Článek
Odtáhl jsem se a svalil na postel. Někde z hloubi duše mi vyskočil vykřičník a chvíli mi visel nad hlavou jako varovné znamení jako semafor s velkým červeným světlem STOP.. Něco je extra špatně, uvědomil jsem si a opět se nadechl. joNešlo to moc dobře. Během té chvilky mi někdo na hrudník naložil třicetikilový žulový balvan.
Otočila se ke mně a velkýma čokoládovýma očima chtivě sondovala, co je to za začátek laskavé předehry. Jsou tak krásné ty oči, pomyslel jsem si a na chvíli přestal myslet na bolest. Pokusil jsem se ji přitáhnout k sobě blíž, ale nešlo to. „Promiň, já nemůžu,“ zůstal jsem bez pohybu a bez dechu ležet. Tak tohle je tedy faux pas, pomyslel jsem si. Takhle jsem ještě nikdy neselhal.
Moje rozčarování nad sebou samým přerušila opět bolest. Další blesk mi šlehl někde mezi lopatky. No to je paráda, zítra odjíždíme na dovolenou na Ještěd, kde máme ubytování, a já si tady skřípnu nerv? Nerv, jasně, je to nerv, utěšoval jsem se, i když červený semafor, který nade mnou visel, a dokonce každá buňka v těle mi hlásila, že tohle je něco jiného, něco mnohem zlověstnějšího.
„Co se stalo?“ zeptala se a její roztoužené oči pomalu zrcadlily obavu a pochyby. „Nevím, něco je špatně, moc špatně,“ řekl jsem dýchavičně. „Chvíli si odpočinu, není mi dobře.“ Vstala a šla si dát cigaretu na balkón. Má krásné štíhlé nohy, uvědomil jsem si, když se vzdalovala.
Tak co teď se mnou? Musím se dát nějak do kupy, zítra vezmeme Ještěd přímým útokem. Pěšky pěkně ostrým tempem přímo pod bývalou lanovkou. To jsem ještě stále netušil, jak dalek jsem tomu, co se bude dít v den, který má přijít. Půl hodiny jsem ležel a v duchu si nadával, jak to vždycky před dovolenou poseru. Mezitím mi někdo na hruď přiložil k tomu třicetikilovému balvanu další desetikilový. No nic. To vypadá na doktora, pomyslel jsem si a už viděl lékaře, jak se mě otráveně ptá: „Tak copak vám je?“ „Aaaale nic, asi jen skřípnutý nerv… Blbě se mi dýchá.“ „Ahaaaaaa, no jasně, simulant. Zítra je pondělí a nechce se mu do práce.“ „Jenže pane doktore já mám dovolenou, na kterou se moc a moc těším.“
Otevřel jsem raději počítač a začal googlit symptomy. Cože? Neee. To neeee, infarkt ne. Tak na ten se opravdu necítím. Dobrá, vyzkouším ještě umělou inteligenci. Co možná nejsrozumitelněji jsem jí popsal moje příznaky. No výborně. Plicní embolie, infarkt, to poslední jsem vůbec nepochopil - prasklá aorta. Vyloučeno, nic takového nemám.
Bolest se trochu uklidnila. Je to jen skřípnutý nerv, uklidňuji se, ale obava se z malé bubliny nafoukla do většího černého mraku. „Popelko, tohle mi vyplivl počítač,“ sdělil jsem své dívce a předstíral pochyby, že se musí ten křemíkový idiot mýlit. Smozřejmě že myslím počítač. Je to jen blbý písek zakletý lidskou genialitou v puzdře procesoru. Blbý písek v blbé krabici. Neskrýval jsem své znechucení. „Měl bys jít hned do nemocnice,“ řekla už zcela vážně a důrazně. „Tam tě vyšetří a obavy zmizí, uvidíš.“ Ani hovno, do nemocnice nejdu. Jsem zarputilý odpírač léků a lékařské pseudopéče.
