Článek
Na stěně se promítaly stíny žaluzií, kterými byla skla v oknech zastíněna, a kreslily zebří pruhy a různě se lomily o zdravotnické vybavení v prostoru.
Cítil jsem v místnosti něčí přítomnost. Instinktivně jsem pootočil hlavu dozadu. Stála tam. Měla delší kadeřavé blond vlasy a tiše se dívala do té zlaté krásy, která pocházela ze světa za sklem jako by z jiného světa. Zlatovláska z pohádky. Přesně tak vypadala, stále otočená ke mně zády. Usmál jsem se sám pro sebe a udělalo se mi dobře. Strach a úzkost spolu najednou vyvanuli, jako by je odsála nějaká vývěva.
Ucítil jsem tlukot svého srdce, byl výrazný, silnější než jsem ho znal. Je to ještě vůbec moje srdce? Nevím a pro tuto chvíli mi to bylo jedno. Opíjel jsem se pocitem, na který jsem kvůli strachu a bolesti už téměř zapomněl. Sluníčko prohřálo místnost a snad poprvé za celou dobu mi bylo teplo. „Jak dlouho už to celé trvá?“ blesklo mi hlavou. Celé mé tělo vpíjelo každou ohřátou molekulu sluneční energie. Zavřel jsem oči a vychutnával si tento blažený pocit bezpečí a klidu. Tohle jsem dosud neznal.
Kolikrát asi tak stahů provede lidské srdce, než skončí svou práci? Přibližně 60 až 100 tepů za minutu. Plus mínus stres a zátěž. 24 minut do hodiny, 24 hodin do dne, 365 dní do roka…
Sladký odér parfému mě vytrhl z myšlenek. Ten znám! Ten si pamatuji. Přesně tak byl cítit jeden z ninjů v maskách z mých strašidelných nocí. Zprudka jsem otevřel oči. Zlatovláska se skláněla nad mou postelí. Pěkně se na mne usmála, hned jak zjistila, že jsem vzhůru. „Vezmeme vzorečky.“ Vylekalo mě to, ale hned mě uklidnila. Poznala, že se bojím. „Nebojte, už to bude,“ a odložila další ampuli červené tekutiny do emitní misky. Taková papírová miska z přiznaného recyklátu. Krev mi odtékala do hadice skrze kanylu, kterou jsem měl zavedenou na levé straně krku.
„Zatracené hadice. Vypadám s nimi jako nějaká chobotnice,“ pomyslel jsem si. Zlatovláska měla příjemný hlas. Přestal jsem se strachovat. Je skutečná, uvědomoval jsem si. Jako ty hadice a dráty, které vedly z mého těla. Tohle je má nová a skutečná realita. Pro jistotu jsem si prstem přejel jizvu na hrudi. Žebřík kovových spon na hrudi nezmizel. Vše je, jak si to pamatuji od poslední noci.
„Bude dneska návštěva?“ zeptal jsem se tiše a s obavami v hlase. Ostatně hlasitě mi to ani nešlo, což mě mírně znepokojilo, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Jsem ještě slabý po nedávno prodělané operaci aorty.
„Ano,“ usmála se sestřička a kadeře se jí pohupovaly, jak se skláněla nad ampulemi naplněnými mou krví. „Dneska budete mít zase návštěvu, ale až odpoledne.“ Dokončila odebírání vzorků a podívala se na hodiny na zápěstí. "To už bude za chvilku. Chcete něco?"
„Chci pít. Mám hroznou žízeň.“ Nutkavý pocit napít se mě provázel už od doby, kdy jsem byl ještě v zakletí nočních můr.
„To byste mi aspiroval, to nejde,“ a navlhčila mi ústa mokrým ubrouskem. „Nebo můžeme to zkusit. Trochu vody vám dám ze stříkačky.“ Dychtivě jsem přitakal. Nabrala trochu vody do injekční stříkačky a vsunula mi konec do úst. Její vlasy se mě dotkly. Ta vůně! Jasně, je to ona. Sny se mi prolínají v nějakou rozšířenou realitu, ale už je dovedu odlišit, ujistil jsem se a dychtivě nasál pár kapek tekutiny.
