Článek
A jak už to chodí, každé ráno se přesně taková snídaně patrně všem nemocnicím u nás na území České republiky velkým, ale vskutku velkým obloukem vyhne. Možná to ve skutečnosti není úplně každá nemocnice, ale v mém případě Masarykova zdravotního ústavu v Ústí nad Labem se tato výjimka nekonala.
Nevzhledná hmota v ekologicky rozložitelné misce rozhodně nevypadala chutně a jestli byla plná vlákniny a minerálů, nevím, protože zatímco miska byla biologicky rozložitelná, servírovaná snídaně by v mém žaludku patrně vydržela věky. Tedy podle vzhledu, protože podle zápachu byla neidentifikovatelná. Tipoval jsem něco mezi sádrou a zředěným cementem, a uznejte, to se nedá. Na štítku to mělo nápis: lahodná krupicová kaše. Eeeee, kecám, štítek to nemělo. Leda by se jednalo o jaderný odpad nebo jinak nebezpečnou látku. Pak zákon ukládá označit předmět výstražným piktogramem.
Více jsem si sliboval od hrnku s kávou, ale troufám si říci, že podle pižma linoucího se z plastového pohárku tak i v zákopech druhé světové války podávali kávu vyšší kvality než zde. Paradoxně všichni doktoři doporučují pestrou stravu, zeleninu a ovoce, ale ve zdejší kuchyni, kterou je nemocnice zásobována, se to ještě nedozvěděli. Asi na tyhle rady výživových poradců bylo uvaleno informační embargo nebo tak něco. Sabotoval jsem tedy snídani. Ostatně hlad jsem neměl. Trápila mě žízeň, ale tu mi nebylo souzeno uhasit, protože jsem aspiroval jakoukoliv tekutinu.
Službu měla Lucie a jak už to s Luckou bývá, Lucie noci upije, ale dne nepřidá. Tahle pranostika se mi líbí, čas Vánoc se vlastně už výrazně přiblížil a vůbec bych se nedivil, kdyby v půli října vyhrávali v supermarketech vánoční koledy. Manažeři vládnou světu a manažerům peníze. Ale co jsem to chtěl říci? Ano, už to mám. S Lucií jakožto nositelkou světla přišlo vždy něco nového. Když viděla, jak bezradně a bez zájmu zírám na snídani, padla její otázka: „Dal byste si pivo?“ No jasně, že bych si dal pivo, a s neskrývaným údivem jsem na ni pohlédl. Cožpak já mohu pivo? Alkohol zde v nemocnici?
Vybavila se mi ihned hláška mého kamaráda Jirky, mimochodem lékárníka, který když nalévá sklenici dobrého špiritusu, praví: „Alkohol jedině z rukou lékaře!“ Tročička neuškodí, usmála se a natáhla trochu kvašeného moku do injekční stříkačky. Tou mi dávali pít po kapkách jako nějakému bezmocnému zvířátku. Na jazyk mi dopadly první kapky pivního moku, který mi tu zanechal bratr jakožto návštěva. Hořkost se rozlila do všech koutů ústní dutiny a při polknutí prvních kapek jsem opět propadl explozi kašle. Chrlil jsem pivní aerosol jako nějaká sopka. Lucinka to čekala, protože mi ihned podala papírový kapesník, do kterého jsem s vypětím všech sil chrchlal. Ale bylo to skvělé. Prostě úžasné. Stálo to za to. Ten pocit, kdy vám to sice nechutná, ale je to tisíckrát lepší než zahuštěná voda nějakým škrobem.
Chtěl jsem pít plnými doušky, ale nešlo to. Ta paréza hrtanu je strašný hendikep, uvědomoval jsem si. „To bude asi tou dlouhou intubací. Přece jenom jste byl na umělé plicní ventilaci 9 dní. To je moc dlouho,“ bylo mi vysvětleno později doktory, kteří se u mě pravidelně zjevovali. Každou chvilku někdo přišel, něco do mě zapojil, zrentgenoval nebo odebral stěr z krku či krev z žilního katetru, který mi co dva dny přepíchli na jiné místo. Byl jsem rozpíchaný jako docela slušná smažka, narkoman první kategorie.
Doktory očividně zaskočilo to, že nemohu pořádně mluvit, a proto se jejich konzilium rozhodlo mě podrobit ORL vyšetření. A ORL znamená otorinolaryngologie, což je lékařský obor zaměřený na diagnostiku a léčbu nemocí uší, nosu a krku. Orlíci, jak se jim zde familiérně říkalo, vylétli ze svého hnízda D1 v areálu Bukov na Severní Terase a přistáli u mé postele. Za celý svůj dosavadní život jsem se nesetkal s tolika doktory jako za pár dní, co tady ležím. Jsem fakt tedy případ a v duchu lituji pojišťovnu, u které jsem léta letoucí pojištěn. Nu což, zatím jsem je takříkajíc stál jen pár drobných, tak teď to bude jackpot, a hořce se pro sebe ušklíbnu.
„Tááák, koukneme na vás, pane Friedrichu,“ jal se mě vyšetřovat mladý pan doktor s ještě mladší asistentkou. Přes nosní dírku mi zavedli fibroskop až do krku. Panečku, to je lahůdka nechat si přes hlavu projet nosními dutinami až do krku hadici o průměru cca 6 mm. Tobogán nosními dutinami a bludištěm projel fibroskop hladčeji, než bych čekal. „Tááák, už to tu vidíme. Zkusíme teď říct Hiiii, Heeee, Huuuu.“ Nic z toho mi nešlo vyslovit, zvláště s tím ohebným periskopem zavedeným v mých útrobách. „Hlasivka je opravdu parézní,“ zní verdikt lékaře. „Dobře, teď vám podáme piškot a vy ho sníte.“
Tohle se mi zamlouvalo. První chutné sousto dnešního dne. A tak jsem s potěšením ten piškot žvýkal a žmoulal v puse, snažil se polknout, ale byl moc lepkavý a moc se mi jej nedařilo dostat za jazyk. Drhlo to a lepilo se mi to někde ke stěně krku. Doktor si se svou asistentkou vyměnili pár slov a vět, ze kterých jsem podchytil jediné slovo, a to byla disfagie. Tímto mě odsoudili k ještě větší dietě, než jsem vůbec potřeboval. Má váha i tak už spadla na 66 kilo z původních 73 kg, než jsem se dostal do špitálu. „Máte obrnu krku a hlasivky.“ Takto zněl finální ortel Orlíků. A jak rychle přiletěli, tak zase svižně odstartovali na svou základnu D1.
Na stolečku mi po nich zůstaly hračky na procvičování dechu. Nafukovací balón, trio válců s kuličkami a hadicí a PET láhev do půlky naplněná vodou s další hadicí uvnitř. Hrome, další hadice, kdo by to byl řekl, pomyslel jsem si sám pro sebe. Úplné hadicárium. Princip petky s vodou honosně nazývaný Metoda Lax Vox spočívá v tom, že trubice ponořená do vody vytváří při výdechu, fonaci do ní, odpor, a tento proces údajně přispívá k relaxaci svalů, snížení napětí v hrtanu a správnému dýchání pomocí bránice. No upřímně, přes veškerou snahu jsem z hadice nevytroubil žádné Hiiii, Heee, Huuu. Jediné, co jsem zřetelně cítil, byla bolest bránice, do které mi napálil bombu zřejmě Mike Tyson, šampion a černá hvězda boxerského ringu.
Chvíli jsem zkoušel tedy alespoň nahánět foukáním kuličky ve válcích, ale nikdy se mi nepodařilo vyfouknout do horní polohy ani dvě koule, natož tři. Už i tá druhá se zmítala sotva nad dolní úrovní válce. Hra na fukar mě rychle omrzela. Jsem slabý, slabší, nejslabší, máte padáka… Vysílením jsem usnul.
Dveře výtahu se otevřely a já vyzval Lucii gestem ruky, ať vystoupí první ze zdviže. Stáli jsme v klenuté chodbě, která vedla na nádraží v Olomouci. Slunce po poledni hřálo a zelené listí v jeho záři opalizovalo jako ty nejkrásnější vltavíny, co jsem kdy viděl. „Jste skvělý, jak jste to dokázal?“ „Přece vás nenechám na holičkách, byla to pro mě maličkost aktivovat hyperprostor mezi Ústím nad Labem a Olomoucí.“ „Nechápu, proč jste to potřebovali právě zde, ale je tu krásně. Jdeme na pivo? Znám tady hned o kousek dále nádražní restauraci s oblíbeným Budvarem.“ „Ne, budeme se muset vrátit, musím nahlásit splnění úkolu primářovi.“ „Dobrá, je vlastně v práci, nemůže si jen tak dát pivo,“ a chápavě jsem pokynul zase k nástupu do výtahu v tunelu pod nádražím v Olomouci.
Zmáčknul jsem tlačítko se symbolem 4. Zdviž sebou trhla a trochu se mi zvedl žaludek, což dávalo tušit, že se rozjela vysokou rychlostí někde vzhůru. Cink! Dveře se otevřely a stáli jsme na chodbě kardiochirurgie JIP oddělení v Ústí nad Labem. Lucie ještě jednou poděkovala. Úkol má splněný - zajistit rychlý přesun do Olomouce a já si jdu spokojeně lehnout na své lůžko.
Netuším, jak dlouho jsem spal, ale procitl jsem zrovna, když do mé kóje vcházela Popelka. „Tak už jsem tady.“ V rychlosti na mě vychrlila, co všechno se událo za poslední den, a já ji zase sdělil šeptem obavy, že jsem nejspíše definitivně přišel o hlas. Doktor Nejedlý se mě sice snažil předtím ujistit, že je to jen kosmetická vada, která časem vybledne, ale já tušil, že to bude docela problém, zejména v práci. Popelka mi tiskla dlaň a byl to příjemný pocit ji tu mít. Takový malý klidný ostrůvek v rozbouřeném oceánu nemocničních úkonů.
Přinesla i pěnové míčky a od rehabilitační sestry Petrušky si v Teplicích nechala vysvětlit, jak míčkovat. Její nabídku masáže míčky jsem nemohl odmítnout, když jsem se podíval na své ruce, které připomínaly panáčka světového výrobce pneumatik Michelin. Napnutá kůže a prsty připomínaly vídeňské minipárečky. Jenom se zakousnout. Štípal mě snad vosa? To snad ani není možné. Nohy vypadaly taky úplně tragicky. Nateklé k nepoznání a naprosto bez špetky síly. Na zadek jsem si neviděl, ale byl mi později popsán jako koňský. Prostě prdel jako valach.
Masáž míčky jsem si od Popelky užíval. Tiše a pomalu mi přejížděla míčky po údech a já si tu chvíli blaženě užíval a nechtěl jsem, ať skončí. Bylo to úžasné. Kéž bych mohl vstanout a obejmout ji. Bohužel byl jsem uvězněn ve vlastním těle, neschopen většího pohybu. Klidnou masáž jsem narušoval pravidelnými výbuchy kašle. Trpělivě mi utírala pusu od hlenů a já se oddaně nechal. Přinesla mi skvělou dobrotu. Vaječinu s kousky slaniny. S velikou chutí jsem tu krmi zhltnul a kupodivu se ani nedusil. Totéž nemohu říci o tekutině. S tou jsem zápasil.
Poprosil jsem ji, aby mi zašla koupit Coca-Colu. Nevím proč, ale právě v nemocnici jsem se na tomhle nápoji stal po dalšího půl roku závislým. Dělal mi jistým způsobem dobře. Byť jsem ji mohl konzumovat jen po nepatrných doušcích a se záchvaty kašle. Popelka musela odjet a její slib, že se zase zítra objeví, a který mimochodem neporušila ani jednou jedinkrát za celou mou hospitalizaci, mi dával naději, že zítra zase bude alespoň chvilinku pěkně.
Den skončil a přišla noc a s tmou nastoupila i nová směna. Patrně tu bude Šárka a vlastně jsem si to i přál. Byla vždy akční. Přímá, rychlá. „Tak dneska umyjeme chlapa,“ rozčísla vzduch ráznou větou po příchodu k mé posteli. No tak to jsem zvědavý jak. Máte tu něco jako pojízdný sprchový kout také značky Samsung nebo něco lepšího? Pomyslel jsem si v duchu, ale to už mě obkládala za účasti další sestry modrými medvědy.
V okamžiku, kdy jsem bezpečně zafixován seděl, přinesly lavory s teplou vodou a začaly mě namočenými hadříky v mýdle utírat po celém těle. Bylo mi trapně, když se dostalo na spodní partie. Šárka poznala mé rozpaky a empaticky mi podala mokrý hadřík s mýdlem do ruky. Snažil jsem se, jak to šlo, ale zmohl jsem se jen na neobratné šudlání hadrem okolo šourku. No ty vole, to je trapas, bušilo mi v hlavě a byl jsem asi rudější než krev v těch hadicích, co ze mě ještě trčely. Každopádně jich bylo už méně než z počátku. Některých mě Šárka už zbavila. Ale k čemu přesně sloužily, to si netroufám říct. Některé asi odváděly krev z rány někde v hrudníku, ale vycházely z břišní dutiny. Zajímavé krevní metro.
Neohrabaně jsem po sobě rozmazával saponát a za vydatné pomoci Šárky, která to měla bravurně zmáknuté, jsme dokončili očistu mého zbídačeného a nateklého těla. Děkuji, děkuji mnohokrát, jsem v duchu poděkoval. Potom mi ještě namydlila hlavu a mi záhadným způsobem, který si už nevybavuji, opláchla vlasy. „Tak teď vyčistíme zoubky.“ Do úst mi vpravila takovou dvojitou štětku, ne nepodobnou udělátku na čištění žaluzií, a ohoblovala mi v puse ty mé kly. Zuby jsem se zahryzával do porézní houby čistítka na zuby, až z něj prýštila tekutina. Chutnalo to jako nějaká ústní voda, ale já měl pořád žízeň, že bych i mrtvému vypil oko. Střídavě jsem se dusil a střídavě mi sestřička drhla zuby. Tekla mi z dásní krev. Kdo ví, jak dlouho jsem si zuby nečistil, a styděl jsem se za to.
Vlastně jsem se styděl skoro pořád. Neustále mi museli pomáhat jako miminu a já, takový chlap, a neumím si udělat ani základní hygienické potřeby. „Tak a ještě navoníme chlapa, zítra bude zase návštěva.“ Asi se bavila s Popelkou a ta mi přinesla můj oblíbený parfém firmy Kenzo. Vzala modrou lahvičku a rozpráčila na mě dávku vůně. Bylo příjemné cítit pěknou vůni. „Tak hotovo. Chcete pustit televizi?“ ptala se Šárka, když uklízela ten nepořádek, který jsme mým koupáním vyrobili. „Ne!“ Rázně jsem odmítl konzumaci dementních reklam. Nesnáším televizi a vlastně ji doma ani nemám. Je to naprosto zoufalý pokus mediálního korporátu servírovat do hlav občanů vybrané kousky sraček. „O.K., tak přeji dobrou noc.“
Domluvili jsme se, že když budu něco potřebovat, mám si z prstu sundat saturační kolík, který mi měří okysličení krve, a tím dostane signál, že mám nějaké potřeby. Tohle se mi líbilo. Do té doby jsem kolík ignoroval, od této chvíle se mi stal komunikačním kanálem mezi mnou a personálem JIP. Skvělá zábava. Popřáli jsme si dobrou noc a já se snažil být hodný a spát nejlépe, jak to půjde. Noc samozřejmě stála za starou bačkoru. Byl jsem vzhůru prakticky pořád.
