Článek
Práci za volantem ve velkoměstě, kde jsem učil firemní klientelu cizí jazyk, jsem směřoval jako brigádu. Totiž, jako lektor jsem pracoval většinou od rána do 13 nebo 14 hodin. A garáž autobusů byla hned vedle mé firmy. Z okna učebny jsem tak dlouho pozoroval vyjíždějící a zatahující autobusy, až jsem pocítil neodolatelné nutkání je někdy vozit sám. A protože odpolední autobusácké služby začínají kolem 14. hodiny, někdy i později, zdál se krok logický. Ráno budu učit a když bude chuť, přeběhnu si o barák vedle pro bus.
Po týdenní dovolené, kterou jsem potřeboval na zvládnutí dost specifické podoby vstupního školení (předchozí díl seriálu), jsem se hlásil vedení garáže a nastoupil k zácviku s lidmi.
První den jsem se jen krátce seznámil s fungováním provozu, vedoucí řidička mi ukázala provoz v garáži a prozradila pár tipů a byl jsem odeslán fasovat firemní uniformu.
Trochu mne šokovalo, že „vstupní fasování“ zahrnovalo asi 40 kusů oblečení v přepočtu za cca 14 tisíc Kč. Dostal jsem zimní boty, letní boty, kravatu, peněženku, sako, svetr, bundu, trička, košile, krátký rukáv, dlouhý rukáv, zimní kalhoty, letní kalhoty, kraťasy, ponožky… Jen u bundy jsem si utrhl neočekávanou ostudu, protože měla vnitřní a venkovní vrstvu. To jsem do té doby nepoznal a do vložky se jaksi zamotal, takže jsem si znehybnil ruce a nakonec mne oděvní personál musel z bundy vysoukat ven. Taktéž na otázku, zda chci i sako, paní za okénkem neočekávala nadšenou odpověď „Určitě!“ Oznámila mi, že na mou velikost sako asi nemá. Zklamaně jsem se zeptal, zda jsem tak tlustý (120 kg) a dostal neočekávanou odpověď, že nikoli, avšak jsem příliš vysoký (183 cm). Poznamenal jsem si to jako informaci o zdravotním stavu průměrného řidiče MHD.
Se dvěma obrovskými igelitovými pytli vážícími přes 20 kg jsem funěl třísetmetrovou cestu přes garáž do výpravny. Kousek přede dveřmi se mi jeden z pytlů roztrhl, čímž už jsem nebyl schopen pokračovat. Naštěstí jsem brzy našel místní úklidovou službu, která mi dodala náhradní pytel. Byl jsem nesmírně vděčný, že mám kabinet a učebnu naproti přes ulici, jinak bych své dárky k úspěšnému vstupu do podniku dovezl domů jedině taxíkem.
Další den mne čekala ranní výuka jazyků v čase 7:30-12:00, oběd, a pak se konečně šlo na to. Zácviky se mi jako brigádníkovi rozepsaly do časů, kdy jsem nebyl ve své učitelské práci, kombinovaly se tedy kratší směny. Celkem jsem měl se zkušenějšími řidiči strávit za volantem 29,5 hodiny tréninku. Bylo mi řečeno, že standard je 24 hodin, avšak vyšli vstříc mým obavám, že skok auto na venkově => kloubák v milionovém velkoměstě bez jakéhokoli mezistupně možná bude chtít opatrnější přístup.
Před čtrnáctou hodinou mne na výpravně čekal kolega Mirek (řekněme, že se tak jmenoval). Měl jsem nesmírné štěstí, tento neuvěřitelný kolega dokázal svým úžasným laskavým přístupem nemožné, hned první den ze mne udělal relativně bezproblémového řidiče MHD. Bez jakéhokoli předchozího tréninku.
Jeho autobus, který mi sloužil jako zácvikový, patřil ještě mezi poslední stará vysokopodlažní vozidla, mezi řidiči obecně oblíbená jako to nejpohodlnější, co šlo na MHD v dané zemi potkat. Rychle mi vysvětlil základní ovládání, nastartovali jsme, nafoukali a dostal jsem pokyn k výjezdu.
Vesele jsem zmáčkl Déčko, odbrzdil, šlápl na plyn a užasle přišel k závěru, že to k ničemu nevedlo. „Ale takhle se ti to nerozjede, Radime.“ Bohužel mi zatím nikdo neřekl, že v některých vozidlech s automatickou převodovkou je nutno před zařazením silně zašlápnout brzdový pedál, což byl tento případ. V jiných vozidlech naopak zařadit jde. Dobře, má neznalost tohoto faktu by nejspíše nebyla nijak závažnou vadou na kráse, poměrně větším problémem bylo, že jsem se pokoušel odjet s otevřenými dveřmi.