Ihned jsem se začal dusit. Bylo to, jako by mi do krku někdo nalil přehradu. Vodopád tekutiny mi padal do plic a já ho nemohl zastavit. „Vidíte, já to říkala,“ utírala mě sestřička v červené uniformě se symbolem srdce na hrudi. „Aspirujete. Musíme to vydržet.“ Usmála se, když se mi podařilo bouři kašle částečně zastavit. „Byl jste dlouho intubován. To se postupně zlepší.“
Ještě chvíli mi voněla v místnosti a potom někde zmizela v chodbě za sklem s dekorem trávy, mi ze snů už dobře známým. Tak vida, ony ty sny nebyly úplně sny. Stále je něco mezi zemí a nebem. Bytím a věčnou tmou. Spánkem a bdělostí.
Zase jsem chvilku pochyboval, zda to nebyl zase jen přelud. Pěkná Zlatovláska, asi halucinace, ale pohyb na chodbě mě přesvědčil o tom, že jsem v běžném nemocničním režimu na oddělení JIP. Všechno pomalu začalo dávat smysl. Přesto jsem ještě občas s obavami sledoval, jestli se neobjeví nějaký ten šílený doktor z kliniky černých snů ala vražda. Přísahám, že kdyby mi ukázali jejich fotografie, byl bych schopen je policii identifikovat, ale veškerý personál, který mě od minulého dne navštívil, se choval opravdu přátelsky.
Ležel jsem a sluníčko stále hřálo. Sem tam jsem zaklimbal, ale hned nato sledoval hodiny. Popelka včera říkala něco o třetí hodině, je 11, to bude za chvíli. Byla to nádherná úleva. Cítil jsem se znovuzrozený a vlastně jsem byl opravdu nově narozený, jenom jsem to všechno ještě úplně nevěděl. Všechny souvislosti do sebe teprve pomalu začaly zapadat jako dílky obrovské skládačky.
Upřímně vám řeknu, že umřít je naprosto jednoduché. Zvláště když se to semele tak rychle jako u mě. Ještě rychlejší je to třeba při nějaké nehodě, kde si ani neuvědomíte, že už jste pryč ze světa, který známe. U mě to nebyl okamžitý blik a tma. Prostě jsem se svěřil podpisem do rukou lékařů a ti konali. Kdybych byl v bezvědomí, konali by také, akorát by se to řešilo mírně složitěji přes soudní byrokracii. Jedno je jisté - zavřete oči a TMA. Žádné bolesti, těžkosti, složité přemýšlení. Tma a nic. To „nic“ je to nejděsivější z celé té rychlé frašky, které se říká smrt.
Z mrtvých vstání, to už je panečku jiný level. Chápu Ježíše, i mu to trvalo tři dny, a to byl jiný borec, než jsem já. Hodiny na zdi se otáčely a já čekal na návštěvu jako pes na misku jídla od páníčka, když přijde z práce domů.
Mezitím se u mě vystřídali hejna doktorů houfy dalšího personálu Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Tentokrát jsem už přesně znal svou lokaci. Potřebovali mi udělat rentgen. To jsem se vskutku obával, že budu muset nějakým zázrakem vstanout z postele, vymotat se z klubka hadic a drátů, které mě omotávaly jako pavoučí kořist do nějakého bizarního kokonu. Naštěstí doba je technicky pokročilejší. Objevila se nějaká slečna, která táhla nadpřirozeně veliký vysavač značky SAMSUNG. Nechápu, jak to dělala, protože byla proti tomu stroji taková drobounká, že jsem se jí chtěl nabídnout, že pomohu táhnout nebo tlačit nebo cokoliv abych ji pomohl. Prostě goliáš proti Davidovi akorát s nápisem SAMSUNG. Byl to skvělý pocit umět zaostřit oči a zase číst proti stavu kdy jsem se poprvé probudil
Nicméně zaparkovala to nade mnou bravurně. Pod záda mi zastrčila nějakou studenou a tvrdou desku, očividně s větší námahou, než když vjela do mé místnosti s tím monstr vysavačem. „Tak teď se vyfotíme, nehýbat.“ Udělalo to „huuu, huuuu“ a kupodivu do místnosti nevjel vlak. „Hotovo!“ Poděkovala a vyjela i s rentgenem z mého baru plného antibiotických a opiátních koktejlů. „No toto,“ pomyslel jsem si. Úžasné, skoro jako z filmu o nějaké americké nemocnici. Všechno je tu tak nové a moderní.
