Článek
Přišlo to z dispečinku, podle čísla odesílatele. Jo, je to tak, 477 113 417, identifikátor souhlasí. To by byl hodně nepovedený žert, blesklo mi hlavou. Byli jsme příliš dychtiví a šli jsme na to moc zhurta. Tohle se nemělo stát.
Dveře se rozletěly a do místnosti vtrhl jako bouře Honzík. „Četls to?“ Rychle jsem přitakal hlavou, držíce v ruce mobil, jehož displej nestačil ještě ani pohasnout. „Musíme pryč, urychleně pryč. Jsi důležitý. Pojď rychle se mnou,“ a přehodil mi přes rameno lehký ochranný overal. „Pro všechny případy hoď to na sebe, v Caterpillaru už budeme více v bezpečí.“ Takhle rozrušeného jsem ho ještě neviděl. Vždy to byl pro mě člověk naprosto klidný, vyvážený, ale teď? Napnutý jako struna, která má každou chvilku prasknout. Tohle nebyl Honzík, jakého jsem znal, a tohle nebyla situace, která by se dala označit slovem normální.
Seběhlo se to strašně rychle. Náš tým byl vysazen v Tajze poblíž mongolských hranic. Zabývali jsme se tu využitím sněti slezinné pro masové destruktivní účely, lidově řečeno pro vraždění. Sněť slezinná, starší názvy také uhlák nebo modrá neštovice, zní to pěkně, ale v našich končinách je známější pod názvem Antrax. Výpravě velel profesor Rizov. Více vědec nebo voják? Sám nevím, do které škatulky bych ho zařadil. Vypadal vždy skromně, nemluvný, ale bylo cítit, že má přirozený respekt. Málo kdy nechal promluvit své emoce, a když už, tak to stálo za to. Porady s ním jsem neměl moc rád. Vždy to znamenalo nějaký úkol, který jsem nebyl sto splnit přesně podle jeho přání. To mě frustrovalo a místy přivádělo k zoufalství.
„Co vedení, máš nějaké informace?“ Vyhrkl jsem na Honzíka, když jsme běželi dlouhou úzkou chodbou do hnízda. Tak jsme říkali garáži, kde byly zaparkované housenky. „Nevím nic, poté co spustili Bio Alarm, nevím nic. Neozval se ani Rizov, ani Hrabálek, nikdo.“ „A co Timko?“ „Nikdo.“ Zadýchaně ze sebe vyhrkl Honzík a bleskl zlostně očima skrze čočky brýlí, jako že mám pitomé otázky. „Tady jde o čas. Jestli sebou nehodíme, tak nás to dostane taky. Musíme být podle směrnic do osmi hodin na seřadišti.“
K čertu, to jsem se zase jednou dostal do pěkné šlamastiky. Roky si spokojeně vedu malou společnost zabývající se evoluční biologií hub a teď tohle. Ztracené houby, jsou to pěkné svině, když se rozzlobí, jsou zlé. Moc zlé! Houby umí i zabít, a to neskutečným způsobem.
„Spustil jsi čističe? Spustil to sakra někdo?“ Řval jsem na Honzíka, ale ten neodpovídal, snažil se otevřít izolační pancéřové dveře na konci tubusu, kterým jsme právě doběhli k hnízdu.
Je fascinující, jak se plísně přizpůsobují různým podmínkám. Ty potvory jsou schopné přežít sušené, zmrazené, ve vakuu i při působení kyslíku, miliony let zahrabané v zemi. A když se provede správná aktivační sekvence - Bum! Ožijí a už se začínají otáčet po tom, co by uchvátily, sežraly, zotročily a zabily. Říkám si, jak se plísni může říkat houba, ale je to tak. Ano, plíseň je druh houby. Patří do říše Fungi a zahrnuje různé druhy, které rostou ve formě vláknitých struktur zvaných hyfy. Plísně jsou mnohobuněčné organismy, které se rozmnožují pomocí spor a často rostou na vlhkých a tmavých místech, a tím byla nadnárodní skupinou vybudovaná tajná základna v Tajze. Základna. Bože, vyrobili jsme tu gigantickou Petriho misku, ve které se pářily a navzájem zabíjely miliony organismů. Je s podivem, že to všechno neselhalo mnohem dříve. Příroda není debil. Pakliže se těmto věcem dá říkat příroda.