Šárka se jako duch zjevovala v průběhu noci, aby mi ulevila od hlenů anebo odebrala vzorky krve ze zajištěného žilního vstupu, popřípadě nastavila pípající dávkovač na další cyklus. Mou největší zábavou bylo sledovat, jak s jistotou mění lahvičky s různými kapalinami a přepíná hadice na ten či onen přístroj. Čas jsem si krátil i sledováním monitoru, na kterém mé srdce kreslilo křivky jako obraz nějakého polo šíleného umělce. Mé srdce bylo minimálně pološílené, protože pět hodin poprvé od mého počátku bytí bylo zastaveno. A teď je chudák z toho úplně tumpachové.
Místy jsem zadřímal a probral mě závan, když Šárka přišla. Nosila přes červenou uniformu přehozený bílý plášť. V noci tu bývala docela zima. Oddělení bylo čerstvě rekonstruované a protože už byl podzim, vyskytovaly se problémy s nastavením teploty v jednotlivých místnostech a odděleních, které byly řízeny nějakým centrálním systémem. Nic není dokonalé, posteskl si liška malému princovi ve stejnojmenné knize od Exupéryho.
Měl jsem zavřené oči. Závan vzduchu, následuje vůně, nechávám oči zavřené, ale nespím. Něco mi mírně tahá za krk. Odebírají se vzorky. Drobné zašustění opakované třikrát po sobě. Tah na krku ustal. Oči mám stále zavřené. Představuji si, jak rutinně provádí tyto úkony. To byly tři ampule krve odložené do emisky. Promítám si film na zavřená víčka očí. Závan vzduchu a vůně postupně slábne. Šárka odešla. Ještě dlouho poté nechávám zavřené oči. Uklidňuje mě její přítomnost. Kolik je hodin? Teprve půl páté… Snažím se alespoň chvíli spát, ale nejde to. A tak bloumám mezi bděním a spánkem jako smrtelně raněný v agónii. Už ať je ráno. Nechce se mi pořád a do nekonečna přemýšlet nad tím, co se stalo. Musím být teď silný, musím se z toho dostat.
Konečně se rozednívá. Na chodbách to začne proudit jako voda v malém potoce, po vydatném dešti jej promění v řeku. Je to tady, parodii na kvalitní snídani odmítám a raději si dám dětskou přesnídávku, kterou mi pomáhá otevřít sestřička z ranní směny. A pozor, včera to byli Orlíci, kteří mi zpestřili den, dneska mi společnost přišli dělat specialisté z Rehabilitačního oddělení. Nové tváře v mém novém schizofrenním světě.
Mladá blonďatá dívenka s drobnými rysy se mě jala posadit. Naštěstí s sebou měla pomocníka. Byl to určitě ještě student některého medicínského oboru, patrně rehabilitačního. Trochu mi připomínal syna mé sestřenice Lenky. „Pěkně se posadíme, narovnáme záda a nohy spustíme na zem.“ Tak zněl plán dívenky z rehabilitačního oddělení. Budeme cvičit nohy. Obával jsem se, že po spuštění nohou se spustím celý až na podlahu, ale nějak se jim podařilo mě vybalancovat. Pod nohy jsem dostal kvádr potažený modrou koženkou jako mi již dobře známí medvědi a začal tělocvik.
Nejdříve zvedám ruce s lokty ohnutými v pravém úhlu před sebe, jako bych se měl krmit lžičkou. Jde to strašně těžko. Mé ruce se za pár dní po operaci proměnily v oteklé negramotné závaží nesmírné váhy. Je to, jako bych zvedal něco, na co nemám sílu. „Aaaa ještě jednou,“ povzbuzovala mě sestřička a edukovala studenta, který mi mírně napomáhal udržet správnou trajektorii pohybu horní končetiny. Nikdy bych neřekl, jak obtížné je snažit se ovládat vlastní tělo, které mi chirurgové sice zachránili, ale zároveň resetovali do stavu „kojenec“, ale já chci být už alespoň ve stavu „puberta“.
„Tak a teď nohy.“ Snažím se zvednout nohu, kterou jsem předtím spustil na kvádr, ale nic se neděje. Mně ji tam snad přilepili. Blonďatá sestřička se hbitě shýbá a rukama mi přizvedává moji Michelinskou nohu omotanou bílou bandáží, zřejmě jako preventivní ochranu proti krevním sraženinám. Snažím se, je mi to trapné, ale nejde to. Nakonec s vypětím sil vytáhnu nohu na špičku a s velkou úlevou nechám to neforemné maso opět dopadnout na kvádr pode mnou. „Skvěle, skvěle,“ chválí mě rehabilitační se širokým úsměvem, jako bych byl nějaký Avenger nebo hrdina. Všímám si, že praktikant vnímá můj pocit studu, ale ten sympatická sestřička rozhání jako hejno dotěrných komárů, kteří mě sužují. „Pěkně jste cvičil, s vámi to půjde.“ No tak určitěěěěěě, pomyslím si, ale zmůžu se jen na tiché děkuji. „Zítra jsme tu zase,“ a loučí se. Má pěkné modré oči a její asistent je fakt sympaťák. „Zkoušejte si to i sám, pokud to půjde, a zítra opět tady,“ a s úsměvem mizí z místnosti. Fajn, budu se tedy těšit. Musím tu svoji neschopnost pohybu nějak prolomit.
Den ubíhal strašně rychle, ani jsem se nenadál a byla tu paní uklízečka, která s tichostí a pokorou vyšustila podlahu. Potom zase spousty doktorů v bílých pláštích, slečna s vysavačem Samsung, tedy rentgenem, a paní doktorka s TEE. Echo kardio. Zkusili mi zavést nějaký speciální dlouhodobější katetr. Se zájmem jsem sledoval obrazy na monitoru, ale stejně jsem nic nepoznal. Tihle čamani prováděli kouzla, které můj kmen neznal. Stejně tak mluvili podivnou řečí, které jsem nerozuměl.
A po obědě, kterému jsem se vyhnul obloukem tak, jako se slovo dobrá kuchyně vyhýbá tomuto místu, objevila se Popelka. Je hodná, moc milá. Stala se nejvíce očekávanou událostí každého jednoho dne, který jsem zde musel ještě strávit. Namazali jsme jizvu kalciovou mastí, když mě předtím zkušeně zbavil pan doktor. Je to fajn nemít na sobě ten otravný žebřík kovových spon. Následovalo moje oblíbené míčkování. Ta masáž je skvělá, zvláště když vám ji provádí člověk, který vás má rád.
Ani jsem se nenadál a byla zase tma. Opět přišla Šárka, domluvila si s Popelkou některé drobnosti, jako například že už budu potřebovat svůj zubní kartáček, že se budeme učit čistit zuby, a já byl rád a oběma důvěřoval, že chtějí, abych se stal silnějším a zase soběstačným. Být soběstačný je obrovská svoboda. Tak veliká, že si to ani nedokážeš představit. V běžném životě vás ani nenapadne, že byste nebyli schopni si vyčistit zuby nebo zvednout nohu na schod. A hle, jak rád bych to býval zase uměl. Jak rád bych si sám otřel a umyl tělo. Jak rád bych se sám najedl a nebyl krmen. Jak rád bych odsud už vypadl.
Všechno se to sesypalo rychle jako domeček stavěný z karet. Šárka mě převlékla do čistého pyžama, tedy anděla, a vyměnila i povlečení. To byla operace hodná ženijní vojenské jednotky, když ve třech lidech, drobných dívkách,které mě posunovali jako kostku puzzle tak, aby byly schopné ustlat a poskládat postel do původního funkčního stavu. Skládačka ve finále zapadla do sebe a já měl čistý a voňavý pelech připravený na další noc v mém novém bytě na JIP.
Začínám se pomalu ale jistě děsit okamziku kdy budu muset vykonat velkou potřebu Prostě a velmi jednoduše se vykadit. Jak tohle zvládnu nemám páru a stydím se už teď. Ale i muž s pomocí správné ženy zvládne veliké věci Ten den prostě nastane a konec světa to nebude. Mé fekální obavy mě v myšlenkách pronásledovaly. Zdalipak dneska usnu?
