Článek
Milí čtenáři. Věřím tomu, že si užíváte Vánoce, ať už čistě krásné, či melancholické. Na základě žádostí jsem připravil text příliš dlouhý pro jeden článek. Doporučuji to vzít popořadě, děj navazuje.
A teď už zbývá vše uzavřít. Cílovou rovinku absolvujeme právě teď:
Zítra pojedeme autobusem leda na letiště. Teda trolejbusem, co blbnu.
Opravdu jsem tohle všechno během devadesáti minut zažil? Ve spáncích cítím důrazný tep. Mám pocit, že hyperventiluji. Poslední přestávku využiji k návštěvě zrcadla na WC.
Obavy se potvrdí. V podpaždí nemám kruhy. Jsou to pruhy táhnoucí se až k bokům, polily celou košili. Tu můžu po dnešku leda vyhodit. Řeším dilema. Buď z poslední části programu vypadnu a půjdu se na hotel převlíct a dát dohromady. Nebo poslední kruhovou diskusi absolvuji s pažemi přiraženými tak pevně, jako by mi ruplo v zádech a nemohl jsem s rukama vůbec hýbat.
Asi to risknu, ale stydím se fakt moc. Aspoň využiju několika minut samoty a prostuduju čerstvě nabytý kontakt na Instagramu, abych si zjistil fakta a uklidnil obavy z nejhoršího.
Kolik že jsem si dával? Dvacet procent. Možná třicet. Není to sto. Není to nula. To se dá.
Hm, má doma tři kočky. Miluju kočky. Nejvíc černé a pruhované. Ona má dvě černé a jednu bengálskou. It´s match!
Cestuje po celém světě. Já ne. Já cestuju tam, kam mne zavane objednávka zájezdu. Slabá náplast, ale aspoň něco.
Na posledních šesti zájezdech byla s… Alanem? Hezký přítel. Dává s ním společné příspěvky asi rok a půl. Dvacet procent? Teď spíš nula. To se nedá.
Že by se rozešli? Nebo jak si mám vysvětlit… Nechtěl bych sloužit jako rychlá záplata žalu. Je to celé nějaké divné. Možná jsem jen narazil na jiné chování Čechů a západní Evropy a všechno vlastně neznamená nic.
Cítím se jako hlupák, psal jsem kolegovi Karlovi, aby mi poradil, že se obávám docela rychlého spádu událostí. Přesvědčil jsem jej i sebe, že se něco děje. Až do vydání tohoto článku jsem mu nikdy nepřiznal, jak všechno dopadlo. Je to jako padnout z mrakodrapu zpátky na zem.
Zatím absolvujeme diskusi, při níž všech padesát účastníků sedí ve velkém kruhu, ani mě nepřekvapuje, že Charlotte sedí celou dobu striktně naproti, ať už se přemísťuji kamkoli. Nevím, jak to dělá, ale je v tom pozicování zatraceně dobrá. Ať už má hlavu otočenou kamkoli, stejně mě upřeně pozoruje. Nechápu, jak někdo může točit očima tak, že z vás devadesát minut v kuse nespustí zrak. Z toho snad musí ty oči až bolet. Aspoň si ještě můžu prohlédnout ten odzbrojující úsměv. Zubaře má fakt dobrého, to musím uznat.
Já jsem zmatený jako lesní zvířátko odpočívající na silnici při pohledu na můj autobus prorážející noční vzduch cestou na první spoj. Stejně jako malá liška sleduju kužely modrých dálkových světel, teda vlastně oči, které neuhýbají. Úplně jako ta liška naklápím hlavu. Svět dává mnohem větší smysl, když je nakloněný o pětačtyřicet stupňů. Úhel mi dodává naději. Třeba se fakt rozešli a já mám ještě šanci.
Program končí, jdeme na hotel. Španělská parta nás zve na pivo. Nemáme zájem, jdeme spát. Takže zase zůstáváme s Britkou sami dva.
Pípne mi zpráva od Káti. Nakoupila pár ciderů, co takhle sejít se v lobby a uzavřít akci stylově? Přijímám, dáváme sraz na 22:05. Co jiného s načatým večerem, tedy pokud jsou moje odhady správné.
Cestou se od Charlotte dozvídám, že jí přítel předčasně nadělil nejkrásnější vánoční dárek a pojedou spolu do Florencie. Nevyhnutelnou informaci pár vteřin potichu zpracovávám. Tak to aspoň máme vyřešené. Kontruji vypravováním o městě, ze kterého pocházím. Architektura britského zahradního města je na naší planetě dokonale dotažená snad jen ve Zlíně. Během popisu baťovských principů se alespoň ukazuje, kolik slovíček se mi během těch čtyř dnů vrátilo.