Znenadání se u mě zjevila další parta usměvavých doktorů. Patrně po dobrém obědě. Všichni se na mě culili jako na svatý obrázek. Asi mi do žil proudil dobrý matroš. „Tak, uděláme si TEE. Pozor, budu trochu studit,“ a už po mně jezdili opravdu studenou, uslintanou sondou a upřeně zírali na obrázky mi podivných duchů zjevujiících se na monitoru. O něčem živě diskutovali, ale mi se chtělo spát. Neskutečně mě unavovala každá jedna minuta čekání na návštěvu.
Probral mě až hlas doktora: „Teď to trochu štípne.“ „Štípej, mladíku,“ zamumlal jsem. Byl to mladý doktor s evidentně cizím přízvukem. A hle, tak „trochu štípnout“ si představuji jinak. Bolelo to jako čert. Šťárali mi nějakým předmětem v mých útrobách. Vůbec nevím, co to bylo, ale výsledkem byla další hadice, co mi vedla z těla, a podivná žluto-červená tekutina vytékala do průhledné nádoby s ryskami.
Něco mi říkali, ale nebyl jsem schopen rozumět. Ještě jsem nevstřebal to štípnutí a navíc jsem čekalna návštěvu. To byl můj jediný cíl a má mysl se upínala na tento jediný středobod mého vesmíru. Návštěva! Jediná hvězda, která zářila přítomně v mém vesmíru, jinak hluboce temném.
Začalo mi být špatně na zvracení a dusil jsem se kašlem. Co chvíli u mě stála některá ze sester a utírala mi ústa plná hustých zeleno růžových hlenů. Bylo mi to trapné, ale sám jsem to nedal. Nebyl jsem schopen ani zvednout ruce. Kurde, co to se mnou udělali? To jsem vážně taková sračka?
Hodiny na zdi se snad začaly otáčet naopak, protože už snad dvě hodiny tam byla hodina po dvanácté. Chtělo se mi zvracet, zvracet a zase zvracet ale bál jsem se. Bál jsem se i kašlat, ale kašli se nedalo vyhnout. Sestry mi poradily, že si vždy, když se dusím, mám chytit ruce křížem přes hrudník, abych si nepoškodil ránu. Lehko se řekne, těžko se dělá. Když už jsem sebral veškerou sílu, abych zvedl ruce, zapletl jsem se do drátů. Napadlo mě, že ležím na elektrické posteli a poprava brzo započne. Alespoň se mi uleví. A tak jsem se produsil až ke spánku. Naprosto mě to vyřídilo. Zatracené skoby na hrudníku. Zatracený kašel. Zasrané hadice. Mám strašnou žízeň. Kolik toho ještě snesu?
Strach se zase ztratil, vysílením jsem se někde ztratil do meziprostoru. „Návštěva… Návštěva je tady!“ hlásila sestra, kterou jsem viděl poprvé, ale nestačil jsem si její tvář ani zapamatovat, když do místnosti vtrhl bratr a taťka a anooo, Popelka. Jako vylodění v Normandii. Osvobozující hrdinné jednotky provedly invazi do mého zajateckého prostoru.
Tak nezapomněla, opravdu přišla Popelka. Úžasné, i s posilou. Už držím bráchu za ruku, co to jde ho tisknu, a šeptám, že mě odsud musí dostat pryč, že mě chtějí zabít a Popelka mě sama neunese. Dostane se mi ubezpečení, že tu je o mě dobře postaráno, a já se bojím zase na chvíli trochu méně. Něco mi povídá. Těžko se soustředím. Každý z nich chce něco říct, ale slova mi splývají v bazénu vět a souvětí. Hučí tu vodopád slov úplná smršť. Chce se mi plakat.
Špatně i vidím. Neskutečně se mi zase rozostřil zrak. Teprve nyní jsem si všiml, když mě bratr, držící za ruku, čte hlasitě hieroglify, které mi někdo na ni napsal. Nebo mám snad na rukou něco vytetováno? Je to vůbec možné? Celé zápěstí na pravé ruce je pokryto nějakými vzorci nebo klínovým písmem. Proboha, je to zase jenom sen nebo skutečnost? Začínám pochybovat o svém zdravém úsudku. Hledám v místnosti Popelku, ale je tu, nezmizela.
„Brašule, brzo se dáš zase do kupy,“ snaží se mě uklidnit brácha. „Neboj, všechno bude zase jako dřív,“ chlácholí mě taťka, ale já jsem si naprosto jistý, že jako dřív bude jen velmi, velmi málo, pokud vůbec něco. Chci jim sdělit, že cítím že tančím na břitu žiletky nad propasí ale nejde to. Tolik bych toho chtěl sdělit. Neslyší.
Bohužel moc nemohu odpovídat, buď jsem tak slabý, nebo jsem ztratil hlas. Brácha to na mě pozná, a tak přechází na styl otázek a já jen potvrzuji zamrkáním „ano“ nebo „ne“. A tu se v mé hlavě opět zrodí pochybnost. Proboha, tohle je snad nějaké opakování něčeho, co už se mi stalo. Zdálo se mi totiž, že už u mě na návštěvě byli. Byl tu i se svými syny a říkali mi, že mi doma dělají pořádek, vyhazují nějaké věci nebo co a že si berou moje kolo, jestli s tím souhlasím, že mám mrkat.
Zprvu mě to naštvalo, protože jsem ještě nezemřel a už se rozebírají mé věci, ale potom jsem souhlasně několikrát zavřel a otevřel oči. „Ano, vezměte si, co chcete.“ Já už to stejně dlouho nedám, došlo mi smířlivě, a ve TMĚ, která mě pohlcovala, kolo ani trenažér, a dokonce, světe div se, ani auto potřebovat nebudu.
To je divné, byla to teprve druhá návštěva, ale neurony v mozku si proklestily cestičku na vzpomínky, které se možná staly a možná také ne. Stále tápu a doluji z mozku vše co za poslední dny zaznamenal. Chtěl jsem se zeptat, jak dlouho už ví, že tady ležím, ale nenašel jsem odvahu ani sílu. Stačilo mi držet někoho z mých blízkých za ruku.
Mezitím se zešeřilo. Otec, bratr i Popelka se už před nějakou chvílí rozloučili a s jejich odchodem do mé místnosti zase vystoupil strach. Ten nevítaný bastard jako černá tma, která se za okny rozlila jako tuš z kalamáře, jako vesmír bez hvězd. Jsem tu! Tvůj samozvaný vládce strach. Bylo mi neskutečně špatně. Prsty jsem si přejížděl jizvu. Studené kovové dráty jako struny. Kolikpak jich asi je? Napočítal jsem 34. Potom 32. A potom zase nějaké jiné číslo. Ještě že nejsem slepý. Brailovo písmo bych nebyl schopen prsty vnímat. Nechám si v paměti 32, to se mi jako IT referentovi dobře pamatovalo.
Když do místnosti vešla další sestřička, pochopil jsem, že se změnila směna. Bylo mi špatně, neskutečně špatně ale byl jsem rád, že v případě potřeby tu někdo se mnou je a pomůže mi, bude mi oporou v mé válce s osudem. Místnost teď už plně osvětlovalo bílé světlo a bránilo černé tuši noci vpít se ke mně blíže.
„Tak co, budeme jíst?“ zeptala se rázně sestra a já přikývl, že bych i něco málého snědl. Byť mi nebylo nejlíp, hlad byl silnější. Maximálně se pobliju. Hlad je hrozný hajzl.
„Tak nejdříve posadíme chlapa,“ vhrkla na mě a já si říkal, tak to asi ztuha. Protože já opravdu nemám sílu. Viděla ale, že bych seděl rád. „Tak jo, jdeme na to,“ řekla opět rázně. Začal jsem se bát, že to nezvládnu. Rozevře se mi hrudník a obsah se vylije na zem pod postel. Ale chuť se alespoň trošinku zvednout byla velmi lákavá. Konec konců, přece ví, co dělá.Je to sestřička na JIPu. Není to žádný vrah, že? Nebo se pletu?