Nejčastěji se ty svině rozmnožují výsevem spor. Ty se šíří vzduchem. Bože, jak jsme křehcí. Jednu jedinou sporu natáhnete do plic a je konec, do 24 hodin jste zombie. V lepším případě mrtvý. Zní to neskutečně? Ano, já vím, ale je to pravda. Existují totiž houby, které dokážou ovládat chování svého hostitele. Jedním z nejznámějších příkladů je houba Ophiocordyceps unilateralis, známá také jako „zombie houba“. Tato parazitická houba napadá mravence rodu Camponotus v tropických deštných lesích. Spóry houby proniknou do těla mravence, kde začnou růst a produkovat chemické látky, které ovlivňují jeho nervový systém. Mravenec je donucen opustit své hnízdo a zakousnout se do listu na místě, které je ideální pro růst houby. Tam zemře, zatímco houba pokračuje v růstu a šíří své spóry. Podobně funguje i houba Housenice čínská (Cordyceps sinensis), která napadá larvy hmyzu a přeměňuje je na „zombie“. Tato houba je známá i díky svému využití v tradiční čínské medicíně. Je fascinující, jak „příroda“ dokáže vytvořit takové složité a specifické interakce mezi organismy. Boží dílo? Nejsem si jist, co by tím bůh sledoval.
A teď jsme se do toho vložili ještě my lidé. Naše vědecká chtivost po důkazech, bezbřehá touha poznávat a přirozený pud zabíjet se nikdy neměly spojit. Lidské Ego, to je mor. Chtěli jsme stvořit nejlepšího neviditelného zabijáka v našich službách a teď? Vše se otočilo. To, co mělo zabíjet bezmyšlenkovitě pro nás, se stalo úhlavním nepřítelem. Z lovce jsme se stali lovnou zvěří.
Mimoděk jsem polknul a ucítil v krku jemné zaškrabání. Cože? To nemůže být pravda, pomyslel jsem si. Mozek pracuje zcela podvědomně. Je to čistá sugesce. Ne, ne, určitě mi nic není. Rizova jsem naposledy viděl před týdnem. S Nejedlým jsem seděl při obědě dva dny zpátky. Pokud to Nejedlého dostalo až dnes, tak to musím být OK. Jsem v pořádku. Inkubační doba je rychlá, v řádu hodin. Určitě ne dva dny. To by se už propagovalo minimálně nauzeou. Xtrax, jak jsme to nazývali, je rychlejší a účinnější než cokoli dříve. Inteligentní, tichý a rychlý zabiják. Umí si najít svou kořist, kterou mu buněčně naprogramujete.
Dveře se se skřípotem otevřely. Cože? Poslední housenka zaparkovaná u turniketu hnízda. Pět prázdných míst dávalo vědět, že jsme poslední. Jsme opravdu poslední. Není čas to zjišťovat. Komunikace stejně nefunguje. Nejsem schopen se s nikým přes interkom spojit. Je vidět, že evakuace probíhá živelně. Chaoticky. Nikdo to neřídí. To by se Rizovovi nelíbilo, pomyslel jsem si, ale zároveň mě napadlo, že se potkáme v Z1. Tam se vše vysvětlí. Z1, místo poslední záchrany, kapsle hluboko pod zemí místní tundry. Vede k ní dlouhý podpovrchový tunel, který se už léta neudržuje. Nebyl důvod. Roky to tu fungovalo bezpečně a ze vzrušující práce se stala rutina.
Honzík nastartoval poslední Caterpillar v hnízdě. Mašina naskočila na první dobrou. Německá výroba je německá výroba. S japonským integrovaným systémem a ruským razícím štítem. Stroj je vybaven i samostatnou průzkumnou jednotkou používající nejmodernější AI software. Její nevýhoda je, že funguje jen na povrchu nebo v jeskyních, kde je dost prostoru pro pohyb. Ostatně jinak to stejně nedává smysl. Říkáme jí familiárně Artaban.
