Článek
Článek je pokračováním první části dostupné zde.
Druhý večer jsem udělal velkou chybu. V rozmaru jsem si koupil ve večerce 11% ovocné pivo. Radlery a podobné míchanice mám docela rád. Bohužel jsem si nevšiml, že má pivo belgickou etiketu. A těch 11 %, to nejsou stupně, to je množství alkoholu.
Nu což, jedno snad zvládnu, jedu až odpoledne. Ráno máme zase povídačky, tentokrát o současných zkušenostech z Estonska, to můžu absolvovat s nějakou hladinkou v krvi. Chybí mi dodívat se na poslední díl nové série britského Taskmastera (silně, ale opravdu silně doporučuji všem - na YouTube jsou všechny nové díly legálně celosvětově dostupné). Tak otevřu pivo a kochám se oblíbeným pořadem.
Ráno vstávám včas, v pohodě, plný energie. Jen mám pocit, že jsem v noci omylem políbil hlavou zeď. S rozběhem. Možná i několikrát. A vůbec si nepamatuju, že jsem se večer na něco díval.
Nějak se dohrabu na snídani. Charlotte přijde o pár minut později, vesele se posadí naproti a ležérně mne probodne pohledem. Zmocní se mě panika, zmůžu se na nějaké „enjoy your meal“ a vypadnu ještě na chvíli do sprchy.
Kolik může udělat jeden pohled? Naučil jsem se, že hodně, a celkem systematicky s očima pracuji. Stalo se to asi už před patnácti lety, kdy jsem hrál pákistánského průvodce v jedné komedii. Na zkouškách zničehonic přestaly být moje repliky zábavné. Nějak se na to nedalo dívat. Režisér přemýšlel, co je se mnou špatně. Pak na to přišel: „Vždyť nehraješ očima!“ Jinak bylo všechno správně. Intonace, pohyb, rytmika… Jen jsem na všechny sterilně zíral jako Pepa na televizi po dvanáctce ve fabrice. Pochopil jsem, že pomocí očí člověk může dát najevo svému okolí ohromné množství informací. Začal jsem s různými emocemi vyjádřenými zrakem pracovat. A když se pohledy setkají ve správné atmosféře, občas zajiskří i vzduch.
Tady taky zajiskřil vzduch. Ráno bylo minus sedmnáct.
Z estonských reálií si nepamatuju zhola nic. Program je dělený a do mé skupiny namixují většinu přátel, které rád vidím. Vlastně ne, do mé skupiny - to ani náhodou, přidělili mě na péči o psychické zdraví, Káťu na IT. Zajímalo nás to přesně opačně, tak jsme se vyměnili. Organizátoři si všimli, ale nechtěli nás trápit. Káťa tradičně stejně první přednášku zatahuje (pracovní hovor). Já mám pracovní hovor v průběhu té druhé, ale zajímá mne natolik, že risknu multitasking a během panelu si hodím do handsfree sluchátka poradu. Tentokrát nejsem ve vnímání dvou věcí zaráz úspěšný. Ve skutečnosti bych nezvládl ani jednu, hlavou mi pořád probíhají představy, jak znova a znova narážím do zdi.
Po obědě už je mi úplně fajn. Skočím pro autobus a vyvezu skupinu do přírody. Kokořínsko. Problém nastává jen v místním tunelu - chtěl jsem se předvést a vzal jsem opravdový zájezdový - a dost vysoký - autokar. Ale nějak se promotám a za odměnu si odřu podvozek na hrbolatém parkovišti.
Se skupinou nejdu, nedám na naléhání, že se také musím skrz naskrz zaprasit v podzimním bahně a během hodinky volna oběhnu okolí na vlastní pěst po bezpečných asfaltových komunikacích.