Vážně. Moderní městský autobus se s otevřenými dveřmi nerozjede. A můžete si vsadit, že až se za volant autobusu či trolejbusu posadíte, minimálně několikrát ze začátku praxe za to budete děkovat Bohu, případně kterékoli esenci, na niž věříte. Protože minimálně několikrát se s otevřenými dveřmi pokusíte rozjet. Stejně tak se alespoň jednou stane, že po zastavení zapomenete zatáhnout parkovací brzdu a s odstaveným vozidlem se projedete - asi polovina kolegů má i peprnější zážitek se sportovními rysy, při němž běželi za autobusem, který se rozhodl vydat na výlet zákeřně až poté, co vystoupili. Těch věcí, na které je potřeba dávat bacha, je prostě hrozně moc a mozek si je musí automatizovat.
Zavřel jsem dveře, zašlápl brzdu, znova procvakl N-D a vyrazili jsme na cestu. Měli jsme 6 minut jízdy do nástupní zastávky, takže jen minimum času, aby se zjistilo, zda vozidlo dokážu ovládat, nebo jsem potenciální vrah. Mirek mi v některých nepříjemných křižovatkách skvěle radil, dokázal jsem se tedy plynule promotat i zúženími či jinými nástrahami. Dostal jsem příkaz, ať zastavím 50 metrů před nástupní zastávkou, Mirek řekl pár zásadních rad a já se zeptal, jestli si myslí, že se dokážu s autobusem bezpečně odpolední špičkou velkoměsta proplést. Tehdy se široce usmál a poznamenal „tak to se neboj, pokud bys toho nebyl schopen, poznal bych to už teď cestou.“
A to byla velká vzpruha. Rozjel jsem se s cestujícími a prostě to nějak šlo. Všechny ty blinkry, kontrolu provozu v zrcátkách, otvírání a zavírání dveří, správné najíždění do křižovatek… Dokonce se mi dařilo jezdit včas, byť jsem později zjistil, že to bylo poměrně volnými jízdními dobami na lince. A tak měl Mirek prostor seznamovat mě s tou záživnější částí řidičské praxe.
„Viděl jsi to? Ta je měla, čoveče, to jsem zíral!“
„Bacha na toho magora, normálně ho vytrub, no tak, žádné slitování!“
„Na každého dobíhajícího nemusíš čekat, když jede minutu po tobě autobus, který má úplně totožnou trasu…“
„Zpoždění do 2 minut ani nevypisuj, řeší se až vyšší časy.“
Můj zácvikář dokázal vést uvolněnou atmosféru, diskusi prokládal různými vtipy a situaci odlehčoval do takové míry, až mne dokázal přesvědčit, že to řízení prostě není vůbec žádná věda. A hledal pozitiva. Takže když jsme letěli skoro šedesátkou a před autobusem se objevily kočičí hlavy, nadchlo ho i to, že jsem automaticky zpomalil zhruba na třicet. Údajně si ne každý uvědomí, že na daném povrchu zkrátka rychleji jet nemůže.
Pochopil jsem, proč se zácvikáři v garáži tak úzkostlivě vybírají. Není to práce pro každého (a v dalších dnech jsem to malinko poznal na vlastní kůži). Nebýt Mirka, nevím, zda bych se ukousnutím tak velkého sousta nezalkl.
Příprava na oslavu promocí na mojí VŠ. Studoval jsem kombinovaně v dalekém městě, rodině jsem tedy při společenské příležitosti chtěl zajistit prohlídku. Jakým vozidlem bychom se asi tak mohli projet?
Dokonce jsem dostal i přípravku nad rámec standardu. Asi po čtyřech hodinách spolupráce jsme přijeli k zastávce, na níž klimbal opilý a značně špinavý bezdomovec. Mirek trval na tom, že jezdit ve velmi zapáchajícím vozidle nechceme a stejně tak nechceme na konečné vyhazovat člověka, který v průměrně otrlém jedinci spustí dávicí reflex zhruba na vzdálenost 3 metrů. Proto jsem dostal úkol zavřít dveře tak, aby všichni cestující bezpečně vystoupili, ale on se do nich nestihl vpotácet. V prvních chvílích to nevypadalo, ale podařil se úspěch, mohli jsme jet dál.
Předposlední kolečko jsem zaregistroval, že Mirek na chvíli usnul. Když se probudil, dotázal jsem se, zda se jedná o dobré znamení. Odpověděl, že je to skutečně velmi dobré znamení.