Aspoň jsem nezaslechl oblíbenou frázi: „Well, interesting.“ Na předešlé diskusi jeden člen polské výpravy Britku poučoval o svých geopolitických názorech a dostal od ní tuhle studenou sprchu. Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi přítelkyně říkala, že z fráze „hm, zajímavé“ jde krásně cítit moje zklamání a snaha posunout diskusi k jinému tématu. Převzal jsem to z angličtiny. Britce jsem poslal nenápadnou zprávu na mobil, že tu frázi taky používám, když někdo mele blbosti a nebaví mě to. Naproti jsem viděl, jak vytáhla mobil, zasmála se a mrkla na mě.
Během cesty na hotel si prožiju obvyklých šest fází zklamání.
Za prvé, popření skutečnosti. „Určitě se rozešli… aha, pojedou spolu na dovolenou, tak nic.“
Za druhé, zlost a frustrace. „Já jsem opravdu zabedněný. Češi by jen tak bez záměru nikomu neřekli, že jim prostě příliš chyběl a odevzdali se na jeho rameno, ale muselo to být od začátku jasné.“
Za třetí, smlouvání. „Ale vždyť si můžeme psát, přijedu za ní prohlídnout si ten parlament, třeba se ještě něco vyvrbí.“
Za čtvrté, smutek a deprese. „Takže umřu sám, fajn.“
Za páté, přijetí. „Proboha, já už nikdy nechci jenom jezdit autobusem a prodávat důchodkyním zlevněné jízdenky. Ale co už, žil jsem tak několik posledních let, nedá se nic dělat, žádné evropské výlety a hybaj řídit svoji firmu.“
A poslední bod, za šesté, nový začátek. „Vždyť v pátek budu zase hrát divadlo. Tam potkám všechny kámošky, pobavíme se a na všechno určitě zapomenu.“
K hotelu dorazíme ve 22:03. Dohodneme se, že žádný společný večer nehrozí, ona půjde žehlit oblečení na další cestu kolem Evropy a já půjdu s Káťou absorbovat pár ciderů.
Přesně ve 22:05 mačkám tlačítko přivolávající výtah. Po chvíli se otevřou dveře, uvnitř se nachází Káťa a nese tašku líbivého obsahu. Omluvím se, že se musím skočit alespoň převlíct.
Fotka je dost tmavá, ale tohle bylo opravdu krásné. Vyfasoval jsem v listopadu linku 207. Zatímco autobus odpočívá na Ohradě, cvaká moje spoušť a pomalu se rozbíhám zpátky. Jedeme za 4 minuty.
Hotelová lobby, jež je provoněná skořicí a v pozadí hraje uklidňující oddechová hudba, je ideálním místem k truchlení. Ve 22:09 otevíráme první cider, děkuji Katce, že byla po celou dobu ideální společností. Až tato romanticky smutná scénka konečně vypadá jako vystřižená z britského vánočního filmu. Byla to naše první akce v partnerství řidič + průvodkyně. Vždycky jsem na její adresu slyšel jen chválu, jako parťák je prý ideální. Je to pravda.
U druhého cideru se objeví Charlotte. Nechce se jí žehlit zase tolik. Ráda by s námi chvíli poseděla. Nabízíme jí sklenici, ačkoli je přísná abstinentka, udělá výjimku. Citlivě se ptá, zda pro nás není nepříjemné přepnout z češtiny na angličtinu a dělí se s námi o své zážitky. Můžu je jen potvrdit, tolik energie z mladých nadšených lidí jsem nenačerpal nejmíň posledních 12 let. A další přichází, opět ze mne ani na vteřinu neuhne pohledem.
Ale pokud si taky děláte naděje, můžete společně se mnou zapomenout. Za půl hodinky nám oznámí, že jsme s Káťou fakt krásný pár a vrací se k žehlení.
Cože? Katku znám sice pár let, občas jsme se na nějakých akcích potkali a vyměnili pár společensky přijatelných vět. Ale lépe jsem ji poznal jen v průběhu posledních čtyř dní. Je úžasná a uvědomuju si, že kdykoli jsem se těch vyzývavých pohledů Britky bál, utíkal jsem se za ni schovat, ale pár opravdu netvoříme. Aspoň jí poděkuju, že byla nejlepším společníkem, jakého jsem si mohl představit, dopijeme společně třetí plechovku a jdeme spát.
Já teda ne. Už vím, kde mají pivo, které má 11 procent. Přibírám k němu ve večerce ještě jedno belgické, s etiketou 14 procent. Opět si myslím, že se jedná o stupně, zase ta stejná chyba. Ale v záchvatu slabosti to považuju za nejlepší lék na samotu. Ráno nechci myslet na nic jiného, než na představu, jak se dokola rozbíhám hlavou proti zdi.