Ještě nás čeká krátký přejezd na nedaleké parkoviště - v propozicích mám jen poznámku „pokličky“. Moje veselá fantazie je nakonec neúspěšná. Očekával jsem, že je součástí podivně levného zájezdu i tradiční český prodej hrnců a kdo nenakoupí aspoň za pět tisíc, toho necháme uprostřed lesů. Místo toho se jedná o skalní útvar s vyhlídkou. Člověk se pořád učí.
Snad jedinou zajímavostí je můj pokus zaplatit na malém plácku u Pokliček. Automat je očividně rozbitý a kolem něj je rozsypáno asi 300 Kč v drobných mincích. Přečtu si ceduli s výzvou, aby nějaký proradný gang zanechal své činnosti a přestal automat vykrádat, mám pocit, že úplně nezabrala. Najdu číslo na správce, zavolám, dostanu poděkování, technik bude na místě do 30 minut. Posbírám peníze, přidám k nim standardní částku za parkování autobusu a po příjezdu mu vše přidám. Asistent na telefonu mi vyjadřuje nesmírný vděk. To jsem ale galantní mladý muž.
Večer přijíždíme zpátky. Jedu uklidit autobus, na návrhy jít se se skupinou následně zkalit do nějaké fancy pražské knajpy reaguji zatvrzele odmítavě. Místo toho jdu ventilovat všechny ty modrooké zkoumavé kontakty, co jsem za celý den nasbíral od naší britské členky, do své oblíbené čajovny. Při dýmce chystám řidičům prosincové plány práce a snažím se každým kousíčkem mysli soustředit.
Jde to blbě. Výčitky se stupňují. Zkrátka jsem zabil den, který jsem mohl strávit diskusemi o britských reáliích, zcela unášený tím dokonalým přízvukem někde na pomezí správné kodifikované výslovnosti a londýnsko-essexským dialektem, pokud jsem tedy dobře slyšel. Moje pracovní vytrvalost, kvůli které zabíjím veškeré city a touhy, je vlastně obdivuhodná. Udělala ze mne dokonalého nevrlého bručouna.
Ono se to vlastně tak trochu přece jenom mění. V září jsme v našem malém volnočasovém divadle rozdělovali role na novou pohádku. Mladí kluci nám docela chybí. A jediný ramenatý krasavec, který by mohl hrát toho udatného Jiříka, už předem přečetl scénář. Tam se dopídil informace, že se v pohádce vyskytuje i čert, který se za Jiříka i jeho krásnou dívku převléká. Kolega má rád výzvy a ze všeho nejvíc ho baví střídat pohlaví postav, rázně nám tedy sdělil, že čerta hraje on. Takže udatný Jiřík zbyl na mě. Skutečnost, že budu muset v podstatě celou pohádku obskakovat naši dvaadvacetiletou vycházející naději souboru, mi připadala celkem vtipná. V jiných případech vždy dostávám role starých nevrlých čarodějů, rozumbradů a loupežníků. Přece jenom jsem dost zarostlý, je mi jednatřicet a těch 125 kg hmotnosti konstituovaných především v ovaru by v případě princů a udatných hrdinů zvedala nejedno nevěřícné obočí.
Nejlíp to shrnul jeden kamarád. V oné čajovně, kde tak rád pobývám, za mnou před pár lety přišla slečna číšnice a omámeně mi opakovala, že vypadám přesně jako Pierre Richard. Udělalo mi to radost, nějak jsem si nemohl vybavit, který francouzský elegán to je, a negooglil jsem. Bez bližší znalosti jsem se pochlubil, kamarád mě přísně změřil a oznámil, že jo, že to tam úplně vidí. Vypadám jako dokonalý Pierre Richard, který posledních 20 let snídal, obědval i večeřel v KFC.
No, zkrátka se to nedá takhle dělat. Než v květnu přijde premiéra, musím vypadat trochu věrohodněji, takže se točím mezi bílkovinami, zeleninou a bazénem. A nikoho asi nepřekvapí, že výměna bůčku se zelím a se šesti za rajčata a sportování v mezích zákona udělá s tělesnou chemií divy. O moc líp teda nevypadám, ale minimálně se mi žije lehčeji a už se necítím jako starý úchylák, když si na mladou herečku občas v rámci scénáře trochu sáhnu.
