11. Intermezzo a pár slov o důležitosti komunikace

Tedy ani JIP, ani standardní pokoj. Takové intermezzo. Jak už jsem předeslal, na JIPu jsem strávil téměř celý měsíc svého nového života. Byly to chvíle, které se rozhodně dají vylíčit jako na hraně mezi životem a smrtí. Nebylo to jednoduché, ale všichni v mém okolí se mi to snažili ulehčit, jak jen mohli.

Asi teď trpím Stockholmským syndromem, protože se mi začíná po JIP stýskat. Proboha! Dali mě tu do kupy, ale předtím mě málem zabili! Říkám to s jistou nadsázkou, protože na operačním sále jsem se ocitl z ničeho nic. Zkrátka ráno vstanete do naprosto normálního dne a večer vás rozkuchají jako kuře s tím, že pokud by to neudělali do 48 hodin, jste mrtvola. Samozřejmě nikdo z doktorů se z vás nesnaží udělat práci pro patologa. I když patolog je taky lékař, že? Nebo se pletu?

A teď tu ležím poslední den na JIP po mém znovuzrození a uvědomuji si, že se mi odtud vlastně ani nechce. Tady jsem v bezpečí a všechny lidi už znám. Vím, jaký režim tu vládne, a oni mě chtějí propustit. Zvrhlíci! Co jsem jim udělal? No jasně, cožpak nechápou, že jsem závislý na své posteli a dávkovačích drog? Jsem závislý na místě, kde jsem tolik trpěl, a nechci ho opustit. Bojím se. Strach je mocný a špatný vládce. Udělal jsem si citové pouto k mé místnosti utrpení. K lidem, kteří se o mě ve dne v noci starali a opečovávali.

Cítil jsem se jako čtenář zajímavé knížky, který se chýlí k závěru poslední kapitoly a nechce, nepřeje si, aby kniha skončila otočením poslední stránky. Nějak jsem si vsugeroval, že tady je mi dobře. Dokonce už se mnou sestřičky chodí pokaždé na normální záchod. Za pomocí chodítka jezdíme za hranice všedních dnů na výlety do mé budoucí destinace, kterou si teprve musím oblíbit. Normální záchod je totiž až na standardních pokojích a pokojích intermediální péče. Je to pravda jenom cca 100 metrů, ale pro mě to znamená něco jako celodenní výlet. Minimálně pokud ne časově, tak fyzickou námahou zcela určitě.

To víte, místo ruksaku s jídlem tahám batůžek s močí a hadicemi, no a jako bonus a určitý symbol zdolávání vysokých vrcholů nesu s sebou, nebo přesněji řečeno je mi šerpy (rozumějte sestřičkami) nesena kyslíková bomba na trůn světa. Plně svým šerpům důvěřuji, velmi se osvědčili. Ale co už, jak vás jednou chytne toulavá, je konec zaběhnutým kolejím a starým stereotypům.

Noc uběhla rychle, ráno se mi přihodila zase nedobrá snídaně, což mě přesvědčilo, že změna je žádoucí. Plný očekávání nových zážitků a prý lepších časů jsem se rozloučil se známými tvářemi a za pomocí mého nerozlučného chodítka jsem se vydal vstříc novým obzorům. Hurááá, dobrodružství nečeká! Za dveře JIP a možná ještě dále!

Tak takhle končí jedna z nejtěžších kapitol mé knihy o životě po smrti a o tom, jak jsem si ufachčil (ostravský výraz pro vyrobil) bebino a oni ho v Ústí nad Labem pofoukali. S transferem přes dvoje elektricky ovládané dveře mi pomohli mí milí Jipáci a předali mě do otevřených náruči MIPáků. Ahoj a ahoj. Šlo to rychle. Popřáli jsme si a dveře JIP se mi zavřely nadobro. Poslední stránku jsem otočil a knihu s roztřeseným výdechem zavřel. Oči jsem měl vlhké. Ty kráso, to byl tedy příběh. Úplně mě to rozhodilo. Asi tu byla vysoká okolní vlhkost ve vzduchu, jinak si nedovedu představit, proč by se mi jinak v očích srážela ta zpropadená rosa.