„Tak jedeme,“ zavřel jsem boční poklop a praštil sebou do křesla. Pásy mě automaticky ovinuly a stlačily biologický ochranný skafandr ještě těsněji k mému tělu. Honzík, hledící úzkou štěrbinou skrze šnekovitý razící štít, sešlápl plyn a mašina se dala do pohybu. Světla reflektorů se prokousávala tmou a razící štít zase polo zasypanou štolou.
Housenky jsme používali pro dolování vzorků plísní z velkých hloubek. Byly konstruovány pro vysoké tlaky a námahu. Jejich odolnost byla neuvěřitelná.
„Zastavíme se ještě do A0. Sebereme zásoby a padáme na domluvené stanoviště.“ Rozhoduje Honzík a já ho nechávám dělat jeho práci, ví, co dělá, a dělá to dobře. Jeden z nejlepších instrumentářů v jednotce. Teď už byl jeho hlas mnohem klidnější. Zase jsem ho začal poznávat. Klidným hlasem mi sděloval, že to zatím jde dobře. Nemusel to říkat, viděl jsem to na displeji lidaru, který kreslil prostor tunelu před přídí housenky, ale chápal jsem to tak, že se tím sám uklidňoval.
Taky bych potřeboval uklidnit. V kapse jsem nahmatal pouzdro s léky a narychlo polknul tabletu Neurolu. Účinek se dostaví tak do dvaceti minut. To zhruba dorazíme do A0. Místo, které stanovil Honzík a které se mi zdá jako správný cíl. Nikterak nevybočíme z tunelu, který už máme proražen. A0 je taková podzemní kapsa, něco jako stanice pro doplnění paliva na dálniční síti. Tunel stejně jako dálnice je jednosměrný. Nejsou dva, je jednoduše jeden.
Teprve teď mě napadlo, že Honza není oděn v ochranném obleku. Podíval jsem se na svůj overal. Na prsou jsem měl Honzovo jméno. Proč to dělá? Je snad už i on nakažen a ztracen a chce mě chránit? Že by snad nějaký záchranářský záchvat, výbuch altruismu? Samozřejmě je mi známo, že v biologii a etologii se vyskytuje takové jednání, kdy jedinec obětuje své vlastní zájmy, pohodlí nebo dokonce život pro dobro svého druhu nebo skupiny. Proč by to dělal v mém případě? Ztěžka jsem polknul a jen s nejvyšším úsilím zadržel kašel.
A třeba je to naopak! Nakažený jsem já a on se tímto jenom chrání. Spóry, které ze mě za pár hodin budou prýštit, zůstanou uvězněny ve skafandru. Je to přirozená reakce. Sakra, nemůžu být nakažený. To je hloupost, na to jsem příliš opatrný. Všichni v mém okolí jsou opatrní. Kolesár, Páleník, Škorpil, ne, nikdo z nich neporušil svůj morální a vědecký kodex. Jsou to špičky v oboru.
Mozek mi horečnatě pracuje. Probírám se kartotékou jmen lidí, se kterými jsem v posledních dnech přišel do styku. Pousmál jsem se, když jsem si vybavil poslední večeři před spuštěním alarmu. Holky se tehdy dobře bavily, zejména Řádková, ta sázela jeden řádek vtipu za druhým. Pamatuji si, jak se Pavína Voskyková, vědec a skvělý instrumentář, klátila smíchem. Byl tam i Marek Šnejdar, sympaťák z přípravy biologických roztoků. Dlouho jsme se smáli i jeho žertům. Vždy měl dobrou náladu. Akorát Kolesár, ten se tenkrát moc nebavil. Že by něco tušil? Pamatuji si ještě, že do jídelny později dorazila dvojka Sredoje a Shaidailuk, ale ti se nás stranili. Nikdy jsem s nimi nepřišel do úplně nejtěsnějšího kontaktu.