„Bože, ty pochyby, táže se nymant, co kdyby,“ zní mi v hlavě text písně od skupiny Pražský výběr, ale odhodlal jsem se k akci. „Jdeme do toho, chci sedět.“
„Dobře, tak to zkusíme.“ Jsem nadšený, budu sedět. Končím s ležením, no sláva. Šárka, tak se moje nová sestřička jmenuje jak jsem právě zjistil, si zavolala ještě jednu pomocnici. Sama by to evidentně nedala, protože ač jsem snaživý kluk, svaly mě jednoduše zradily. Jak mohou takhle zradit svaly člověka za pár dní na lůžku když je vyyživuji už přes půl století? „Kardinální zrada“ proklínám je. Ty svaly.
„Tak teď se položíš na bůček.“ „Cože? Jaký bůček?“ táži se nechápavě. "Je to prostě na bok. Odpovídá pobaveně Šárka „Potom svěsíš nohy, ruce do kříže přes prsa a pomalu zvedáme.“
A jak řekla, tak jsem se zamotal do hadic. „Zatracené hadice,“ zanadával jsem si potichu. Ale sestřička byla šikovná a několika takticko-operačními chvaty a hmaty mě té zamotané chobotnice zbavila. Nadávku smaozřejmě taktně přešla a nebo možná ani neslyšela.
Seděl jsem, ale jakmile mě pustily Šárčiny ruce, které mi dělaly oporu, okamžitě jsem padal na tu či onu stranu. V mozku mi vířilo tornádo a meluzína pískala v uších. Kurde, sednout si byl výkon vrcholového horolezce lezoucího Matterhorn. Asi by to chtělo více kyslíku a nebo jištění. A stalo se.
„No vida! Teď si vás vypodložíme medvědem.“ Představoval jsem si nějakého plyšáka, ale medvěd byl takový prapodivný koženkový pytel, co s ním judisté nebo zápasníci MMA házejí o zem. Konec konců obě děvčata se mnou zápasila, abych já sám sebou nehodil o zem. Když už jsem byl zajištěn zezadu, podepřeli mě z pravé i levé strany dalšími medvídky, a abych nepřepadl na tvář, přisunuli přede mne nerezový stolek. Na ten mi položili ruce. Nosník vetknutý. Stabilita zajištěna.
Seděl jsem! Boží pocit. Užíval jsem si této navýsost vítané změny polohy. Byl to můj modrý trůn. Přesně takovou barvu měly ty pytle s pískem nebo kdo ví s čím, kterým se říkalo familiérně medvěd. Ve skutečnosti jsem si spíše připadal jako protiletadlový kanón obložený pytli s pískem. Už jen vyčkat, kdy začne nálet.
Seděl jsem tam nehnutě, obložen v bezpečném zákrytu, a navzájem jsme se se sestrami pozorovali. Ony jestli nespadnu nebo neomdlím, já s myšlenkami, že kurde, opravdu to nebude stejné jako dřív. V hlavě mi hučel mořský příboj vertikálně proudící krve. Zatímco se sestřičky vybavovaly mezi sebou a po oku mě sledovaly, jak si stojím, tedy pardon - sedím a padám, já se zabýval sám sebou. Sakra, jak dlouho už tu tak na oddělení ležím? To není možné se takhle zrychtovat za dva dny. Nebo kolik tu celkem jsem? V duchu jsem Albertovi Einsteinovi dával za pravdu že čas je relativní veličina a to jsem zatím ani netušil, že ho postihl stejný osud jako mě. Něčím nasral boha a ten mu vykouzlil disekci aorty. Albi za co?
„Tak co si dáme? Čokoládu nebo vanilku?“ zněla nabídka večeře. Těmito dvěma pudinky mi Šárka mávala před očima. Zaměstnán vlastními myšlenkami jsem si ani nevšiml, že mezitím odběhla. „Volím tebe, vanilkového pikaču,“ pomyslel jsem si. A stalo se. Nebylo to špatné, ale tak dobrý jako včera se mi ten puding už nezdál. Tentokráte mi puding drhnul jako smirkový papír přes chuťové pohárky.
Lžičku po lžičce do mě Šárka tu kašovitou hmotu dostala. Styděl jsem se, protože mi chvilku půjčila na mou žádost lžičku, ale nebyl jsem schopen se s ní trefit do úst. Hrozný trapas. Byl jsem na sebe naštvaný. Nejen že jsem lžíci s pudinkem nedal do úst, ale ještě docela slušným způsobem jsem ho natáhl na pyžamo Krajské zdravotní, jak se mi podařilo rozluštit vybledlý nápis na nemocničním prádle kterému se říká anděl.