Naše šestihodinová spolupráce končila ve 20:15, kdy jsme předávali vozidlo nočnímu šoférovi. A ve 20:13, na předposlední zastávce, jsem samozřejmě svůj celodenní úspěch jako vždy sám bezpečně zhatil. Zastavil jsem na zastávce, otevřel dveře, a zatímco postarší cestující sestupovali obřími schody ven s vozidla (ta předložka má být narážkou pro češtináře), pustil jsem brzdu. Neměl jsem nejmenší tušení, že tento starší typ občas zastávkovou brzdu nějak opomene zapnout a samovolně se rozjede. Navíc byl brzdový pedál tužší a mě už bolela noha. Takže se autobus zničehonic i s vystupujícími cestujícími napůl vevnitř, napůl venku, vesele rozjel. První, co vás napadne, je v takové situaci rychle zastavit. Skočíte tedy instinktivně po brzdě, a to není optimální řešení. Autobus se totiž už, byť pomaličku, rozjíždí, a cestující ztratili rovnováhu, snaží se ji tedy vyrovnat do protipohybu vozidla. V tu chvíli jsou náchylnější k pádům a v situaci, kdy autobus zaseknete na místě, mají slušnou tendenci se vznést a dopadnout i jinam než na nohy. Naštěstí byli otrlí lidé z velkoměsta připraveni na vše a z šokujícího zážitku jsem si odnesl jen vzpomínku. Být kdekoli jinde, kde se cestující nedrží oběma rukama i při vystupování, skončil můj první den policejním spisem.
Mirek se zajímal o to, co se proboha stalo, a nakonec jen trochu přísněji vysvětlil, že na té brzdě raději budu muset stát, i když by autobus měl být bezpečně zajištěn zastávkovou. O dvě stě metrů dál jsme již autobus předali nočňákovi.
Kromě toho, že jsem měl štěstí a svou první službu odjezdil asi s nejpohodlnějším autobusem, který jsem za celou kariéru potkal, vylosovali mi i nejlepšího učitele. Posílil mé seběvědomí, což byl v začátku možná největší problém. Nikdy jsem netrpěl nějakou přehnanou sebedůvěrou či machrováním. Spíš naopak. A do začátečnického zácvikového listu mi Mirek dal nejen obligátní fajfku za úspěšně splněnou jízdu bez závad, ale na okraj papíru připsal „Skvělé! Výborný řidič, velký talent. Paráda!“
Toho večera jsem slavil v naprosté euforii. Od čtyř let jsem si přál být kosmonautem, holičem, ale nejvíc ze všeho řídit autobus. Trvalo mi dalších jednadvacet, než jsem se k tomuto cíli propracoval. Takže jsem si odškrtl největší položku na svém „bucket listu“. A to se muselo pořádně zapít.
Mirkův autobus jsem potkal po dvou letech, když už jsem přestoupil na noční služby. Mirka samotného paradoxně až do dnešního dne už nikdy. Provozovna je obrovská, nacházejí se v ní stovky autobusů i řidičů. A Mirkova skladba směn je přesně opačná, než jakou jsem jezdíval já. Za celé roky jsme se nikdy nepotkali, abych mohl poděkovat. Jen si tak občas zamáváme, když já zrovna vyjíždím z vozovny a on se do ní vrací, případně naopak.
Dnes bych si přál věnovat článek kolegovi, který zemřel při nehodě na D5. Byl to jeden z lidí, které jsem potkával neuvěřitelně rád. Jeho prací bylo postávat před nádražím a lidi nacpat do správného autobusu náhradní dopravy. Zašel jsem za ním vždy, i když jsem třeba jen procházel kolem železniční stanice do své kanceláře. Chtěl jsem aspoň pozdravit a zlepšit si den. Potkal jsem desítky kolegů, kteří postávali před stanicí a bylo jim vše jedno, Saša byl jediným člověkem, který naprosto přesně věděl, co dělá a svou neuvěřitelnou přirozenou autoritou dokázal tisícům lidí pomoct naskočit v posledních vteřinách do zavírajících se dveří autobusu a dostat se šťastně domů. Jemu se to včera nepodařilo. Alespoň tuším, že on by se svou otevřenou upřímnou povahou dokázal věci přijmout tak, jak jsou. Věřím, že pokud měl možnost uvědomit si, že se na něj řítí kamion a už není možnost uhnout, jen si potáhl do koutku úst cigaretu, otočil se čelem a s pokřikem „Tak pojď, kámo!“ z toho zkusil vytěžit aspoň remízu.
Pokud zůstáváte seriálu věrni, příště tón odlehčíme a povíme si, jaké další formy zácviku začátečník v provozu potká. Je na co vzpomínat a věřím, že už to bude veselejší.
Zdroje:
