10. Sepse další podělaný den a co bude dále?

Tělo mi hořelo horečkou. To byl zase jenom sen, živá fatamorgána vyplozená mým zřejmě narušeným mozkem. Zástava oběhu při mé operaci byla extrémně dlouhá. Vzpomínám si na úplně každý detail z předešlé noci, kdy plísně zabíjely vědeckou expedici kdesi v tundře. V krku mě nesnesitelně pálí a dusím se hleny. Je mi už jasné, že patrně nikdy nebudu mluvit pořádně. Něco se ve mně pokazilo a je toho vlastně více nefunkčního než funkčního. Zubatá si ne a ne dát pokoj a odtáhnout někam pryč od mojí postele.

Honza trpělivě mění obsah dávkovačů a pálí do mě jeden koktejl antibiotik za druhým. „Snad to zabere,“ šeptám směrem k němu. On pokývá hlavou, že mi rozuměl. Mluví se mi hůř a hůř. Jak bych měl v krku obrovskou plesnivou bramboru. Jsem úplně vyčerpaný a vím, že hraji vabank. Jestli nezkrotíme ten kašel, tak to nedám. Šeptám směrem k Honzovi. Opět se naše pohledy střetnou. Je půl páté ráno. Vidím v jeho očích lítost, ale i odhodlanost pomáhat až do konce. Bakterie jsou svině a nechce se jim umřít o nic více než mně. Vražedný souboj.

Trápím se. Nemám vůbec čas přemýšlet, co na to mí blízcí. Bojuji o holý život. Je mi hrozně. Pekelně špatně. Sípám, kašlu a horečka mé myšlenky na nejbližší lidi okamžitě spaluje jako chamtivý oheň dřevo na otop. Musíme to zastavit. Sípám a očima prosím Honzíka, ať mi pomůže. Ten mi utírá ústa a vytírá z nich hromadu hlenů s barvou krve. Chce se mi plakat, ale nemám ani kapku vody v těle. Strašná žízeň mě sužuje, už ani nevím, který den v kuse. Navíc nemůžu pít, protože snad každou molekulu H2O okamžitě aspiruji do plic. Ta zatracená hlasivka! To se nemělo stát. To se sakra nemělo stát, říkám si v duchu.

Beznaděj je to jediné slovo, které bych napsal sprejem na zeď. Takhle se cítím. Kde se ve mně bere tolik slizké krvavé hmoty? Proboha, jsou toho celé litry. Takový objem plic ani nemám! Zatracené bakterie. Mám vůbec nějaké plíce? Ne, nemám, vše shořelo na prach. Je to veliké spáleniště a tam, co byly plíce, je vetřelec, co chrlí hleny a snaží se mě zabít. Klidně bych vypil savo, pokud by mi to jen trochu pomohlo.

Na Honzovi není vidět únava a já umírám. Chudák, to byla tedy noční směna. Přivírám oči. Nenávidím tento stav. Musím bojovat. Nesmím to vzdát. Ale „vzdej to, nemáš šanci“, slyším v uších kromě rachotu Highflow (stlačeného vzduchu), co mi syčí do útrob nosu, hlas smrti. Nesouhlas! Aktivuji se. „Ne, dneska ještě ne.“ Neprosím ji. Prostě jí sděluji, že dneska tu kosu má úplně na prd. Brousila jsi to zcela zbytečně, stará! Dusím se a hleny mi tečou po krku někde na nemocniční pyžamo a postel. „Kakrus, říkám ti, ne, dnes ne.“ Přivírám oči. Cítím požár.

Toto je můj život. Nemohu ho, ne, nechci ho odevzdat jen tak. „Jenže už končí,“ kafrá mi do toho smrtka. „Končí minutu po minutě, sekundu po sekundě.“ I kdyby měl skončit v dalším okamžiku, odsekávám: „Je můj. Je můj a je dobrý do poslední kapičky krve a dechu.“ Táhni, vzdej to, zubatá. „Ne, ty to vzdej,“ syčí na mě a černý plášť se jí vlní. Sekne po mě kosou. Vidím, jak se břit blýskne na úrovni mého krku. Ten spalující žár je nesnesitelný. Dýchám plameny. Sám jsem ohněm, jsem jen bolest a zářivé bílé žhnoucí světlo plné bolesti. Dech mi dochází.