Stejně je zvláštní, že mají sestřičky takové vínově červené uniformy. Nebyly by lepší ty bílé sukně a modré košile, jako si pamatuji z mého posledního pobytu v nemocnici koncem osmdesátých let minulého století? Asi je to pohodlnější, uzavřel jsem tuto myšlenku pro sebe.
„Mám žízeň,“ požádal jsem o vodu. A byl tu problém. „Můžeme to zkusit ale…“ Šárka mi vpravila do úst pár kapek. Okamžitě jsem se začal zase dusit. „No, a je to tady,“ zaslechl jsem někde mezi výbuchy kašle.
Chvilku se mnou zápasila, a když jsem byl stabilizovaný, trval jsem na tom, že mám stále žízeň. Dlouho odolávala mým prosbám o žejdlík čerstvé vody, ale nakonec podlehla mým prosbám bíného pouštního pěšáka a odněkud vyčarovala dětské pítko pro kojence. Nalila do něj vodu a něčím zahustila. „Tak teď to zkuste.“
Snad celou věčnost jsem se snažil dostat pítko k ústům, ale nešlo to. „Tak zkusíme spolu,“ řekla Šárka a pomalinku mi pomohla přisunout dětskou lahvičku ke rtům. Nasál jsem a nic. „Ty si ze mě děláš srandu, že?“ Asi to zahustila cementem protože z pítka se mi nepodařilo vysát ani kapičku žádané tekutiny.
Ale huš, Šárka vzala pítko a otočila. Tekutina mírně vytekla. „Jde to.“ Znovu jsem s maximálním úsilím vytlačil za pomocí šerpy v červeném stejnokroji láhev do základního vysokohorského tábora mezi rty, nasál pořádně a už jsem se klátil v záchvatu kašle jako topol ve větru.
Tak pro tuto chvíli to zůstalo u otírání ztvrdlých a vyschlých rtů jen navlhčeným hadrem. Začal jsem tušit, že problémů bude víc, než jsem byl schopen si připustit.
„Jdem spinkat?“ zeptala se Šárka mezi řečí s druhou sestrou, ale já zakroutil hlavou, že jako spát ani náhodou. Statečně jsem seděl, ale síly mě opouštěly. Nápadně jsem se podobal opilému, který se klátí na pravou stranu. Záda mě bolela jako čert. Ale já vydržím sedět.
Vypadal jsem asi hrozně, protože se obě děvčata čím dál častěji soustředily pohledy na mě než na nějaké drobné práce, které doposud vykonávaly. Teď mi ke všemu sklouzla ze stolečku postaveného přede mnou pravá ruka a i přes veškerou snahu se mi ji nedaří zvednout na stolek znovu. Zdá se mi, že má ruka váží tolik, že ani Arnold Schwarzenegger by ji nedal na bench víc než dvakrát.
„Tak jo, prohrál jsem svůj trůn.“ Šárka mě zbavuje mého medvědího obložení a pokládá mě na záda. Zapojuje všechny dráty tam, kde patří. Aaaach, to je úleva ležet. Cítím se jako bych právě vyložitl sám s lopatou vagón uhlí. „Ale zítra chci zase sedět.“ „Jo, to stihneme,“ ujišťuje mě a opět spustí syčáka. Bože nesnáším syčáka.
High flow. To je vysoký tok vzduchu, který mám zaveden do nosu a někdy do masky podle toho, jak moc jsem hodný a nevytahuji si hadice z nosních dírek. Strašně to řve. Představte si, že sedíte s hadicemi v nose na obrovském útesu a dolů padá se hřměním vodopád studené vody, která vás občas oslepí kapkami vody, a tohle máte na ksichtě 24 hodin denně. „Jestli z toho nebudu mít tinitus, tak už z ničeho,“ napadá mě, když mi Šárka přeje dobrou noc, když mě předtím za pomocí dalších dvou spolubojovnic uložila na postel a pozapínala spusty dávkovačů.
„Dobrou, dobrou, a jak moc dobrou si mám představit?“ trochu se na ni zlobím, ale rozumím, že je to pro moje dobro. Kupodivu usínám, byť jsem docela rozrušený. Nemám síly už vzdorovat nikomu, a už vůbec ne sám sobě.