Takže sebevědomí je relativně v pohodě. Nic mi nebrání zítra konečně najít svoji první spřízněnou britskou duši. Ať už to dopadne jakkoli.
Ráno přijdu na snídani výrazně méně rozbitý. Jaká náhoda, můj objekt zájmu mne opět zcela bezpečně v jídelně najde. Ráno si moc nepokecám ani v češtině, takže na plně britskou konverzaci to není. Než se mi nějak srovná tlak v hlavě, jsem nahluchlý jako tři dny staré štěně a stejně bych prd rozuměl.
První panelová diskuse je pojatá stylem „škatulata, hejbejte se“. Do Prahy přijeli 4 významní mluvčí z různých koutů Evropy, každý nám představí svoje téma a můžeme si tak dvacet minut povídat. V hlavě si zvolím pevné pořadí. Prosbou organizátorů je, abychom se složení skupinek měnilo a nepřesouvali jsme se pořád ve stejné partě. Můj oblíbený autobus je 4123, hádám, že kombinace 4-1-2-3 bude dostatečně netradiční a aspoň nebudu muset chodit moc daleko.
Ve čtvrté skupince mi udělá radost, že se slečna z Británie tak nějak shodou okolností opět ocitne vedle mě. Prohodíme pár nesmělých konverzačních frází a jsem rád, že mojí angličtině - napůl britské a napůl chybné - tady konečně někdo rozumí. Výhodou je, že dokud jsme vedle sebe, neprobodává mě očima.
Konec limitu, jdeme se přesunout. Zamířím do první skupiny, Charlotte taky, chytne místo vedle mě a potichu se zasměje, jaká náhoda nás to zase svedla dohromady. Program pokračuje, opatrně jí sdělím, že mě stejně ze všech lidí na Akademii zajímá nejvíc, protože skrytě miluju Británii, takže ji rád budu poslouchat dál. Koušu se do rtu, první krok jsem po třech dnech zvládl a hloupě jsem působil jen maličko.
Když dojde na druhá škatulata a mám v plánu se přesunout do skupiny č. 2, zjistím, že Britka už tam zamířila a pro jistotu si nechala vedle sebe volné místo. Kašlu na náhody, času bude dost. Být autista závislý na přesně daném plánu, asi bych se zcvoknul. Ale měním pozici a vyrážím do skupiny č. 3. Nechci hned dávat najevo přehnaný zájem.
Přestávku trávím diskusí spolu s Elise z Nizozemí a Attlem z Finska. Velmi příjemní lidé, doufám, že se někdy navštívíme. Charlotte párkrát projde okolo, abych si mohl víc nastudovat její úsměv a čiré modré oči. Očekával bych, že efekt toho pohledu se bude v průběhu času zmenšovat, ale ani náhodou. Musím ji líp poznat za každou cenu.
Jdu na další část programu. Obsadím jediné místo, které je osamocené bokem v poslední řadě. Opět je to program dělený, vypadá to, že mixy organizátorů zapůsobily a budu sám, takže se nějakou dobu budu moci soustředit na názor evropského komisaře na dění na Ukrajině.