Otevírám dveře a vstupuji do sebe. Jsem jen já a ona. To bude zápas. Dneska to musím vyhrát, nebo je konec. „Vzdej to.“ „Zapomeň.“ Boj. Nebojím se už smrti, chci se rvát. Ty nebo já. Něco mě zatahá za krk. Honza. Vytrhává mě z mého nitra. Odebírá vzorky. Utírá další chrchle a bere mi stěry z krku ke testování, co je to za resistentní potvory v mém jícnu. Ví, že je to se mnou špatné, vidím to na něm. Klidně a odevzdaně se na něj chvíli dívám. Je to hodný člověk, zdá se mi. Skončil svoji rutinu zdravotníka a já zase vcházím do svého pekla.

„Tohle je tvůj život, dobrý do poslední kapky, až tak?“ posměšně startuje smrt svůj monolog. „Ani zdaleka ještě nejsi na dně. Tam, kde jsi teď, si ani nedokážeš představit, jaké bude tvoje dno! Utopím tě v tvých výkalech. Ve vlastním těle tě uvařím.“ Je mi hrozně. Teď bych tu potřeboval všechny z celého špitálu a anděly všech nebes, kteří existují v paralelních vesmírech. Všechny své blízké. Všechny! Všichni na pomoc. Ale nikdo z nich nemůže vstoupit do mého nitra. Tyto dveře umím otevřít jenom já. Jsem na to sám. Jenom já.

Vnímám svou bolest jako žhnoucí kouli bílého spalujícího světla. Jaderná fúze, bílý trpaslík. Vesmír se mi hroutí do jediného zářícího bodu bolesti. A já ji vnímám, cítím… nebojím se, ta bílá koule je záře a léčí mě. Moje bolest mě léčí. Každou molekulu, každý atom svého já nyní vnímám. Teprve po katastrofě může přijít vzkříšení. Teprve poté, co ztratím všechno, mohu se znovu zrodit. Nezáleží mi na věcech, na tom, co si myslí jiní a jak mě vnímají. Jen já a teď to bílé spalující světlo. Nic není stálé, všechno se vyvíjí a rozpadá a zase seskupuje. Jsem jenom shluk, náhodný shluk atomů. Jsem složen z částic vesmíru, sám jsem nepatrnou součástí tohoto nekonečného vesmíru.

„Lepší už to být nemůže,“ lakonicky mi oznamuje smrt. A já křičím: „Tohle je můj život, tohle je můj život, tohle je můj život, tohle je můj život.“ „Jsi nudný, jak na něm lpíš,“ směje se mi do očí. „Dám ti ještě sekundu a končíš.“ „Ne!“ Špatná volba, jsem zarputilý. „NE, slyšíš?“ „Ale jo, však jo, všichni jste stejní. Stejná organická sračka. Stejný vesmírný kompost.“ Ale to já už vím, vzácně se se smrtkou shodnu. „Tak pojď, už to skončíme,“ láká mě. „Zbavím tě bolesti.“ Bílé světlo září a spaluje mě. Jak mě může spálit, když už jsem shořel?

Jednoho dne stejně umřu, tak proč ne teď? Ať už to skončí. Myšlenka mi proletí hlavou jako foton nekonečnou temnotou. „Tak se mi líbíš,“ chechtá se mi zubatá a jde mi blíže naproti. Ano, jsem dopředu mrtvý. Uvědomuji si, jednoho dne opravdu umřu, ale ne dnes. „Aaaach, ty zbytečný člověče. Co si myslíš, že jsi? Jedinečná bytost, nádherná a neodolatelná křehká sněhová vločka? Vybroušený diamant? Takových už jsem sejmula.“ Teprve poté, co ztratíš všechno, máš svobodu dělat cokoli. A já se rozhodl zůstat naživu. „Jsi ubohý, ubohý,“ znechuceně prohodí paní s kosou a odchází. „Nudíš mě.“