V posteli mne přepadne poslední záchvat deprese. Nechci se vrátit za volant. Nechci zase každý den řešit, že někdo přijel pozdě, autobus je rozbitý a cestující nás mají přesto rádi a musejí mi po telefonu vyznávat lásku. Jen si tak nějak koutkem mysli uvědomuju, že mi nic jiného nezbývá. Pak už přichází jen CPAP přístroj a očišťující všepohlcující tma.
Ráno se předávají absolventské diplomy. Po Charlotte ani zmínka. Upřímně jsem se rozloučení bál a jsem rád, že ji nikde nevidím. Píšu jí, prý selhal budík, míří na letadlo a těší se, až ji v Londýně navštívím.
Aspoň jí vrátím smeč. „As you said, I suppose I will miss you just a bit too much.“ Vytváření dramatu mi jde celkem dobře. V jedné větě jsem jí připomněl, co mi včera řekla, a jejími slovy dodal, že se s naším odloučením „možná, tak trošku“ nedokážu smířit. Přijde mi jen „awwwwwwww“ a srdíčko.
Svět není homogenní. Narazil jsem na kulturní rozdíl. Co Češi považují za jasnou jednostrannou náklonost, v zahraničí může být jen společenskou povinností.
Ruzyni už nikdy neuvidím stejně. Loučím se sice jen se všemi ostatními absolventy akademie, ale přesto se mi při každé další návštěvě bude vracet ten pocit ze společných chvil, kdy jsem si už už začínal myslet, že se stanu napůl Britem.
Všechny city jedu ventilovat do čajovny a právě tam se rozhoduju, že se z nich potřebuju s odstupem vypsat. Vlastně bych měl být rád. Prošel jsem všemi fázemi idylického vztahu. Nesmělé pohledy, první úsměvy, úspěšné oslovení, romantické fyzické kontakty, naprosté duševní porozumění. A pak překážka, konec, truchlení, nová naděje. V instantním podání během několika dní.
Doktor Čáp nám během studií psychologie říkal, že jediný vztah, který z principu věci nikdy nedopadne dobře, je ten partnerský. Buď se rozejdete, nebo jeden z vás zemře. Panu doktorovi za poznatek děkuji. Tentokrát se stačí ze všeho vyspat. A to, že jeho jméno jako jediné v těchto příbězích ponechávám beze změny, budiž důkazem, jak si jeho hodin vážím.
Charlotte přiletěla v pořádku, musím ji prý co nejdřív navštívit v Londýně. Tedy pokud bude mít zrovna čas. Jednou za dva večery si píšeme z postele do postele, doporučuji britskou kulturu, která na mě zanechala dojem. Hned se mi líp spí, byť můžu objímat tak maximálně plyšového medvěda. Trochu mě překvapuje, kolik krásných děl nezná. Upřímně řečeno, kdyby se třeba nějaký cizinec zabýval dvacet let českou kulturou, asi by mi taky dokázal doporučit spoustu krásných věcí, na které jsem nenarazil.
Napadá mě poslední zlotřilý plán. Cestovka nám dává spoustu termínů, kdy můžeme autobusem vyrazit do Londýna. Najdu si jarní termín, který nebude tolik obsazený, a vecpu se na do poloprázdného autobusu. Vezmu s sebou všechny svoje krásné kámošky, a Charlotte požádám, aby nás seznámila s Alanem. Věřím tomu, že slovanské kráse mých kamarádek Alan neodolá a podlehne. No a pak… vlastně na sebe zbudeme.
Jak hloupý jsem! Všechny svoje nejúžasnější kamarádky odvezu do Londýna, abych je vyměnil za docela obyčejnou Britku jen pro její nebesky blankytné oči. No to víte, že jo. Ani náhodou, už se vracím do racionálního stádia své existence.
Konec je všeobecně očekávaný. Před týdnem přestala odpovídat. Zbývá mi asi jen popřát hezké Vánoce a čekat, jestli odepíše.
Tak tedy, Charlotte. Promiň mi, že jsem se neuhlídal a tak malicherně se zamiloval. A neboj se, slíbilas, že si všechny tyhle články přečteš, ale nikdy je nenajdeš. Dal jsem si dobrý pozor a vyměnil všechna jména i některé okolnosti. Kdyby existovala, byť statisticky bezvýznamná, šance, že si tohle přečteš, nikdy bych nenasbíral odvahu svoje myšlenky popsat. Mějte se s Alanem krásně a milujte se nadosmrti. Veselé Vánoce!