Živě si vybavuji vzpomínku, kdy jsem dostal koliku ledvin. Bylo to taky náhle, někdy pozdě v noci, kdy jsem po kolenou dvacet minut lezl po předsíni paralyzován krutou bolestí. Nebudu tu popisovat průběh ledvinové koliky, ale faktem je, že jsem si nechal zavolat sanitku a poprvé v životě se svezl, když jsem si chybně identifikoval prasklé slepé střevo. Tenkrát ještě umělá inteligence byla pouze ve filmu jako Vesmírná odysea nebo Terminátor: Den zúčtování. Nicméně saniťáci byli velmi sympatičtí, když mě sbírali ze země. A měli pochopení. Asi mají bohaté zkušenosti s daleko méně spolupracujícími individui.
Zato v nemocnici jsem byl ujištěn, že jsem jenom vetřelec, který ruší jejich noční klid. Dvě hodiny jsem ležel na lehátku potemnělé chodby. Nepřikrytého mě objala paní zima a já drkotal zuby. A uvědomoval si, že zase tak moc mě to nebolí, i když předtím to bolelo, jako by mi někdo bodl do pasu krumpáčem. Trpělivě jsem čekal a třásl se zimou, než přišla konečně sestra. Už z hlasu jsem poznal, že se nebudeme kamarádit.
„Jak dlouho vás to bolí?“ začala velmi ostře a já si vybavil nějaký černobílý film pro pamětníky, kde gestapák zmlácenému vězni klade otázku, jak dlouho spolupracuje s odbojem. Stal jsem se oním týraným vyslýchaným. „Já nevím… asi osm hodin,“ špitl jsem. „Teprve osm hodin?“ protáhla hlas pohrdavě. „To jste nemohl vydržet do rána?“ Mlčel jsem, ale v duchu jsem podrážděně odpověděl: „Kdybych to mohl vydržet, asi bych tu nebyl teď ve dvě ráno, trubko.“ Naštěstí jsem to neřekl nahlas, jinak by mi injekci, která následovala v ordinaci pana Mengeleho, zaryli místo do hýždě pod nehet prstu.
Toliko k mému přesvědčení, že na lékaře se obrátit až v případě smrtelného nebezpečí. Bože, jak blízko jsem touhle poučkou byl! „Pojď, půjdeme do nemocnice,“ naléhala Andrea.Jako Popelka ve filmu na prince, aby uhádl její hádanku. „Ne, do nemocnice ne!“ striktně jsem odsekl, odrazen vzpomínkou na nemocnici ve Frýdku-Místku a doktora Mengeleho a jeho asistentku Gertrude von Bundeswehr. „Půjdeme na procházku. Já to rozchodím. Jsou to jenom pohnutá záda, nic víc,“ lhal jsem si spěšně do kapsy. „No jak chceš,“ s obavami odvětila.
Nevím, jestli znáte Teplice v Čechách, ale je to místo, kde snad nikde v celém městě není žádná rovina. I náměstí tu mají z kopce nebo do kopce. Záleží, kterým směrem jdete. V zimě, kdy je povrch pokryt zmrzlým ušlapaným sněhem, je to báječné místo pro výcvik důchodců, jak přežít a překonat své limity. Myslím, že mnozí z nich padli a své limity nepřekonali. Vhodnou písní k těmto eskamotérským výkonům by byl song skupiny Olympic s výstižným názvem “Volný pád”
I já jsem se nyní překonával a se supěním šlapal Kaštankou. Taková stezka do kopce nad okolními lázněmi. „Vůbec mi netáhne komín,“ stěžoval jsem si Popelce a funěl krok sun krok do svahu. S obavami jsem koukal na své namachrované americké sportovní hodinky Garmin, kde mi tepová frekvence klesala někde k 50 tepům. Sakra, při výstupu na K2 nemohu mít 50 tepů. Buď jsem fyzicky naprosto famózně vysportovaný, nebo je něco špatně. Samozřejmě že bylo něco špatně. Ne něco ale všechno! Hrdě jsem ignoroval tuto hru se smrtí, která mi mezitím sebrala z mé šachovnice několik dalších figurek.