Dneska jsem to nevzdal. Stojím na dně svého bytí. Chybí mi dech, síla, svaly se proměnily v beztvarou břečku, dusím se, ale dneska jsem to nevzdal. Chvíli ještě bloudím v labyrintu svého já. Vnímám, jak divoce mi buší srdce. Bílá záře bolesti ustupuje. Mé já shořelo. Zůstal nepatrný klíček vědomí v popelu a ten rychle pouští kořínek. Rukama přihrnuji hrst šedého prachu mého bývalého já. „Musím se o tebe starat. Budeš odteď mou růží o kterou se budu starat. Pěkně starat. A musím se pousmát. Připomíná mi to trochu Malého prince. Taky se staral o svou růži. Ostatně medailon s Princem jsem nosil do oprace na krku. Ten jsem odevzdal Popelce než mě odvezli na vyšetření kde se zjistila závažnos mého stavu. Teď musíš znova vyrůst.“ Jdu kolem svého srdce. Tluče. To půjde. To půjde. Říkám si sám pro sebe. Až to zvládnu rád si zase medailonek připnu kolem krku. Zavírám za sebou dveře a záře pohasíná. Teprve poté, co ztratíš všechno, máš svobodu dělat cokoli. Pamatuj si to.
Přechod k realitě

Je odpoledne, snídani i oběd jsem prospal, dneska se ani necvičilo. Tedy mé tělo necvičilo, ale všichni ostatní, tím myslím personál nemocnice, tak ti měli skákání kolem mě až nad hlavu. Velmi slušný tělocvik si troufám tvrdit. „Nejsem nic, jen shluk atomů,“ zní mi pořád v hlavě. „Tam, kde jsi teď, si ani nedokážeš představit, jaké bude mé dno.“ Dívám se kolem sebe a dno vypadá stejně jako pokoj JIP, na který už jsem si, dá se říci, docela zvykl. Tedy kromě těch otravných hadic a drátů které mě poutají k monitorům.

Ucítím dotek na své ruce. Je tady. Popelka. Dneska jsem KO. Nechám ji dělat cokoli. Hlavně že je tu na chvíli se mnou. Právě v pravý čas. Něco povídá a já odpovídám, ale je to zcela podvědomě. Nechce se mi vyprávět, co jsem zažil uvnitř sebe. Nechce se mi nic, jen existovat. Ještě chvíli být v tomto prostoru a čase.

„Musíš si uvědomit, že jednoho dne zemřeš. Dokud to nepochopím, jsem k ničemu,“ šrotuje mi v hlavě. Ischemie mozku se na mě asi podepsala. Co jiného? Možná to byly ty drogy, které mi kolovaly v krvi, která se mi postupně ředila mou vlastní novou životadárnou tekutinou které mé tělo vyrábělo jako továrna ve válečném režimu a chrlilo krevní destičky na místo granátů. Těch cizích krevních transfúzí, kterých jsem určitě musel spotřeboval větší než malé množství, a to i v případě, že jsem byl napojen na Cellsaver. Uf to muselo být snad celé jezero. Cellsaver je mimochodem přístroj, který nejdražší červenou tekutinu na světě, krev, vrací po filtraci do původního krevního oběhu. Skvělý nápad.

Zase je venku tma. Ach, ty podzimní dny jsou tak krátké a zbavené zivota. Unaveně jako já sam. To mi na náladě nepřidává. Neustále je mi zima a sestřička Šárka mi přikrývá dekou nohy. Zdejší klimatizační systém je centrální a centrálně nešťastný. Třepu se zimnicí. To bude zase noc. Mé děsy mě kupodivu nechávají odpočinout. Taky to tak máte? Když jste na dně, tělo se omezí na základní vegetativní funkce a nechá se jen tak vláčet děním v nejbližším okolí. Dá se říci, že vypne. Tu noc jsem se skutečně vyklidnil. Nemohl jsem sice usnout, ale bylo mi všechno tak nějak jedno.

Mým jediným dlouhodobým přáním je nyní zemřít mladý co možná nejpozději to bude možné. Co tím myslím? Myslím tím zachovat si svého mladého ducha co nejdéle. Co už s tím nadělám. Jenom doufám, že mi to vyjde.

V nedaleké budoucnosti si z lékařské zprávy přečtu, že toho dne jsem měl celkovou sepsi organismu. Zánět v těle mě málem zabil. Málem – díky lékařům Masaryčky, protože ti to měli pod kontrolou. Pravidelnými stěry určovali bakteriální kultury a cílili na nákazu přesným spektrem antibiotik. Namíchali mi extra speciální trojkombinaci antibiotik a ta vskutku zabrala. Třetí den se mi výrazně ulevilo a horečka ustoupila. Bakterie pochcípaly. Mrchy jedny nepříjemné! To bylo zase o fous.

Doktoři byli spokojeni, protože všechny zánětlivé markery, které se krutě přehouply přes snesitelné rozsahy neslučitelné s životem, se pomalu vracely k normálnějším číslům. Ráno byla potom zase nejedlá snídaně. Což mě nepřekvapilo. Naštěstí ke každé snídani dodávali i dětské přesnídávky v tubě. Jednu tubu jsem do sebe vytlačil. Ne že bych měl pocit hladu, ale říkal jsem si, že by bylo docela fajn tělu něco málo poskytnout pro růst. Pár kalorií se může hodit. Přece jenom jsem vyhodil kořínek svého nového já a ten potřebuje živiny.

Život na JIP

Sociální a vůbec základní život pacienta je na jednotce intenzivní péče docela osekán na minimum, zvláště v případě těžkých operací, po kterých se člověk není schopen plně nebo takříkajíc vůbec o sebe postarat. V takových situacích se nemocniční personál stává vaší tělesnou nadstavbou. Operačním systémem, který řídí vaši existenci v prostoru a čase. Jsou vašimi nohami i rukami, zastupují veškeré svaly, jsou prostě vším.

Lucie, František, Honzík, Šárka – to byli lidé, kteří mi nesmírně pomohli. Nesmím opomenout taky ráznou sestřičku s tetováním vikingského stylu. Tuším, že si pamatuji obraz nějakého bájného meče na její paži. Určitě jsem se té sestry na to ptal, ale nemohu si vůbec vzpomenout, o jaký meč či legendu se jednalo. Skutečný meč v kameni najdete například v Itálii, konkrétně uvnitř kaple na kopci Montesiepi. Možná to byl tenhle, který měla vytetovaný na ruce. Ale s jistotou to ví pouze ona.

Každopádně život pacienta na oddělení JIP není vůbec všední zážitek. Protože jsem nemohl mluvit více, více jsem poslouchal. Musím se usmát, že když se sestřička s kérkou bájného meče bavila s někým dalším, zatímco mě připravovala na spánek, že vyráží v listopadu na horu Milešovka. V duchu jsem si říkal: tak to půjdu taky. V listopadu už to zvládnu. Milešovku, horu s pověstí nejvíce zřícených horolezců v dějinách Středočeského kraje, vylezu s prvním letošním sněhem. Hora je to opravdu pěkná a stojí za výšlap.

Tak tedy oné sestřičce jsem v duchu říkal, že se taky zúčastním. Dalo by se i přečkat do rána na východ slunce ve Veberově nouzovně. Malém kutlochu se střechou a pár palandami na vrcholu hory. Kéž bych jen mohl. S prvním prašanem vylézt ten tajemný kopec zjevně sopečného původu. Úplně jsem propadl tomu přesvědčení, že v listopadu si tu sopku svými vlastními silami zdolám. Mělo se jednat o noční výstup. Asi je to nějaká místní tradice.

Bohužel nikdy jsem nebyl dále pravdě než v tento krásný opojný okamžik, kdy se mi trochu ulevilo a já myslel, že zvládnu zase všechno tak jako dříve. Bohužel znovu a znovu jsem se ujišťoval, že tomu tak v dohledné době nebude a vlastně to nebude už nikdy.

Nová rutina a pokroky

Den za dnem se míhaly za okny mého pokoje. A já, novopečený narkoman pod sedativy a prášky tlumící bolest, jsem se stal z velké části pasivním divákem svého života. U mé postele se pravidelně střídají směny sestřiček a doktorů a uklízeček a potom tu byla ona! Popelka – každý, každičký jeden den kousek veliké radosti. Dílek neodolatelného dortu, který jsem hltal. Energie, kterou jsem potřeboval stejně jako kyslík z hadic, jako krev, kterou jsem ztratil. To byo úžasné.