Z mých letmých vzpomínek mě vytrhlo řinčení alarmu a skřípění stroje, který se několika mocnými škuby zastavil. Housenka zůstala tiše stát v okrouhlém prostoru tunelu. „Něco před námi je!“ Koukl jsem se na displej lidaru. Jasně, je to Caterpillar. Trojka. Holky to měly k Z1 stejnou cestou jako my. Každé oddělení má přesně stanovený evakuační postup podle předpisu. Že mě to nenapadlo hned. Poslední housenku jsme z hnízda vyvezli my dva. Bylo jich tam celkem šest. Každá o šesti místech pro posádku plus řidič.
„Zkus se s nimi spojit.“ Honzu jsem nemusel nabádat, už tak samozřejmě činil, ale pokus o navázání kontaktu selhal. Nikdo nás neslyšel. A nebo my neslyšeli jejich volání. Třeba máme poruchu. Rychle jsem provedl restart palubních systémů a horlivě sledoval logovací soubor, co vypíše za nalezené chyby. „Insufficient power for long distance drive.“ A nic dalšího. To je jasné, že nám palivo nevystačí na hloubkový vrt, ale s tím se samozřejmě počítalo. Jedeme na seřaďovací místo podle traumatického plánu. Chyba bude u nich.
Naše pohledy se střetly. „Co teď?“ „Objedeme je. Prorazíme tunel ze strany a obstrukci mineme,“ uvažuje nahlas Honza. „Ne! Nedá mi to, musíme zjistit, co se stalo. Nemáme moc času. Kdo ví, za jak dlouho nás Xantrax najde.“ Houby mají neuvěřitelnou vlastnost vyhledat v bludišti nejkratší trasu ke své obživě, a tou jsme byli minimálně my dva s Honzou.
Rychle se rozhoduji. „Zůstaň zde, Honzo. Rychle to omrknu a uvidíme, co dále. Já jediný mám ochranný oblek, tys mi dal ten svůj,“ připomínám mu jeho altruismus nebo opatrnost? „Oblek je sice slabý, úroveň 2, ale ty nemáš nic. A ne že mi ujedeš,“ šibalsky jsem na něj mrknul a zmizel za dveřmi do přechodové komory naší housenky.
Dělal jsem statečného, ale byl jsem posraný strachy. Zase jsem ztěžka polknul a ještě hůř než polykání mi šlo otevřít přední výlez v razícím štítu. Byl zčásti zatarasen spadlou zeminou. Rozsvítil jsem svou svítilnu a okamžitě si vzpomněl na světlušku, jak svítilně říkala Šárka, moje asistentka. Ta její svítilna byla pořád v poruše. Nějaký opravdu vadný kousek. Pořád se s ní trápila. Blikala jako světluška. Ta moje byla naštěstí v pořádku. Ostrý kužel proťal tmu v tunelu. Razící štít byl už značně opotřebený, to snižuje naši rychlost, pomyslel jsem si, a v ostrém světle si všiml šedobílého závoje na horní konkávní straně tunelu. Byly to hyfy. No doprdele, to nevěstí nic dobrého.
Došel jsem k zadnímu průlezu do Caterpillaru s číslem 3 a stiskl tlačítko uzávěru. Nic. Nic se nestalo. Samozřejmě, zapomněl jsem vyplnit ID. Nakreslil jsem na displej vstupního otvoru gesto a stiskl znovu. Poklop se tiše otevřel. Nemělo to sakra zasyčet? Vždyť vnitřek je tlakován vzduchem tak, aby případné spory nebo plyny z vrtu nepronikaly dovnitř housenky. Obavy mě pohltily jako tlama obludné příšery.
Vlezl jsem do přechodové komory. Skrze sklo uvnitř jsem je viděl, obě blonďaté dívenky a obě bez známek života. Lucie a Šárka, obě v ochranných overalech, ale nehýbou se. Sakra. Co se to tu děje? Počkat, Šárka drží světlušku a ta bliká. No jak jinak, proč mě to neudivuje, ale co to hrome to je? Třikrát krátce, třikrát dlouze… SOS vysílá světlomet jasný signál. Zimnice mnou otřásla a já se zapotácel. Udělalo se mi nevolno. Zase jsem zakašlal.
Kde je řidič a proč tu nejsou další lidi z jejich oddělení? Řidič, jasně, tu chybí řidič. Jen jsem na to pomyslel, už jsem ho viděl. Sredoje se vypotácel do prostoru pro posádku modulu a můj světlomet ostře skrze okno v průlezu odhalil jeho obličej. Temeno hlavy měl pokryté šedou hmotou a oči, jejichž zorničky nereagovaly, byly mléčně bílé. Bez cíle chvíli bloudil prostorem housenky, zmateně se dotýkal bezvládných těl a prostoru kolem sebe. Po chvíli se odvrávoral do kabiny řidiče.
„Je to v hajzlu. Není jim pomoci. Zapni detonátor a mizíme.“ Slyšel jsem hlas Honzy, který vše pozoroval skrze kameru, kterou jsem měl implementovanou v helmě ochranného overalu. Panel detonátoru se dá ovládat jak z kabiny řidiče, tak z prostoru pro posádku. Všechny důležité věci jsou v housence duplikovány, pro případ ztráty jednoho důležitého orgánu stroje přebírá funkčnost druhý. Sakra, proč máme tedy v našich tělech jen jedno srdce a jen jednu aortu, hlavní tepnu? Jsme tak nedokonalí, prolétne mi hlavou myšlenka, ale už otevírám dveře přechodové kabiny dovnitř Caterpillaru 3.
Rychlým skokem jsem u Šárky, skrze průzor v přilbě vidím její mléčné oči. Zkontrolovat Lucii už nestíhám. Rychle vyťukám autodestrukční kód. Srdce mi buší, možná exploduje dříve než vlastní zařízení housenky a promění se v atomy. Honem, honem, ještě enter. Cvak a odpočet běží. Otáčím se a za zády cítím pohyb, Sredoje se na mě sápe. Ta debilní plíseň napadla jeho mozek a řídí ho. Jde po mě. Xantrax se začal vyvíjet sám bez naší pomoci a upgradovat své schopnosti napadat, podmaňovat si oběť a zabíjet, pakliže má záměr zabíjet.
Tvrdým kopem odhazuji vetřelce do přední části housenky. Skok, už jsem u průlezu. Koutkem oka zhlédnu, jak se Lucie třese. Pohnula nohou. Už je taky zombie. Horší než smrt, být navěky nedobrovolným zajatcem ve vlastním těle, a navíc si to ani neuvědomovat. Připouštím si myšlenku, že v takovém případě je lepší umřít. Neexistuje žádná protilátka, nic. Jakmile vás Xantrax jednou lapí, je konec. Zasraná plíseň. Možná na to přijdou nové generace vědců, jak ji neutralizovat, ale my to nebudeme.
„Honem, honem, pospěš,“ nabádá mě Honzík znepokojivým hlasem. Zase je ve stresu. Takového ho opravdu neznám. Utíkám tunelem a hbitě se soukám do naší housenky číslo 6. Kousek zpátečka a teď na plný plyn do boku, už si to hrneme vpřed a míjíme ztracenou housenku.
To je tedy nečekané zdržení, podle protokolu máme být na seřadišti Z1 do 8 hodin od vyhlášení poplachu. Ne později. Jakákoliv prolongovaná doba je nepřípustná a přinese tragické následky. Co může být tragičtějšího než to, co už se stalo?
Honza probourává bok tunelu a razící štít září, jako když se taví železo. Stroj jede na plné obrátky. Musíme být co nejdále. Jasně, za 3…2…1… tunelem se prohnala ohnivá koule a nedlouho po ní obrovská detonace, která otřásla širým okolím. Pokud byla naše akce utajená, tak teď už o nás vědí.
Jedeme! Honza drtí stroj a prohrabává se na povrch. Země se otevírá a hrot housenky se tyčí chvíli vzhůru k temné obloze jako penis nějakého ještěra, který se noří z hlubin. Potom s tlesknutím dopadá na porostlý povrch země pokrytou klestí a mechem. „Pojedem po povrchu, teď už je to jedno. Lehce doháníme ztrátu.“ Nemusíme používat razící štít a mašina se šine porostem a zanechává za sebou hnědo-zelenou brázdu jako jizvu.
Mlčíme. Nikdo z nás dvou nemluví. Mě se zmocňují výčitky, že jsme na našem pracovišti určitě někoho nechali. Ale nás se taky nikdo nesnažil zachránit.