Ouha, modrooký poklad přijde později, přinese si židli a moje řada má najednou dvě místa. Dneska se už o číslo nežádá, vyměňují se instagramové profily. Přemýšlím, jak ho z ní nenápadně, mimoděk, vytáhnout. Předám mobil Rumunům před sebou, ať si mě přidají. Charlotte jim bez okolků mobil sebere, mrkne na mě a napíše do něj svoje údaje. Takhle se to má dělat! Takže zůstáváme v kontaktu i po akci, mise splněna. Po tolika letech mi holka dala svoje číslo… Šeptem si sdělíme nějaké základní informace o sobě. Nemám moc ucho na různé varianty britského přízvuku, ale opět slyším trochu Essexu, trochu Londýna a něco ze spisovného přízvuku. Nakonec se ukazuje, že jsem tak nějak náhodou trefil vše. Je z Essexu a žije v Londýně. Pracuje v britském parlamentu - to je ta famózní budova u Temže. Big Ben included. Jak bych se tam chtěl podívat! Samozřejmě mě tam vezme, mám dojet, co nejdřív to bude možné.
Zbývá nám ještě jedna diskuse, večeře a krátký pokec na rozloučení ve velkém kroužku. Další den už jen rozdáme diplomy a účastníci zmizí skrz Ruzyni do všech koutů Evropy.
Tak trochu nervózním stylem se přesouvám na poslední diskusi. Posadím se na volnou židli někam dozadu, Charlotte je úplně jinde. Každý máme dost přátel, které bychom rádi poznali. Na pokec bude dost času večer. Panel začíná, ale po chvíli opět nezůstávám vzadu sám. Britka se strategicky přesune se svojí židličkou ke mně, pozoruji na ní značnou nervozitu. Přirazí židli co nejblíž a zašeptá mi do ucha: „I just missed you too much.“
Nejsem dobrý v překladech. V angličtině i v češtině pociťuji různé skryté významy a narážky, které druhý jazyk neumí věrně zachytit. Často sklouzávám k hodně složitým opisům, abych do překladu vecpal přesně ten význam, který věta má. V tomto případě by se asi nejvíc hodila fráze „prostě jsi mi chyběl příliš moc“.
Zbytek přednášky si nepamatuju. Pamatuju si její očividnou nervozitu, zrychlený dech, mám snad pocit, že jsem cítil i její tep. Odhaduji tak dvacetiprocentní šanci, že se teď odehrává vážně něco důležitého a pomalu začínám přemýšlet, jak se dá pravidelně cestovat do Británie. Takový dvojí život by byl velmi lákavý, konečně bych mohl žít naplno v obou zemích, které tak miluji.
Když jsem před akcí našemu českému zastoupení vyplňoval přihlášku do výběrka kandidátů, použil jsem starý životopis, pomocí nějž jsem se v létě hlásil na místo řidiče autobusu ve Švédsku (kdo by nebral prázdniny v nádherné přírodě s dvojnásobnou výplatou). Pečlivě jsem přepsal všechny absolvované řidičské pozice na vedení neziskovek, firem a politickou kariéru. Nevšiml jsem si jediné věci - že jsem životopis odevzdal s obrovským nadpisem „RADIM BOTEK - BUS DRIVER“. Avšak ani to jim při výběru nevadilo. Zajímala je jen moje jazyková úroveň. Troufám si 4 dny nepřetržitě komunikovat v angličtině? Odpověděl jsem stručně - ano, KONEČNĚ.
A teď to začínalo vypadat, že se všechna slovní zásoba zapadlá hluboko v mozku bude mít příležitost obnovit. Dostal jsem nejlepší možný důvod.
Teď tu Británii vlastně cítím na svém pravém rameni. Vsadil bych se, že zbytek účastníků už si něčeho zvláštního v zadní řadě musel všimnout. Nepříjemně se potím a začínám mít z té tělesné reakce obavu. Moc vlastně ani nechci, aby těchto devadesát minut skončilo.
Plánuji si romantickou budoucnost. Stvoření opřené o moje rameno jí dodává jasné kontury. Z roztěkaných a mimoběžných myšlenek mne probouzí potlesk. Poslední přestávka.
„Jak se ti líbila přednáška?“ zeptá se.
„Ani nevím. Vůbec nic si z ní nepamatuju, nedokázal jsem se soustředit, asi chápeš,“ odpovídám popravdě.
„Jo, chápu. Byla to nuda.“