Taky mi dělalo dobře, že jsem byl patrně nejnavštěvovanější osobou na oddělení, a to přestože moje rodina jezdila dálku čítající cca 500 km, aby mě na pár minut mohli vidět bezvládně ležet obklopeného přístroji. Zatímco oni vnímali ty hadice a dráty a monitory, já vnímal, že jsem obklopen láskou. Taková dálka. Stejně se divím, že je všechny pouštěli.

Musím uznat, že situace se v nemocnicích jako je tahle výrazně od dob socialismu proměnila. Vše je nyní poněkud benevolentnější s lidským přístupem. Musím uznat, že jsem stále korzující tváře kolem mého lože začal vnímat jako mou adoptivní rodinu. Kolik se nás tu musí vystřídat. Lidé mají nejrůznější povahy a personál to musí zvládnout. Jste skvělí, všichni, co vás tu mám kolem sebe. Děkuji.

Země se otáčí a z kalendáře padá list za listem, stejně jako padají listy z okolních stromů za okny pokoje JIP. Tma už zcela dominuje nad světlem čím dál kratších dnů. Podzim je prý krásně barevný, ale já ho tak nevnímám. Prostě podzim mě vždy sere. Sychravo a nevlídno. Přesto každé zboží má svého kupce a slyšel jsem o lidech, co si podzim užívají s velikou rozkoší.

To já si s rozkoší užívám ponejvíce rehabilitačního cvičení. Toho s moc šikovnou rehabilitační sestřičkou s modrýma očima. Vždy mě povzbuzuje v mých nemotorných výkonech. Postupně spolu den za dnem rozšiřujeme akční rozsah mých končetin. Už jsem schopen skoro dát ruce pokrčené v loktech až nad hlavu. Úžasný progres. Občas se mi podaří se i nějakou chvilku soustředit a krmím se sám. Úžasný progres.

Šárce s Honzíkem i Lucii s Františkem se snažím pomáhat se mnou samým, jak to jen jde. Samozřejmě jsem obskakován i spoustou dalších šikovných sestřiček, ale jejich jména jsem si bohužel nezapamatoval. Pokud se mi jich podaří později dopátrat, velmi rád je zmíním. Znovu a znovu musím opakovat, že se o mě starají jako o vlastní miminko, čemuž se bezesporu nyní ke konci října podobám nejvíce.

Postupné zlepšování a výzvy

Nedávno mi Šárka vytáhla z pravého i levého třísla intravenózní kanyly. Ani nevím, k čemu byly. Pravá strana docela dlouho krvácela a dlouho mi držela a tlačila zaťatou pěstí na žílu, než přestala krvácet. Dreny mi z břicha zmizely už dávno před tím. Do té doby odváděly serom z mých útrob jako odkalovací potrubí do jímky.

Serom je nahromadění čiré tekutiny (složkou je především krevní plazma, která unikla z poškozených malých cév a zánětlivá tekutina z poraněných buněk) v tkáních, nejčastěji po chirurgickém zákroku. Tato tekutina se hromadí v prostoru, který vznikl po odstranění tkáně nebo v důsledku narušení cév a lymfatických cest během operace. A že jsem byl tedy rozkuchaný řádně, to je do slova a do písmene pravda. Asi jako kuře v mrazáku nákupního řetězce, až na to, že drůbka mi zůstala uvnitř mých tělesných dutin, a byť podchlazen, přežil jsem ten masokombinát.

No vida. Pomalu se zbavuji svých hadicových okovů jako otrok železných pout. To půjde. Hlava se mi stále točí, není mi dobře, ale s nekonečně laskavou pomocí se pomalinku vylepšuji. Pomalinku krůček za krůčkem. Je to samozřejmě jenom slovní obrat, protože vstanout se mi ještě nepodařilo, ale Modroočko, jak jsem si ji osobně nazval – myslím tím moji rehabilitační sestřičku – mě ubezpečila, že se o první kroky pokusíme možná už zítra. Tak jo. Tak jo. Sakra, já se těším. To chci.

Lucie mi potom vyměnila high flow masku za kyslíkové brýle, což bylo daleko snesitelnější. Byly v porovnání se syčákem, jak jsem důvěrně Hihg Flow pojmenoval, velmi lehoučké a ani neřvaly jako Niagarský vodopád. Prostě si jen tak syčely jako nasraná kobra a to už se prostě dalo psychicky ustát. Samozřejmě jsem nesnášel, když mi z nosu vyjel sopel – to když se kyslík vysrážel v nosní dutině, ale jak říkám, proti syčáku už to bylo na pohodu.

Teď to vypadá, že všechno se proměnilo za pár dní v duhový obláček a sluníčko. No tak to ani náhodou. Zkuste 20 dní celé dny ležet jen a pouze na zádech, protože zhojení sternotomie jinou polohu neumožňuje. A hlavně nedávat si ruce za hlavu. Za to jsem dostal vždy seřváno, ať už to byla Šárka, Lucka nebo jiná sestřička či doktor, který mě při této úlevové poloze načapal. V ten okamžik jsem byl zlý, zlý, moc nehodný pacient a ignorant svého blaha. No co na to říci. Snad jenom to, že kdo nezkusil, nemůže posoudit. Zkušenost je nepřenositelná a to platí v tomto případě pro obě strany – jak pro doktory, tak pro pacoše.

Shrnutí událostí

Takže když ten progres nějak shrnu:

NIS sonda (nasojejunální sonda) je taková ujetá trubička, která se zavádí přes nos a postupně vede do tenkého střeva. JIS sonda pak označuje jejunální sondu, tedy sondu, u které je distální konec umístěn přímo v jejunu, což není nic jiného než střední a nejdelší úsek tenkého střeva. Ach, ti doktoři jsou tak složití. Obě varianty mají společný cíl, a to umožnit enterální výživu u pacientů, jejichž zažívací trakt je funkční, ale není možné nebo vhodné příjem potravy ústy. Prostě paréza hlasivky a hrtanu mi umožnila dusit se jakoukoliv tekutinou a stravou.

To byl ten boj o život z předešlých snů, kdy jsem si myslel, že jsem na nějaké zahraniční klinice. Ještě ten den mě probudili z uměle udržovaného stavu spánku a já poprvé spatřil zdejší personál a o den později samozřejmě Popelku. Den dva na to jsem málem podlehl sepsi, která zákonitě musela přijít, protože pneumotorax a prolongovaná intubace se podepsala na mém těle důkladně. Ach ty bakterie! Nemám vás rád, zato vy mě milujete. To je jednostranný pakt lásky, který nemůže fungovat. No nic, trojkombinace antibiotik MERO + VANKO + FLUKO zabrala a bakterie chcíply. Berte to jako rozvod, svině. Neměl jsem vás rád.

Lucka si bere na pomoc parťáka Františka a já své strážné anděly. Kurde, tak dnes. No jasně, musím přece trénovat. Výstup na Milečovku je už v listopadu. To za měsíc. Musím zabrat.

František přitáhl chodítko. Pomohli mi postavit. Heeej rup a byl jsem zavěšený celou svou váhou na loktech v chodítku. Suuuuper. Slyšel jsem pochvalu. Tak jo, tak jo. Po celou dobu jsem se v bdělém stavu a po vlastních nohou a kolečkách chodítka dostal za dveře místnosti, kde jsem strávil 20 dní svého života.

Opojný pocit, daleko lepší než sedět v křesle. Kyslík vháněný do nosu mi poskytuje krmivo pro svalová vlákna, která ho hltají jako hladový a promrzlý bezdomovec teplou ranní polévku z armády spásy. Já jdu a tlačím na chodítko, vyjíždím ze dveří, už jsem na dálnici, tedy na chodbě, která probíhá celým oddělením JIP. Vidím ostatní personál JIP, všichni se usmívají a fandí mi. Jsem jejich oblíbený závodník. Úplný Fitipaldi.

Dojel jsem pár metrů až do sesterny. Tady mi došel dech, i když mi Lucka nese vedle vozíku kyslíkovou bombu. Uf, to byl výkon! Sundávám nohu s plynu svého závodního chodítka.Unaveně, ale šťastně se usmívám na okolí a oni mi oplácejí stejnou mincí. Byl to sakra výlet, říkám si, když uléhám zpět na posteli. To bylo hustýýýý. Sakra HUSTYYYY.