Zcela nepochopitelně jsem jí dával větší a větší šanci zvítězit svou idiotickou nečinností. Moje diagnóza měla být více než špatná ale to já stále arogantně popíral. Po dvou hodinách jsme se doplazili domů a já zjistil, že mi nejen není lépe, ale na hrudi přibyl další balvan. Asi patnáctikilový. Bolest byla trvalá, ale dalo se to vydržet. Šel jsem si lehnout. Popelka mezitím zajela do lékárny pro Acylpyrin. Což je v případě infarktu nebo embolie důležitá složka na ředění krve. Nuže, naředil jsem a čím dál více pochyboval, že jde jen o bolest svalů na zádech od utlačovaného nervu. Hodiny tikaly a vteřiny času plynuly ve svém toku.
Mezitím se venku setmělo. A čím více byla venku tma, tím více narůstala bolest na hrudi nebo mezi lopatkami. Nebo žebry? Co já vím. Nebyl jsem schopen zaměřit přesný zdroj A čím více narůstala bolest, tím více narůstaly mé obavy, že bez pomoci felčara to do rána nedám. „Pojď, zavoláme sanitku,“ téměř už prosila Popelka. Stál jsem si zatím za svým: žádná sanitka. Co jim tam budu v neděli večer strašit. Ale k obavám se postupně přidal i strach. Bylo to něco jako intuice, kdy od samého začátku víte, že je něco velmi, ale velmi špatně. Vaše hrdost to odmítá přiznat, ale intuice vysílá jeden signál za druhým, že je dobré ji poslechnout.
Pro jistotu mi tedy má intuice, abych to lépe poznal, přiložila mi můj již tak drcený hrudní koš další kamínek. Takovou dvacetikilovou svini. „Už to nedám, jedeme!“ Bylo po desáté večer. Popelka chtěla volat sanitku, ale tu jsem zamítl. Pojedeme autem. Neprotestovala dlouho, byla ráda, že jsem se osmělil a skočil rovnou šipkou do ledového bazénu zdravotnických služeb.
„Sakra, to je zima,“ třásl jsem se za volantem a bylo mi špatně. Dával jsem si pozor. Při jakémkoliv návalu nevolnosti jsem chtěl okamžitě zastavit u krajnice, ale věřil jsem si. Nejsem žádnej nýmand. Tedy jsem, ale spíše zase prudič, co otravuje svou zbytečnou návštěvou cizí lidi.
Cesta uběhla rychle. Silnice byly prázdné. Většina lidí už byla zalezlá v postelích a nabírala sílu spánkem na následující pondělní den. A já sbíral odvahu vejít na urgentní příjem teplické nemocnice, kde jsem zaparkoval Sofii, tedy mého chvátoše, tedy moje auto, přímo u vchodu. Bylo tam jedno jediné místo. Zajímavé, jako by mi to někdo rezervoval, pomyslel jsem si v duchu a představil si otráveného zřízence v kartotéce, jak na mě zírá ospalýma očima.
„Dobrý den, prosím vás, na koho se mohu obrátit? Je mi velmi špatně. Moc se omlouvám, že jsem dorazil až teď, ale… snažil jsem se to přečkat do rána.“ Mladý zřízenec se na mě upřeně zadíval. Teď si mě měří a určitě si myslí, co za simulanta mu to tu dorazilo.
„Co vám je přesněji?“ táže se kupodivu příjemným hlasem. „No, opravdu se omlouvám, těžko se mi dýchá a na hrudníku mám takový menší tlak.“ Hovno, seděla mi tam dvěstěkilová gorila a mlátila mě, ne sebe, jak gorily většinou dělají, svými zaťatými mohutnými chlupatými pěstmi do prsou. „Jo a zdá se mi, že mi brní levá ruka a asi i noha,“ dodal jsem opatrně.
„Při čem se ta bolest objevila?“ Usmál jsem se. Přece mu nemohu říci, že to bylo při pokusu o nevydařený sex. Že jsem selhal při tom udělat pěkně děvčeti. „Při nějaké námaze?“ zeptal se naléhavě. „Ano, ano, při drobné tělesné námaze. Víte, prudčeji jsem vstal z postele,“ abych zase tak úplně nelhal, přiznal jsem alespoň lokaci, kde se to přihodilo. „Jo a mám možná plicní embolii nebo infarkt,“ hlesl jsem už skoro neslyšitelně.