„Táááák vás tady máme. Dneska a zítra vás uložíme tady.“ Tady, hmmm, broukal jsem si pro sebe a snažil se zbavit slz v očích. Koukám kolem sebe. Zase je to samotka. Podobná místnost. Nová, moderně zařízená, ale o něco menší. Nade mnou se už netyčí ramena světlometů, které evokovaly malý operační sál. Řekl bych, že je to docela útulné. Tož pěkná útulna pravím. Jen sestřičky se mi zdají docela rázné. Musíme si teprve na sebe zvyknout. Zatím jsme si cizí a mí známí jsou nyní už daleko za křídly elektricky ovládaných skleněných dveří. Za tou nedobytnou prosklenou bránou. Jsem v novém světě MIP, tak se tady tedy vítám.

Sotva jsem se zbavil jedněch přísavek z monitoru, které jsem měl po celém těle, už mi tu na propadlý hrudní koš nalepili nové. Starší sestra mě hbitě napojila na zdejší monitor, kde se k mé úlevě zobrazil pravidelný sinusový rytmus. Dostal jsem nějaké instrukce, které jsem v pravdě moc nevnímal. Stále jsem těkal zrakem po okolí, které bylo vyvedeno ve světle žluté a bílé barvě. Pozitivní kombinace, pomyslel jsem si a vzpomněl jsem si na nějakou přednášku o léčivých vlastnostech barev. Nuže uvidíme :) nechám působit léčivou žlutou.

Šlo to všechno tak strašně rychle. Skoro jako na vojně. Jasně si vzpomínám den, kdy jsem s kamarádem Pavlem Sobotkou překročili v roce 1990 bránu Mošnovského letiště a stali jsme se vojáky základní vojenské služby Československé armády. Byli jsme mladí a vyplašení. Stejně tak jsem se cítil vyplašený nyní já . Není divu, nebyl mi ani měsíc od chvíle, kdy mě opakovaně narodili na nedalekém operačním sále.

Sestra dokončila svou akci operandi. A já s cévkou, novým klubkem drátů a nerozlučným saturačním kolíčkem na prstu osiřel v mém novém bytě. První noc v novém bytě. Ach jo. Znovu se mi zastesklo po starém pokoji. Jasný Stockholmský syndrom, uvědomoval jsem si. Jedná se o specifickou pozitivní vazbu a závislost oběti (například rukojmí) na pachateli (například únosci). V případě domácího násilí je Stockholmský syndrom tím, co poutá týrané ženy nebo naopak muže k jejich trýznitelům. Protože i něžná květina dokáže zabíjet. Že? (česky viď) Třeba taková konvalinka. Krásný jemný bílý kvítek, ale odvar z ní vám odstřelí srdce silou dynamitu.

Cítil jsem se opuštěný a sám. Chyběly mi moje JIPácké sestřičky. Buch buch. Buch buch tlouklo mi srdce. Neskutečně silně. Uvědomoval jsem si tuhle novou skutečnost. Nedovedu si stále vysvětlit, čím to je, ale takový buchar, v jaký se proměnilo mé nebohé srdce, to jsem nikdy předtím nevnímal. Až mi to cukalo hlavou, jak mi pumpovalo krev do tepen zásobujících mozek. Velmi nepříjemná záležitost slyšet, jak vám vaše pumpa dávkuje krev do tělního oběhu. Je to, jako byste se slyšeli zpívat své vlastní karaoke vystoupení v nějaké nepovedené veřejné produkci. Velmi ale velmi nepříjemná záležitost! Málo kdo má rád svůj vlastní hlas, když se slyší ze záznamu, a tady v tomhle případě já se slyšel 24/7. Nepřetržité dunění srdce každou hodinu v týdnu. Všechno ztichlo, jen tamtam duní nad krajem.

Zdá se mi, že jsem za poslední měsíc ztratil mnoho, a když říkám mnoho, tak myslím krve, vlasů, paměťových buněk, tělesné hmotnosti, hlas mi zmizel – to bylo naprosto devastující zjištění – a naopak získal jsem hromadu strachu, pochybností, jak to zvládnu, obav, co bude dál. Instinktivně jsem se schoulil do klubíčka, co mi jen dráty dovolily. Zcela intuitivně jsem zaujal prenatální polohu. Choulil jsem se pod přikrývkou a přál si být zase malým plodem v matčině lůnu. Strach a úzkost mě opět pohltily do svých nenažraných útrob.

Snažil jsem se koukat na žlutou barvu a nepřemýšlet, nioc nevnímat, zbavit se jakékoliv myšlenky, ale nešlo to. Stále se mi hlavou rumilovaly nejrůznější scénáře a žádný nekončil zvoláním „sláááva, jsem z toho venku. Vítězství!"