Diváci a fandové oddělení JIP byli fantastičtí. Tolik povzbuzování jsem neslyšel snad ani ve dnech, kdy jsem v Praze jel svůj cyklozávod L'Etape, obdobu Tour de France (samozřejmě jen jednu etapu). Unavený, ale alespoň na chvilku šťastný ulehám a téměř okamžitě usínám.

Odpoledne přichází Popelka, tak se jí chlubím, ale ona už to ví. To víte, taková zpráva, ta se nese oddělením jako uragán Floridou. I doktoři se přišli podívat. Tento den jsem vítěz. Místo vavřínu dostávám infuzi nějaké mléčně bílé hmoty. Bílkoviny. Jasně, ty mi výrazně chybí. Markery řvou absolutí nedostatek bílkovin. Mé tělo mě za živa stravuje, aby si pomohlo udržet své interní pochody, když pořád nejím. Ale snažím se. Opravdu se snažím. Jak říkají Ostraváci – rvu šponu.

To byl krásný zážitek, pomyslel jsem si, když jsem večer ležel na svém nemocničním lůžku. A protože s mým prvním pohybem vpřed po vlastních nohou se do pohybu dala i střeva, přišla ta chvíle, která prostě jednou přijít musela. Pamatujete, jak jsem psal, že se děsím okamžiku, kdy budu muset vykonat velkou potřebu? Prostě a velmi jednoduše se vykadit. Jak tohle zvládnu, nemám páru a stydím se.

Tak bylo to tady! Na hodinách se ručičky přiblížily půlnoci 19. 10. 2024. Hodina duchů bu bu bu je tady a s ní i první velké vyměšování. No není to k posrání?!

Ale i muž s pomocí správné ženy zvládne veliké věci, jak stále tvrdím, proto jsem si sundáním saturačního kolíku z prstu přivolal Šárku. Měla zrovna noční směnu, a tak tato veskrze intimní záležitost padla na ni. Myslím, že jsem byl červenější než její nemocniční uniforma. Ale vzala to úplně v pohodě. Protože jsem byl už totálně KO, nechala mě ležet na posteli, pod zadek mi vsunula lopatu s emiskou a sladkým hlasem zaševelila: „Až bude hotovo, zavolej.“

No ty vole. Ještě nikdy, co si pamatuji, jsem nehodil bobana do postele. Docela mě to lopatové udělátko tlačilo do bederky, a navíc jsem byl v poloze na krovky čili na zádech v posteli, roztažené nohy jako šváb. No nic, musím zatlačit. Střeva se kroutila. Tlak stoupal nad zakázané hodnoty, ale mozek mě nepustil. Seděl, nebo spíše ležel jsem na mém postelovém primitivním záchodku asi hodinu. Šárka přišla několikrát zkontrolovat, jestli ze mě ten dvacetidenní artefakt vyšel, ale nic. Nebyl jsem mentálně připraven na tuhle nanejvýš trapnou a intimní záležitost. No nic, tak příště. Uklidnila mě Šárka kolem jedné hodiny ranní následujícího dne který jsem takříkajíc prosral a nic z toho nebylo. Sžírala mě hanba a pocit, že se ve spánku nutně musím podělat. Ach ty mentální zábrany. Milý deníčku to víš jenom ty. Nikomu dalšímu to neřeknu.

Vysvobození přišlo až následujícího dne. Tentokrát jsem byl už dost silný, abych si sedl na takzvaný gramofon. Což je vlastně pojízdná latrína. Ano je to tak. Středověk neskončil, středověk trvá. Žádné dvířka která by vás skryla před okolím s vyřezaným srdíčkem. Prostě židle na kolečkách s dírou uprostřed sedátka, pod níž se nachází něco jako smaltovaný lavor. Jak primitivní! Ale jak účinné! Poznámka pod čarou. Chci tentýž přístoj vidět v Japonsku. Já jenom jestli třeba neudělali nějaký vývoj toho udělátka.