Naprosto chápu, jak vystudovaný doktor musí nenávidět internetové rychlokvašky, co si určí sami diagnózu. Určitě mě začala slovně hájit i Popelka, ale moc si její slova nevybavuji. Na čele mi vyrašily kapičky studeného potu a udělalo se mi ještě více nevolno. Vyfasoval jsem nějaký lístek a mým dobrým pečovatelem v osobě Popelky byl odvlečen do nějaké dlouhé bíle osvícené chodby. Nesnáším to bílé světlo zářivek, je tak studené, pomyslel jsem si a zadrkotal zuby.
Letmý pohled na hodinky mi odhalil tepovou frekvenci 49. To se mi za chvíli sekne pumpa, blesklo mi hlavou, ale to už mě brali do ordinace. Tam jsem spíše mlčel a celou anamnézu za mě odvykládala Popelka. Konec konců je to zdravotní sestra z povolání, má tedy profesionální kredit. Zdravotní sestra přece jenom není internetový prohlížeč a fantasta.
Bylo mi hůř a hůř, až mi bylo nejhůř za celý pojebaný sluneční a nedělní den. Nevím proč, ale nemám rád neděle. Možná že proto, kdo v neděli pomyslí na pondělí, tomu se to pondělí hned další den přihodí. Kolem mě to mezitím vířilo a já dostal infuzi.
„Necháme si vás tu na vyšetření a ráno uděláme CT. Souhlasíte?“ „Ano,“ přikývl jsem hlavou a řekl jsem, že už se cítím lépe. „EKG je v pořádku,“ hlásila sestřička. To je skvělé, infarkt to není, ulevilo se mi a já bezodkladně ztratil vědomí. Cítil jsem, jak pomalu padám někam do hloubky a jsem pomalejší, zatímco lidé kolem mě začínají rychleji a rychleji vířit jako listí, když jím projede vítr na podzim. Ostatně podzim už byl za dveřmi…
„Pravá v pořádku,“ slyším. Probouzím se v nějakém tunelu, ve kterém to hučí jako v nějakém rotoru. „Kontrast!“ třeskne tichem tohle slovo. Někdo mi něco povídá, ale slyším jenom slovo „teplo“. Ne, už ho cítím, rozlévá se mi po celém těle a hlavně mezi nohama. Někdo něco šeptá. Vzrušené hlasy kolem sebe vnímám jako zlověstné znamení.
„Dáme vám cévku.“ Jo, jasně, cévku, ale moc nevnímám. Vidím, jak vyvádějí Popelku z ordinace. V ruce má můj přívěsek malého prince a v očích slzy a strach. Balí mě do tepelné fólie a něco mi píchají do žil. Někdo telefonuje a zařizuje převoz. „Pojedete na urgentní operaci do Ústí.“ Jasně, operaci, kývnu hlavou. Je mi zle, taky moc nevnímám co se to vlastně děje..
A už jsou tu saniťáci. To byli sakra rychlí, uvědomuji si, ale to už mě vezou na lehátku. Koutkem oka vidím lidi na chodbě, jak se za mnou se zvědavostí otáčejí. Myslím, že jsem ji ještě zahlédl, Popelku. Držela moji bundu.
Venku mě trochu probudil chlad. Přece jenom byl poslední den září a možná už po půlnoci. Služebnictvo paní Zimy dávalo jako předvoj vědět, že brzy dorazí pán Mráz s chotí Zimou do svého království. Sanitka se rozjela. Se zájmem jsem si prohlížel interiér a záchranáře, který něco šteloval na přístrojích, na kterých jsem byl napojen.