„Soustřeď se na tu žlutou barvu.“ Křičel jsem sám na sebe. „Barva slunce!“ Slunce mám rád, od operace je mi bez ustání zima. Sakra! Tolik jsem toho ztratil, málem i život. Jedna japonská legenda praví: „Pokud máte pocit, že všechno ztrácíte, vzpomeňte si, že i stromy každoročně ztrácejí listy, ale stále stojí a čekají na lepší jarní dny.“ Fajn skvěle, ale tady podzim sotva začal. Celá zima je přede mnou, sestřelil jsem neomaleně pozitivní výklad japonské legendy. Ale hned jsem se k ní zase vrátil. Ještě stále stojím, ztratil jsem téměř všechno, ale stále žiju. Musím se vzchopit, nějakým zázrakem získat energii jít dál. Krůček za krůčkem projít toto peklo. Moc se neotáčet. Jen vytrvale šlapat vpřed. Ale zkuste si to, když vám za zády kvílí démoni smrti.

Do prdele, chtělo by to dávku ketaminu, dvojitou prosím. Ketamin je moc hodný. Ale místo toho dostávám do břicha jenom Flexiparin. Už ho pomalu není kde píchnout, protože místo břicha mám pole pokryté velkými hrboly vybarvenými fialovou barvou rozsáhlých modřin. Mé břicho je válečné pole u Verdunu, poseté krátery Flexiparinových granátů. Člověk si zvykne. Zvykl jsem si na ty bodance. Tak jak si vojáci v zákopech zvyknou na neutichající palbu. Byly jich desítky. Nic mi to nedělá, už nehmouřím ani oči očekávaje bolest. Jsem mistr zenového klidu. Přijímám jakoukoliv strast s pokorou. A že jí tedy bylo, myslím té bolesti, to vám přísahám. Bolesti plná skládka větší, než je ta v Jakartě.

To mi připomíná Kláru, mou dceru. Příští rok jede do Indonésie, stráví tam celý semestr. Jak se asi daří mým nejbližším? Dneska zase přijde Popelka. Já se tak těším. Jsou to moje záchytné body na strmé skále, kterou zdolávám. Ano, strmá skála, tak bych popsal můj nový život. Každou jednu chvíli se s vámi může kámen urvat pod nohou a vy spadnete do temného a nekonečného prostoru rozprostírajícího se pod vámi. Jediné škobrtnutí na skalní římse a je konec. Naštěstí existují blízcí. Moje jištění, lano i skoba. Ferratový úvazek a tlumič pádů.

Je poledne, to přichází Popelka a oči jí svítí. Nechápu, jak to dělá a kde bere tu energii za mnou každý jeden den po práci přijet. Obrovská rezistence a až nadpřirozená vytrvalost. S klidem mi masíruje pomocí míčku mé končetiny, které se proměnily v hůlky potažené zulcem, nějakým biologickým rosolem spojeným se svraštělou kůží. Tak tohle jsem teď já. Mé nové já. Stále dokola se ptám, jak je možné za měsíc takhle degenerovat. Cítím se jako kripl a vlastně jím jsem. A navíc ten hlas. Doktoři to pořád zlehčují. „Však je to jen kosmetická vada.“ No to sakra není! A já vám za chvíli napíšu proč.

Ale peru se s tím a stále se snažím trénovat plíce a zvlhčovat hlasivky foukáním do lahve s vodou a hadicí. Ach ty všudypřítomné hadice. Ze staré gardy se za mnou slétají na pokoj intermediální péče Orlíci a spolu trénujeme fonaci. Vůbec mi to nejde. A z písmen mi jdou pouze sykavky „šššš“ a „ččččč“, které se tvoří zřejmě až na patře ústní dutiny. Potom foukám do balónku a kuliček ve válci. Stále se mi nedaří vyfouknout ani jednu ze tří koulí, kterou by měl zdravý člověk zvládnout dechem udržet v horní úvrati vzduchového válce. No nic, musím se obrnit trpělivostí. Ale nedaří se mi to. Ani vyfouknout vzhůru ty podělané kuličky, a ani se obrnit trpělivostí.

Je to hrozný pocit nemoci sdělit okolí i nepatrnou informaci. Je to naprosto zoufalé, když ze dne na den v podstatě oněmíte. Základní lidská dovednost sdělovat své pocity zmizí. Jste přijímač, ale neumíte vysílat žádnou zvukovou zprávu. Jste zosobněním TICHA. Je to pocit, který mě rozkládal jako rez železo zevnitř. Jsem prostor bez molekuly vzduchu. Má mysl bloudí a já si dnem i nocí představuji nejrůznější scénáře dalšího vývoje. Stále mi však nevychází nic extra pozitivního.