Bože, pomoz mi zatlačit. Použij svou vnitřní sílu. Slyším shůry boží hlas. Chvíle soustředění a vysypaly se ze mě tři zelené bobky. Ale ta úleva po více jak dvaceti dnech! Doslova mě překvapilo, že nadílka byla tak slabá a barevně vyvedená v odstínech khaki. Nu což, boj je boj, pomyslel jsem si a opravdu vyčerpán jsem si nechal pomoci sestřičkami se uložit zpět do lože. Ještě mi samozřejmě pomohli utřít zadek. Uf, jak ponižující pro mě. Červený semafor by mi záviděl moji jasně rudou barvu ve tváři.

No, zde je vidět, že i takto běžný úkon se v krizové situaci stává něčím jako vrcholovým sportovním výkonem před zraky diváků na přeplněném stadionu. Hlavně že to mám za sebou. Poprvé je to vždy rozpačité, viďte? Nebo se pletu? A já v tomhle ohledu byl sakra panic.

A jízda pokračuje. Odpoledne se mě ujala Lucka s Františkem a místo otírání vlhkými útěrkami s mýdlem se mi dostalo seriózní nabídky koupele. Ty kráso dneska bude wellness. No jasně, Lucka. Vždy něco nového. Tak jo, souhlasil jsem více než ochotně.

Dámy a pánové, v chodítku a s kyslíkovou bombou, za vydatné pomoci již dříve zmiňované dvojice andělů bez křídel za to v červených uniformách Krajské Zdravotní, jsem prosvištěl dálniční chodbou JIP jako mírně pomalejší bratr blesku. Otevřely se dveře a já poprvé za téměř měsíc opustil prostor Jednotky intenzivní péče a ocitl se na území nikoho. Tedy tím územím nikoho byla spojovací chodba s oddělením IMP – Intermediální péče, kde mě dopravili do sprchy. V oddělení JIP se se sprchami pro pacienty nepočítalo. Jasně, wellness, kdo by tam na to měl čas, že?

Sprchový kout to byl moderní s chromovaným sedátkem, skleněnými dveřmi opatřenými intimním vzorem a připomínal mi silně zdviž. Vznikly menší potíže při nástupu do zdviže. Kyslíková bomba a hadice od cévky s rezervoárem na moč dělaly obstrukce. „Nic není dokonalé“ pomylel jsem si. Lucka mě posadila na sedátko a důkladně vysprchovala. Franta jistil dveře a mou stabilitu a stabilitu kyslíkové bomby zároveň. A potom že chlapi nzvládnou dělat dvě věci najednou. Bylo mi jedno, že je to taková sprchovací trojka. Ten božský pocit teplé vody stékající po těle odplavoval stud, bolest a všechno zlé, co se stalo. Wellness je wellness chrochtal jsem si a blahem přivíral oči před teplými kapkami vody padajícími s hůry.

Proces vystupování ze zdviže, tedy sprchy, byl už hladký a já, voňavý a čistý, dojel zase zpět na základnu JIP. Cestou jsem se seznámil s úsměvy personálu IMP oddělení, kde jsem, jak jsem se později dozvěděl, měl být v blízké budoucnosti přeložen. A co to znamená? Samozřejmě jen dobré zprávy. Můj stav se lepší. IMP těž se na mé brzké přistání!

Co je na tom ale horšího, je to, že přijdu o svou JIP rodinu, která mi mezitím přirostla k srdci, a navíc na IMP už budu mít daleko více povinností starat se více sám o sebe. No nic. Lžíci už si k ústům téměř pokaždé zvednu bez pomoci. A co to znamená Ano, jsem už velký kluk.

Všechno jednou končí a začíná něco nového. Doktoři mi dali zelenou, loučím se svými JIP anděly a zítra, zítra odjíždím na výlet na IMP – jednotku intermediální péče. Bude to úplně jiná planeta. Mám strach a vlhnou mi oči. Nic není stálé, všechno se mění. Tak pojďme na to! Hop nebo trop. Ať už se stane do budoucna cokoliv, moc vám, milí JIPáci, děkuji. A Tobě, Popelko, taky. Moc, opravdu moc. Vážení pozor JIP! JIP to je klub, kde smí vstoupit jenom rváči pokud odtama chtějí taky někdy odejít. Tak tedy ještě jednou DĚKUJI. A dneska už končím jsdu spát. Pobyt ve wellness vás prostě unaví.