP masku, usnout. Zítra nás čeká před absolvováním všech večerních seminářů a diskusí Kutná Hora.
Jak už jsem psal dříve, dokud je situace v mojí režii, nemám se, čeho obávat. Prostě jsem včas přistavil autobus, odvezl ho do Kutné Hory na parkoviště, a šel se se skupinou kochat. Postarší člen výpravy nechápal, proč se nesmí fotit v kostnici plné lebek a kostí. Vysvětlení je prosté - proti fotografiím nemá správa nic, ale ta hromada vyzývavých selfíček s lidskými ostatky v pozadí zkrátka byla trochu přes čáru. Kromě výpadků signálu ve sluchátkách poskytujících anglický výklad jsem nezažil nic zajímavého, lehký oběd, zpátky do busu a hurá směr večernímu programu v Praze.
Tam jsem poprvé uslyšel tu horkou bramboru v ústech značící dokonalý britský přízvuk. Charlotte z Londýna nám sdělovala, že je jediným britským občanem na tomto výletě. Inu, nedá se nic dělat. Nikdo jiný není rodilý Brit, nikdo nehovoří tím dokonalým přízvukem, čili objekt mého zájmu je pro zbytek akce jasně stanoven.
Kdybych z ní dokázal vyrazit aspoň Instagram nebo Facebook, abych konečně našel tu britskou spřízněnou duši. Konečně by se zúročily ty hodiny strávené každý týden u britských pořadů. Našel bych někoho, kdo by mi konečně dokázal být adekvátním partnerem ve zkoumání všech těch mých oblíbených herců a komiků. Jenže je tu jeden problém.
Kdykoli jsem si našel partnerku, první reakce od mých rodičů zněla, ať je hlavně nepředstavuju a dělám, že neexistují. Jak táta, tak máma jsou velmi společensky nesmělí. Neradi komukoli ukazují svá tajemství, neradi se s kýmkoli baví. A geny nelze vymočit. Jsem zkrátka kombinací obou. Tudíž oslovit někoho nového, skamarádit se, to je pro mě tabu. První myšlenkou bylo, že si mě Charlotte prostě nesmí všimnout. A zároveň jsem zachytil ten nitrozpytující pohled modrých očí, který mě vyděsil snad ještě víc.
Bohužel, slečna pracující v britském parlamentu byla přesně můj typ. Nelze si nepřiznat, že vyčerpávající práce na ní byla znatelně poznat. Stejně jako u mě se její identita skrývala za značným množstvím vykouřených cigaret, vypitého alkoholu a nedostatku spánku z neustálého stresu. Když jsem se na ni podíval, cítil jsem se jako Filip Turek při pohledu na Dacii Sandero. Jasně, miluje káry. Než stát v tramvaji, vždycky by upřednostil nějaký gumokol. Jenže si uvědomuje, že jeho touha přijela z autosalonu v základní výbavě. Je to pořád jeho sen, ale má snad všechny vady, které existují. Stačí trochu štěstí a odolám.
Přesto jsem se rozhodl, že ji prostě musím oslovit. Z Akademie zbývají ještě 2 dny. Držte mi palce, tohle prostě zvládnu.
V příběhu se nacházejí dvě možné cesty. Jednu z nich, kupodivu překvapivě přímočarou, jsem v následujících dnech podstoupil. Možná právě teď už píšu z Británie, všechny mosty vedoucí zpět k řízení české autobusové společnosti jsou dávno spálené. Nebo jdu právě teď spát s plyšovým medvědem a dvěma roztomile se objímajícími losy?
Losíky jsem pořídil letos v létě na dovolené ve Švédsku, Vpravdě se jednalo o první dovolenou po 10 letech, za kterou jsem skutečně zaplatil. Jednalo se o výlet do minulosti na místa, kde jsem se seznámil se svou životní láskou, která nakonec nebyla zas až tolik životní. Nemohl jsem jim odolat.
Konec první části.