Umět sdělovat informaci svému okolí je naprosto fundamentální vlastnost, kterou jsme od narození obdařeni. Po mém druhém narození jsem jí byl bohužel zbaven a cítím se extrémně ošizen. Zkuste si to představit nebo i zažít. Pokuste se den, pouhý den s nikým nepromluvit, ale žijte běžný život. Hned po probuzení partnerovi nebo dětem místo přání dobrého dne jen odmávněte rukou, to samé kolegům v práci. Nemůžete sdělit, jaký byl víkend, co jste prožili, co vás trápí nebo naopak dělá radost. Neporadíte kolegovi s problémem. Prostě nic. Jste jen němým konzumentem aktuálního procesu bytí. Informace proudí jen dovnitř, ven se nedostane nic. Stáváte se černou dírou pohlcující hluk okolí.

Je až neuvěřitelné, jak se okolní hlasy změní v hluk. O co méně mluvíte, o to více vnímáte a slova nahrazujete gesty, které tak nějak samočinně plynou. Takže „Ne, nechci“ značí natažení paže s dlaní ohnutou o 90 stupňů vzhůru kolmo k paži. „To nevadí“ je ležérní mávnutí dlaní někde do strany. „Rozhodné ne“ je mávání dlaní ze strany na stranu. „Ano“ potom znamená pokývnutí hlavou nahoru a dolů. „Tiché ano“ je pouhé sklopení očí. Ale tímto způsobem se informace, kterou posíláte do okolí, radikálně mění a ztrácí na významu, je ošizena o výraz, intonaci, ironii nebo naléhavost, kterou by hlas určitě jako generátor zvuku poskytl, a proto takto ořezaná informace může být chápána různě.

Takhle jsem degradoval svou řeč na pouhé signály podobné trubce nebo zvonu, které mohly znamenat cokoliv. Svolávat k obědu, nebo ohlašovat příchod nebezpeří. Nebyl jsem na to připraven. Ne nadarmo je běžná řeč výrazně redundantní, neboli znásobená. Už v dávných dobách se v Africe domorodci domlouvali pomocí mluvících bubnů. Někde na břehu rozsáhlé řeky Gambie byly spatřeny domorodé kmeny dorozumívající se na dálku skrze bubnování na bubny dlouhé přibližně metr, vyřezané ze dřeva a odshora dolů se zužující. Při mimořádných událostech bubnováním na tyto nástorje bubeníci přivolávali pomoc a jindy zase oznamovali nebezpečí nebo svolávali lovce.

Já sice v nemocnici měl přístroj zavěšený nad mou postelí. Intercom, kterým jsem si mohl říci o pomoc, ale ve sluchátku bych stejně nic nesdělil. Celý zázrak technologie se tak změnil na pouhé „pozor, něco se děje“, kdybych stiskl červené tlačítko pro komunikaci. A to je, jak jistě uznáte, zcela nedostatečná informace. Nemůžete sestře ve službě vysvětlit, že aspirujete vlastní sliny, a nebo je vám na omdlení, nebo jste spolkl kyanid, popřípadě jde o banální utření snople u nosu. Naléhavost situace jednoduše nejste schopni podat.

Proto i hlas bubnů byl velmi nestručný a bubeníci nikdy nevybubnovali pouhé „vrať se domů“, ale spíše: „Řekni svým chodidlům, ať se z té dálky vrátí zpět, řekni svým nohám, ať se k nám vrátí hned, ať se usadí v zemi plodné, v té naší vesnici rodné.“ Tak hodně opsali nosnou informaci o návratu z dálky, aby ten, komu, měla být informace doručena, pochopil, co se po něm žádá.

Proto jsem byl tak zoufalý, protože o tuhle možnost sdělit podstatnou informaci nejen doktorům a sestrám, ale i svým blízkým jsem byl ochuzen. Ne, byl jsem jí nedobrovolně a bez upozornění zbaven. Jedním slovem zoufalá situace. Byl jsem až agresivní na lidi, kteří s nedostatečnou empatií, neznajíce detaily, tvrdili, že vše bude v pořádku a že se jedná o banalitu. „Vždyť jiní jsou na tom hůř. Je to jen řeč.“ Panečku, jaktěživ jsem takový nesmysl neslyšel. Ne, není to jen řeč, je to základní lidská vlastnost a potřeba se vyjádřit.

