Článek
Syčák mi řve do uší svojí Niagáří píseň, která si nezadá s rockovým nářezem skupiny Rammstein, a já si uvědomuji svůj naprosto beznadějný stav. Ještě před pár dny jsem byl sportovec, hodinky Garmin mi vykazovaly slušné výsledky, a teď? Troska!
Jsem v pekle a už nikdy si na kole nezajedu na čas trasu Ostrava - Pustevny, ztuha si vyšlápnu Lysou horu v tempu a už nikdy nepůjdu na Ještěd přímou ztečí pod lanovkou. Sbohem potápění. Jsem v pekle. Ani mluvit nemohu - jak bych se mohl kultivovaně bavit s lidmi, když mi ani okolí pořádně nerozumí? Můj život je v troskách. Katastrofa. Děkuji, že jste mě tedy zachránili.
Zatracený syčák! Vytrhávám si z nosu hadice, které mě neskutečně iritují. Kdyby to alespoň tak neřvalo a neprskalo vodu. Smím ležet jenom na zádech a ruce nesmím dávat za hlavu. Už několikrát tu za mnou byla Šárka moje ošetřující sestřička a kárala mě, že si takhle mohu jenom ublížit a že jsem neposlucha. Seru na to! Když život je parchant, já si mohu na chvíli ulevit od hadic v nose.
Sotva jsem to udělal, už byla u mě. „Ale ale, vy mě dneska zlobíte.“ Neodpověděl jsem a hadice mi zase v nose foukaly hurikán s kombinací meluzíny. „Máme to nařízeno, musíte to vydržet. Je to pro vaše dobro.“ Dobře, pro mé dobro jsem možná měl umřít.
Sleduji po očku, kdy sestřička zase odejde z pokoje, ale ta si sedla někde u dveří do místnosti ke stolu a s příruční svítilnou se jala vypisovat nějaké listiny. Je hodná, že si nerozsvítila velké světlo, pomyslel jsem si. Hodiny na zdi mohly ukazovat odhadem druhou ranní. Hmmm dvě hodiny po půlnoci a spánek nikde, Zapeklitá situace.
Jak to asi probíhalo, honilo se mi hlavou. Srdce mi divoce bušilo. Musel to být úplně akční film. Desítky lidí se spojily, abych tu teď mohl ležet na oddělení JIP a ne někde v bedýnce na hřbitově proměněný v prach. Uhlík, vápno, fosfor, draslík a pár dalších běžných sloučenin. Hlavně ten uhlík, si myslím. To bych vlastně mohl vodit elektrický proud. Pousmál jsem se v duchu.
Fakt by mě zajímalo, kolik lidí se podílelo na mé záchraně. Tak kromě Popelky, která mě přesvědčila jet do nemocnice, tak ten zřízenec co mě zapsal na urgentním příjmu do systému. Potom mě vzali do ambulance a dali kapačky, změřili EKG, tam mohlo být tak 5 lidí. Nějaké telefonáty, konzultace s doktory, a potom začal fičák, když jsem zkolaboval. Vzpomínám si a má neuronová síť mozku se rozsvítí elektrickými impulsy jako světla velkoměsta.
Nevím, kolik lidí obsluhuje CT přístroj, ale minimálně je tam sestra, která zavede kanylu s kontrastní látkou, a lékař, a možná ještě pomocný personál. Vyšetření CT odstartovalo bouři. Nějaký zkušený doktor vyhodnotil, že mám disekci. Vyhodnotil to správně? Asi ano a co když ne? Všichni se pletou i bůh dělá chyby. Zemětřesení, výbuch sopky, povodeň.
Následovala výměna informací mezi urgentním příjmem a specializovaným pracovištěm kardiochirurgie. Teplice mají spádově zamluvené Ústí nad Labem. Tady se hraje o minuty, pokud je diagnóza disekce vzestupné aorty správná. Každá hodina prodlení zvyšuje riziko smrti o 2 procenta. Do 24 hodin umírá většina postižených.
Sakra! Sakra! Sakra!
Představuji si, jak volají z Teplic na kardiologii. Tam to zvedá zřízenec a přepojuje na sloužícího kardiochirurga. Ten konzultuje příznaky a nález CT si nechává poslat ePACSem k sobě na monitor. Patrně celou situaci ještě konzultuje s kolegy. „Máme na to kapacity? Je teď sál volný?“ Možná uvažují o převozu do Prahy, to je druhé nejbližší místo, které umí mou nezáviděnihodnou situaci řešit. Homolka nebo IKEM. Tam jsou docela šajby.
Vitalij, Vitalij Rizov, tak se jmenuje můj budoucí operatér. Situaci konzultuje patrně se sloužícími kolegy a povolává další dostupný personál. Čas běží a chronograf odtikává sekundu za sekundou. Tým se pomalu skládá dohromady a připravuje se na výzvu. Tou výzvou jsem já, a pro mě je výzva má naprasklá aorta. Pokud je to pravda. A rupne-li natržená aorta úplně, krev se z největší tepny v těle vylije do perikardu, a zástava srdce bude dílem okamžiku. Tekutina utlačí srdce které nebude mít prostor po stlačení k dalšímu cyklu. Smrt bude rychlá.
Zatímco Mudr. Rizov řeší svůj tým, lidé na teplickém urgentním příjmu zalarmovali sanitku pro převoz a zajistili mi žilní vstupy a cévku. Už vědí že pojedu přímo na oprační sál. Ať tam neztrácí čas. Napíchli první dávku Betaloku a dali nějaká sedativa. A čas tiká. Stejně jako u bomby, která má každou chvíli vybuchnout.
Okolo mě se rozběhl obrovský záchranný stroj, který každým okamžikem nabývá na rychlosti. V Teplicích odvedli maximum, už se řítím na kardiochirurgii. Tam se mezitím scházejí první lidé a startují operační sál. Připravují přístroje. Setuje se operační postup. Anesteziolog se zaobírá dostupnými informacemi a připravuje se na akci. Perfuziolog seřizuje mimotělní oběh a instrumentáři potřebné zařízení, vše v sehraném rytmu. Tik tak tik.
Co asi Rizov? Můj budoucí operatér. Co se mu honí hlavou? Je to jen další výzva. Musí to být adrenalin. Za chvíli se skrze hrudník ponoří do útrob těla zcela neznámého člověka a zastaví mu srdce. Ví vůbec, že mám dvě ještě malinké dcery, že mám Popelku, která se mezitím hroutí a marně shání taxíka, aby se nad ránem, úplně v pasti, dostala domů? A zítra musí do práce…
Zatímco urgent v Teplicích pomalu vyklusává svůj sprint poté , co předal štafetový kolík záchranářům, ti teď jedou bomby… Nic je nezastaví, ani prasklé pneumatiky. Zase výměna informací přes dispečink. Spousta lidí v akci, přijíždí náhradní sanitka a pokračujeme ve sprintu, závodu o čas a o můj život.
Přebírá mě Ústí. Vezou mě na zdech položeného na lehátku. Bílá světla lamp na stropě se míhají jako pruhy na silnici, jen je to obrácené. Celý můj život je teď vzhůru nohama. Kolem mě spousta lidí. Sál částečně připraven. Patrně celé konzilium doktorů sedí nad mou diagnózou a probírají plán obrany. Mé obrany, protože smrt útočí.
Předoperační úvaha hotova. Anesteziolog MUDr. Nejedlý míchá koktejly, které mě uvedou do stavu bezvědomí. Všechny mé čití vypne. Neucítím bolest, neucítím až se pila zařeže do mé hrudní kosti a rozřízne ji ve dví. Neucítím, až mi vypreparují na pravé noze arteria femoralis a napíchnou kanylu pro zavedení mimotělního oběhu.
Budu živý mrtvý, až mi zastaví srdce, když se proříznou skrze perikard k poškozené aortě a zavedou na ni svorku, čímž přeruší průtok krve. Proto studovali a trénovali tak dlouho. Vědí, jak obejít hlavové tepny turnikety a zajistit perfuzi srdce a plegii obou koronárních žil, které musejí odstřihnout a zkontrolovat. Co když se sakra mýlili? Je to šílená práce. Taková zodpovědnost. Na to musíte mít žaludek,
Pochybuji, že Popelka usnula. Moje dcery to zatím neví, nikdo z rodiny to neví. Zavedou kanyly do srdce a spustí mimotělní oběh. Pomocí mimotělního oběhu mě ochladí a zároveň krev filtrují. Tým jede svou naučenou rutinu. Zchlazený mám mnohem větší šanci ustát dlouho zástavu s menšími následky. Je tři ráno, všichni musejí být absolutně bdělí, nikdo nesmí udělat zbytečnou chybu. Jinak světla sálu pohasnou a ráno se oznámí: „Pacient zemřel.“
Mediastinum se plní krví a přístroje vedené pečlivou rukou specialistů krev odsávají a filtrují a zase vracejí do rezervoáru mimotělního oběhu. Krevní ztráty jsou enormní. Každou kapkou mi do rezervoáru odkapává život. Hlavu mám zabalenou v chladivém sarkofágu.
Protéza nachystána, tým se rozhoduje o suprakoronární náhradě aortální chlopně. Rizov ji zkušeně kotví v protéze. Možná to byl Kolesár. Nevim. Mám při sobě čtyři doktory, kteří se doplňují. Kdo ví, co se děje v Teplicích. Jsem si jist, že sanitáci už zaparkovali a Popelka stále nespí.
Já mezitím bojuji. Celková anestezie. Opravdu člověk nic nevnímá? Jak se to měří? Každopádně bolest opravdu necítím. Trendelenburgova poloha. Žádná bublina vzduchu se nesmí dostat do mozku. Svorka ex. Kontrola. Bohužel komplikace. Trhlinou je zasažen i oblouk aorty.
Rychlá výměna názorů. Kardiochirurgický tým Masarykovy nemocnice rozhoduje o náhradě oblouku. Instrumentáři chystají další nářadí. Chirurgové našívají druhou protézu na sestupnou aortu. Anastamöza je hotová. Operatér Rizov vyřezává ekouterem ostrov s hlavovými tepnami. Vypaluje díru do protézy a speciálním stehem našívá terč hlavových tepen na novou goretexovou hadici, protézu, která se stane po zbytek života mým hlavním potrubím zásobujícím krví všechny důležité orgány v těle.
Je to hrozný masakr. Operační pole je nepřehledné. Kontaktní místa pojišťují lepidlem. Nám dobře známé sekundové lepidlo. Nechápu, jak to dělají, ale já se vždy přilepil k něčemu, co jsem nechtěl. Jak mohou také něco nezamastit? Kouzelníci.
Hotovo, spouští se opět mimotělní oběh a mé tělo ohřívají, když jej předtím zchladili na 28 stupňů. Bude to stačit? Vydrží to můj mozek? Operace se nečekaně protahuje. Mé šance na přežití se fatálně ztenčují do nepatrného vlasce, na kterém teď visí má další pozemská existence.
Zatímco 13 členný tým na sále jede na plné obrátky, já už si relaxuji ve vesmíru. Elektrický impuls mi nahazuje můj tepostroj do obrátek a srdce začíná opět tlouct v sinusovém rytmu. Jak dlouho bylo zastaveno? Z ran se řine krev. Kardio tým rozhoduje o odložené cerkláži - uzávěru hrudníku. Očekávají se komplikace. Dobře vědí proč a co mají dělat.
Operace trvala téměř 6 hodin. Je ráno a v bistru dole ve foae Masarykovy nemocnice mají už dávno otevřeno a okolí vstupní haly provoní káva.z mistniho bistra. Předávají mě na ARO. Musejí být úplně KO, stejně jako mí nejbližší, kterým Popelka předává neveselé informace. Jsem na umělé plicní ventilaci. Doktoři unavení a na pochybách, jak se situace bude vyvíjet dále, a mí blízcí? Ti jsou v pekle. Úplně v pasti. Šok!
Uplyne hodina a půl po operaci a já opouštím svět. Srdce se mi zastavilo. Tamponáda. Krev prosakuje do perikardu krade srdci prostor pro neho práci. Tým ARO mě urychleně veze zpět na hlavní sál. Tým sestavený Rizovem se ani nestačil vzpamatovat z perné noci a už zase stojí nade mnou. Rozpouští ránu a fixují okolí. Z perikardu extrahují koagula. Zatracené krevní sraženiny! Ale evidentně s tím počítali, proto mi nechali hrudník stále otevřený.
Tlak nebezpečně stoupá, hrozí ruptura. Zničení jejich práce. Neovládám to. Moje tělo je továrna na chemické reakce, kterou dávno neřídím. Anesteziologům se daří situaci zvládnout. Chirurgové pojišťují podezřelá místa hemostatickým přípravkem proti krvácení a vyplachují perikard ředěnou betadinou. Revidují prostor sutur a stabilizovaného mě předávají zpět na ARO.
Mezitím je čas oběda. V Teplicích jsem se stal případem založeným v jartotéce systému. Kardiochirurgický tým si možná dá oběd. Popelka tuším ten den nic nejedla a mým blízkým jsem zasel do myslí ty nejhorší obavy jaké jsem jen mohl. Určitě proběhla výměna informací operatéra s mou rodinou.
Téhož dne se mi podaří na tamponádu umřít podruhé. Ale kardiologové mě nenechali Zubaté napospas. I tentokrát se jim podařilo mě vyrvat z jejích pařátů. Jak se jim ten den spalo a co se jim honilo hlavou? Byl jsem jen další normální den na kardiochirurgii. Možná trochu neplánovaně divočejší ale dali to. Jsou to machři. Moc šikovní.
Šárka sedí stále nad papíry a poklepáváním opravuje svítilnu, která jí co chvíli vypovídá poslušnost, stejně jako já, kdy si opět vyškubávám hadice syčáku z útrobnosních dírek. „Vy mě dneska vážně zlobíte!“ No jo, jsem ukrutný zlobivec. A dávám si pár vteřin oddechu, než mi hadice zase narve do nosu. Potom přes mě přehodí deku a tu uváže k posteli tak, abych si nemohl rukama dosáhnout na obličej. Středověké metody ale účinné musím uznat.
Asi po půl hodině se mi podaří ruce vysvobodit a svůj syčák odhazuji v dáli… V duchu se hurónsky směji. A dost! Utíná rázně můj odboj proti syčákovi Šárka. Vypadá hrome skutečně naštvaně. Dostávám celoobličejovou masku s poryvem hurikánu uvnitř Zdá se mi, že v něm cítím závan oleje. Pro tuto chvíli vzdávám svůj boj. Šárka je silnější. Zatím. Všeho do času…