„Máš svou práci rád?“ Zeptal jsem se. „Ano,“ přitakal, ale bylo vidět, že je příliš zaneprázdněn činností, kterou musel dělat. Cítil jsem se klidně. Až moc klidně na to, že paní Smrt mi vzala další figurku ze šachového pole. Díval jsem se na něj. Jméno mého sanitního strážce bylo Honza. Honza Flesar. Uklidňovala mě jeho přítomnost. Byl v bojovém módu. Můj obránce, ochranka. Já mohl odpočívat.
Zavřel jsem oči. ŘACH! Obrovská rána mě nadzvedla z lehátka. Probral jsem se. Honza tu stále byl, ale vypadal nervózně. Zpoza vozu bylo slyšet skřípění. Sanitka sebou mlátila a z kabiny řidiče byly slyšet kletby. „Prorazili jsme gumy. To už dojedeme, je to kousek.“ Ale nedalo se to zvládnout. Vůz zastavil.
Otevřely se dveře a do vnitřku sanity pronikl ledový vzduch. „Čekáme na překlad. Z dispečinku už nám posílají náhradu.“ Má nová kára je na cestě. Kurva, měl jsem dát Charonovi raději pajdu než dvacku. Takhle tam nedojedu včas , honilo se mi hlavou. Na šachovnici mezitím Smrtka vzala mého bílého střelce a rozdrtila ho svými tenkými kostnatými prsty. Byl jsem bezbranný.
Karma zdarma, řekl jsem si a uvažoval, koho jsem kdy naštval. Zima byla naštěstí silnější a zmrazila tyto mé dementní úvahy vystrašeného jedince. Byl jsem vlastně vystrašen? Možná trochu. Asi mi něco píchli do žíly. Bylo mi všechno tak trochu jedno.
Šoupli mě do druhé sanitky a ta se se mnou rozjela. Cítil jsem kinetiku jejího pohybu. Dveře se znovu otevřely. Vezou mě dlouhou chodbou. Zase ty chladné bílé světla, ale tentokrát jsou modernější. Houplo to se mnou a zvedl se mi žaludek. Tuším výtah. Stoupám. Najednou se nade mnou naklání doktor. Vidím jeho brýle a klidným hlasem mi něco říká. Moc nevnímám. Tuším, že popisuje, co mi budou dělat, a strká mi pod nos nějaké papíry.
V pravé ruce najednou držím pero. Je mi jasné, že podepíšu, i kdyby tam stálo, že operaci nepřežiju. Stejně nemám na vybranou. Smrtka mi sebrala bílého koně a v zápětí dalšího pěšce. „Jdeš na to zhurta, zubatá,“ a neomaleně posunuji svého bílého pěšce vpřed, tentokrát já. Podepsal jsem.
„Musíme vám rozstřihnout tričko.“ Přikývnu a už se nůžky prokousávají mým oděvem. Asi už jsem na operačním sále. No jasně, vidím nad hlavou obrovskou bílou slunečnici světel. „Náramky nejdou sundat.“ „Střihněte taky,“ dávám souhlas a smutně se dívám, jak břit nůžek proťal můj oblíbený náramek až z dalekého Ecuadoru. Ne, nebyl jsem tam, ale byl mi zaslán poštou kamarádkou Lenkou, která byla se svým přítelem až někde v Jižní Americe. Jsou to dobrodruzi. To já jsem lokální nudař, usměji se a je mi náramku moc líto.
Podepsal jsem papíry, uvědomuji si opožděně a podíval se na osazenstvo kolem mě. Smrt mi sebrala další figurku. Ta svině! Ani nevím jakou. Nemám hru už vůbec pod kontrolou a nikdy jsem vlastně neměl. Lidí kolem mě přibylo. Mají roušky, vidím jen jejich oči a brýle. Kolem probíhá konverzace, na kterou se nemohu soustředit. Padla další figurka.
Někdo se nade mnou naklání a něco říká. Nevnímám, ale vytušil jsem, že jdeme na věc. „Pánové, je to ve vašich rukou,“ říkám svá poslední slova a předávám šachovou partii do rukou profesionálů. Věřím jim, sebrali Smrtce prvního černého koně… a zlověstná tma mě zahalila do svého rubáše. Ztrácím rovnováhu. Padám do propasti.