Tento hendikep mě obrovskou tíhou tlačil k zemi a zamačkával mě do bahna chmurných myšlenek. A jak obrna hlasivek a krku pokračovala, byť jsem se jí snažil bránit cvičeními, která mi připravili Orlíci, nestačilo to a já klesal do těchto tekutých písků hlouběji a hlouběji. Vyslovit jakoukoliv samohlásku ze série písmen a, e, i, o, u nebo jejich prodloužené tvary á, é, í, ó, ú bylo nemožné, takže například odpověď na jednoduchý dotaz „jak se dneska máte“ zněla: „Mhgam ssheg dhgbrhghe.“ A čím víc jsem se snažil, tím to bylo složitější a až nedůstojné.

Důležitou roli v hlase také zastupuje tónina a fonační doba, čili čas, po jakou dobu jste schopni vydržet říkat například samohlásku „á“. Běžně člověk zvládne 15 sekund nepřetržitého zvukového toku samohlásky. Norma říká, že 10 sekund je minimum považované za dostatečnou fonační dobu. Já byl schopen dvou sekund. No nic moc výkon. Zátopek ve fonaci ze mě už nebude. V čase jsem potom zjistil, ač mi to doktoři nedoporučovali, že se spíše domluvím, když budu šeptat. To mi vzduch vydržel i na čtyři tichá slova vydechnutá v rychlém sledu. Byl jsem jako horolezec na střeše světa bez kyslíkové masky. Pokud jsem chtěl znít hlasitěji, zmohl jsem se na maximálně dvouslovné věty. A s každou takto vyslovenou větou jsem se propadl o pár zrnek tekutého písku níže.

Cítil jsem se jako retardovaný pacient postrádající jakéhokoliv bystrého úsudku. Naprosto zjevný lobotom. Je to fatální stav, který vás staví na okraj společnosti. Můžete si myslet, co chcete, ale tento fakt vás vyřazuje z běžného života a pracovního procesu. Samozřejmě mi při konci pobytu na JIP vrátili telefon. Který když jsem zapnul, zavalil se stovkami nepřijatých zpráv a hovorů. Ale na žádný jsem kromě psaného textu nemohl odpovědět zpět, byť bych velmi rád. Párkrát jsem se pokusil o telefonní hovor, ale skončilo to neustálým doptáváním se druhé strany, co že jsem to říkal. Zoufalost sama, zosobnění vlastní neschopnosti, nemohoucnosti. Ponížení. Tohle nechci! Nenávidím tento stav.

Omezil jsem se tedy na mávání rukou nebo sundávání si saturačního kolíčka z prstu, když jsem chtěl někoho z personálu přivolat. Uzavřel jsem se do své tiché bubliny a začal nenávidět okolní hluk a záviděl vám, kteří jste nebyli zbaveni daru tak prostého, jakým jen řeč může být.

Mé údy se tedy staly africkými mluvícími bubny a nyní suplují mou řeč, protože tamtam mi nikdo do nemocnice nepřinese a vlastně by zpěvu mého bubnu zřejmě nikdo nerozuměl stejně jako nyní mým hlasovým pokusům říci sestřičce například vtip nebo něco pěkného. Třeba „sluší vám účes“. (Slušššchahí Vahgvaghm uhgčehhs) „Dnes vypadáte spokojeně.“ (Dnehg vhgypahhgdahteg spohgkoghjehhneh) Bohužel kužel, nic z toho. Leda bych to napsal na papír, ale moje jemná motorika stála za starou belu a pero jsem stejně pořádně v rukou neudržel. Natož abych si vypisoval. Možná bych to zvládl Morseovkou. Akát, Blýskavice, Cílovnice. SOS … - - - … No, takže asi tak.

Asi napíšu ujednání, jak jsem se stal rozsolem s němou duší. Musíte sebrat veškerou chuť k životu a pokusit se ze zoufalství nezabít třeba vdechnutím kousku chleba, co mi zbyl ze snídaně. A věřte mi, nenapadlo mě to jen jednou. Myslím, že v dohledné době se stanu potravou pro psychiatra a nebo alespoň psychologa, pakliže tohle mám nějakým způsobem ustát. Můj nový život se mi jedním slovem nelíbí. Jsem odkázán na pomoc druhých a němý s predikcí do budoucna člověk bez práce a možnosti sportovat. To fakt nechceš.