Něco zachrčelo v reproduktoru vysílačky. No sláva, ještě někdo kromě nás přežil. Tato obava, že jsme zůstali sami dva, byla důvodem našeho mlčení. „Do pěti hodin jsme na místě,“ s jistým potěšením hlásí Honzík a já se snažím zatím navázat rádiové spojení se Z1. Nedaří se mi to.
Každopádně vypouštím Artabana, průzkumného elektronického psa, který dokáže běžet daleko větší rychlostí než my. Náš stroj teď jede sice rychleji, ale je to stále pouhé 4 km za hodinu. Do cíle nám zbývá už jenom 20 kilometrů. Třeba průzkumná sonda donese zprávy z datového centra Z1 dříve, než tam dorazíme. Artaban vyráží na svůj běh, dorazil do cíle a vrací se zase zpět k naší housence, stále se řítící rychlostí 4 km, zatímco Artaban si to hasí rychlostí 30 km za hodinu. Bohužel nic, žádná data.
Sotva dostihne housenku, zase běží zpět k seřadišti, a takhle pobíhá mezi Z1 a námi, zatímco my stále konstantně ukrajujeme k cíli 4 km za hodinu. Sakra, kolik kilometrů Artaban asi tak uběhne za tu dobu, než tam dorazíme, pomyslím si. Honzík už zná odpověď, překvapil mě. Je to zábavné přemýšlet. Kdo by to tak rychle z hlavy dal? Rizov určitě.
A co ty, jak jsi na tom ty? Já táži se sebe? Bolest v krku už se přenesla i na hruď. Začínám se dusit kašlem. Do prdele, něco se mnou není v úplném pořádku. Na Z1 si udělám testy na Xantrax.
Artaban se už 3× vrátil a žádná data se mu nepodařilo zachytit, anebo mu je schválně nepředali. Co se tam na Z1 asi děje? Další cyklus už pes nedokončí, vjíždíme do perimetru seřadiště Z1. Honza zapíná krtkování. Mizíme pod zemí. Dělá se mi špatně od žaludku a svůj kašel už nedokážu skrývat.
Honza parkuje Caterpillar v doku u seřadiště Z1. Pomáhá mi vstanout, protože já to nedávám. Přepadla mě tíseň a slabost. V krku jasně cítím povlak plísně. Nedaří se mi polykat a co chvíli se dusím. „Vydrž, vydrž,“ pomáhá mi Honza ven z vozidla a někde odbíhá. Zatím se potácím chodbou za ním, udivuje mě, že jsou tu kaluže vody a v nich pulzuje život. Jsou to nějaké průhledné zlatavé kuličky s černými tečkami. Připomínají mi pulce.
Už nemohu dýchat, sklo skafandru se mlží. Strhávám si přilbu, myslel jsem, že se zalknu. Je tu strašná zima. Špatně držím balanc a jednou nohou se bořím přes zamrzlou hladinu kaluže. Z ledového příkrovu vzlétá oblak spor. Je to ztracené. „Honzo, pomoc. Dusím se.“ Jen stěží dojdu k schátralým dveřím, kde před chvílí zmizel můj parťák. Opírám se do dveří a ty se pod mojí vahou otevírají. Padám Honzovi přímo do náruče.
„Už jsem tu.“ Ukládá mě na pojízdné lůžko a přikrývá dekou. Mám zimnici. „Kde to jsem?“ táži se. Na stěnu visí robotické rameno s fotkami mých blízkých. „Honzíku, jestli mám přežít, musíme to ze mě odsát,“ a ukazuji si na krk a dusím se kašlem. Honza mi odsaje hleny z krku hadicí a píchne mi nějakou injekci. „Měl bys spát. Máš horečku.“
„Kde to jsem, kde je Rizov?“ „Jsi na JIP oddělení už dlouho.“ Na JIP? „Ano, odsáli jsme hleny, dostáváš silné antibiotika. Musíš odpočívat.“
Odpočívat, zní mi v hlavě. Ano to bych měl. Musím se z toho dostat. Musím hodně odpočívat.