Chápu vás, co říkáte, že mohu být rád za holý život, ale stojím o takový? Opravdu byste chtěli být tichými kriply ze dne na den odkázanými na pomoc druhých? Opravdu by jste tohle zvládli? A pokud vás stále neopouští chuť mi sdělit, že mnozí ubozí jsou na tom hůř, mnohem mnohem zoufaleji než já, tak já pravím: „Jak smutné utěšovat se myšlenkou, že jiní jsou na tom hůř.“

V nemocnici máte velmi omezené možnosti sociálních kontaktů a pohybu, ovšem je tu jedna ingredience, které je k mání až nadbytečné množství. A tou neviditelnou substancí je čas. Čas, veličina, kterou si vymysleli lidé, aby se navždy stali otroky spěchu. Musíme toho stihnout přece co nejvíce. Trysk, úprk, honem, pospěšte, čas nám utíká. Ale tady v nemocnici je to relativní. Máte moře volného času, zejména v noci, pokud trpíte insomnií jako já. Bojím se tmy, mám z ní strach a tak moc nespím, bojím se usnout a mám tak, zdá se mi, téměř nekonečné zásoby času přemýšlet nad událostmi, které se mi staly, a neustále se vracet k předešlým dnům a žádat vesmír, boha nebo architekta života, aby mi vysvětlil, co to mělo sakra znamenat.

Když už jsme u té komunikace, pakliže nemá být pouze binární, omezena na ANO nebo NE, potom musím říci, že je extrémně důležité, aby personál nemocnice a všeobecně i lékaři lépe dokázali komunikovat s pacientem. Mám takový pocit, že je to často velmi opomíjený, ale o to důležitější fakt. Rozumím lékařům, že je otravné donekonečna omílat pacientům, co se s nimi právě děje, a co bude následovat, jaká rizika je čekají a co budou muset překonat a jak. Jejich rukama projde nespočet lidí, ale pohledem druhé strany já jsem tu poprvé. Vidím vás prvně v životě. Jsem vystrašený, nemohoucí, neobejdu se bez vaší pomoci, což už samo o sobě vás degraduje, a neumím se zeptat na to, co se mi stalo, protože tomu nerozumím.

Byl jsem nedobrovolně vhozen do studeného moře výrazů typu incize, disekce, tracheostomie, intubace, sutura, betablokátor a hromady zkratek UPV, EKG, TEE, SIN, NIS, JIS, CT. Netušil jsem, co je sternotomie a jak dlouho může maximálně trvat zástava oběhu, jak funguje mimotělní oběh, co to mám za hadice na sobě a co z nich vytéká. Co znamenají čísla na monitorech a jak se z těch sraček co nejdříve vyhrabat.

Mám přirozený stud se ptát a mám respekt před autoritou lékaře. Nebojím se pravdy, a to i nejkrutější. Ba naopak ji vyžaduji a chci, aby mi byla sdělena. Chci být informován už jen proto, abych mohl vyřídit vše potřebné, pokud by se situace vyvíjela jiným než úplně správným směrem k uzdravení.

A proto žádám za pacienty: mějte s námi trpělivost a soucit. Jsme jenom malá vyplašená zvířátka sotva narozená do nového světa, který se zejména v prvních chvílích k nám chová všelijak, ale téměř nikdy ne přátelsky. Buďte nám majákem, paprskem světla, které nám pomůže projít údolím temna a stínů, pomozte nám vyhnout se útesům v rozbouřeném moři bolesti a strachů.

To bych si moc přál, aby si většina lékařů a personálu uvědomovala, jak zranitelní jsme a jak moc bychom rádi směnili své bolesti za kousek pochopení a trpělivosti, za ujištění, že víme, jak dál. Vy jste našimi průvodci ve zlých časech. Myslím si, že více informací od ošetřujících by výrazně pomohlo tišit tu palčivou přítomnost strachu. Tíseň z toho, co se stane a bude následovat.

Ne, to není stížnost na personál nemocnice. Je to tichá prosba o více informací, které jsou základním stavebním kamenem pochopení toho, co se stalo, děje a bude dít v blízké budoucnosti. V hlavě si skládám soupis komunikačních chyb. Víte, co si myslím? Že informace se také musí sdělit správným způsobem, aby byla pochopena patřičně korektně. Bubeník musí svou zprávu vybubnovat dostatečně čistě. Ale existují i nevyžádané informace a zprávy. Prostě komunikační chyby, ať už úmyslné nebo nevědomky špatně vyslané k příjemci, čili v našem případě pacientovi.

Mezi takové, které mi vyloženě umí hnout žlučí, patří například: