Článek
Opět zavírám oči a zkouším si vzpomenout. Nevím. Počítám do deseti. Snažím se netlačit moc víčky proti tváři, aby se mi nedělaly před očima mžitky a až otevřu znovu oči, oční sítnice zachytí mnohem více světla. Je ticho, v místnosti něco jemně ševelí. Je to místnost, nebo se pletu? Můžu být úplně kdekoli si jen dovedu pčedstavit. Vůbec nechápu svou situaci. „Soustřeď se!“ Přikazuji si.
Velmi pozvolna otevírám oči. Ano, jsem v nějaké potemnělé místnosti, jejíž konce, kam až dohlédnu, se utápějí ve tmě. Musím chvilku počkat, než si oči zvyknou na tmu, ujišťuji se, ale cítím zvláštní pocit strachu. Odněkud shora přichází závan chladného vzduchu. Vnímám tudíž jsem. Ale kde? Co cítím?
Ležím. Ano, ležím na nějaké plošině. Ne, je to postel. Odněkud zezadu prosakuje tmou zdroj velmi tlumeného světla. Znovu upírám zrak před sebe a místnost dostává přesnější kontury. Vlevo je prostor tak dva metry a světlo se nepatrně odráží od něčeho kovového. Kouknu vpravo, to samé. Ze stropu opět cítím závan chladu. Asi klimatizace, pomyslím si. To by vysvětlovalo to ševelení.
Co to bylo? Přede mnou se v temnotě mihnul stín. A další a další. Něco nebo někdo tam je? Určitě tam někdo je! Snažím se pohledem rentgenovat přední trakt místnosti. Vpíjím se pohledem do temnoty. Zachytávám každý jeden foton na sítnici. Jasně cítím, jak se mi začíná bušit srdce. Můj nervový systém, sympatikus, spouští bojový mód. Pocit strachu sílí. Kde to sakra jsem? Co tu dělám a proč?
Pozor, slyším hlasy! Nastražím uši a snažím se zachytit jakýkoliv zvuk. Kdyby ta zatracená klimatizace tak neřvala. No jasně, v předsálí místnosti, nebo co to je, slyším tlumené hlasy. Propaluji pohledem tmavý prostor přede mnou. Už je vidím, jsou dva, možná tři. Jeden teď odešel a zmizel na levé straně. Je to tedy asi chodba. Ano, už to vidím jasněji - chodba oddělená od místnosti nějakým sklem a uprostřed je vchod ke mně a v něm jasněji a jasněji vidím siluety dvou postav. Na skle matně rozeznávám dekor nějaké trávy. Jako by se za ní schovávali.
„Senzory nastavit na maximum citlivosti,“ velím mozku a mozek poslechne. Jsou to dva muži, jeden v nějakém světlém plášti a druhý nižší v tmavě modrém, možná fialovém. Barvy bez dopadu přímého světla jsou jako vymačkaný pomeranč bez šťávy. Neumím je rozeznat. Ten chlápek mi splývá v šeru místa, kde stojí. Bezbarvý duch. Jediné, co mi světlo prozrazuje, je jeho pleš, od které se odráží, a obroučky brýlí.
Co vy jste zač? Bojím se, ale jsem zvědavý, uvědomuji si.
„Pochopte, jsme solidní organizace, ale nemůžeme si dovolit investovat takovou částku do nejisté záležitosti. Zvláště když nevím, jak dlouho…“ říká ten plešoun doktorovi. Ano, jasně, ten druhý je lékař. Ten bílý hábit je lékařský plášť. A jak vím, že je lékař? Má přes krk fonendoskop. Takový trapně laciný trik, který se používá snad v každé reklamě nebo filmu. Doktora poznáš podle fonendoskopu. Taková ta lesklá věcička, chromované náušníky, blbá hadice zakončená naslouchátkem. Prostě fonendoskop.
„Samozřejmě to nebude dlouho trvat. Ujišťuji vás,“ odpovídá trochu naléhavě lékař. „Maximálně dva dny a naše záležitost bude vyřízena. Už jsme udělali potřebné výkony,“ dodává felčar s uspokojením v hlase.
„To velmi rád slyším, ale cena se mi zdá vysoká,“ odpovídá trochu nakvašeně plešoun.
„Nejste jediný zájemce o zboží,“ odsekává ten s fonendoskopem.
Počkat, cože? Jaké zboží? Mozek zapíná na nejvyšší obrátky. To já jsem to zboží, vysílají mi všechny smysly jasný a hlasitý signál. No jasně, jde tady o mě!
„Hej!“ zakřičím na ně, ale nic se neděje. „Hej, vy dva tam, okamžitě mi řekněte, co se tu děje!“ Nic, žádná odpověď. Z hrdla se mi nevydere ani hlásek. Neslyšně na ně řvu a nic jen smrtelné ticho. Ani hláska mi nevyjde z úst.
Jasně cítím, jak mi na rukou vstávají chlupy a ježí se jako srst kocourovi. Ne, není to zimou. Je to strachem. Zahryzl se do mě a už nechce svou kořist pustit. Sápe se mi po krku. Propadám panice. Srdce bije čím dál více, oba muži se spolu dále o něčem baví, ale já to přes tlukot srdce neslyším. Někde v těle mi bije obrovský zvon. BIM BAM BIM BIM BAM. Nic neslyším a zatraceně mám strach, obrovský, hmatatelný, skutečný strach. Chtějí mě zabít. Jasně cítím, jak ve mně stoupá tlak… Tma houstne, bojím se. Jsem úplně paralyzovaný. Tak jsem se snad nikdy nebál. „Pomoc!“ křičím a propadám se do tmy, srdce vnímám už jen z dálky. Je ticho a tma.
„Nemusíte se obávat, rodina už všechno ví a přijala to,“ slyším opět hlasy, ale bojím se otevřít oči.
„Ano, přesto bych se rád přesvědčil,“ odpovídá druhý muž tomu prvnímu. Prvního po hlase poznávám, je to ten s tím fonendoskopem, ale ten druhý hlas nepoznávám.
Víčka tisknu dolů, jako bych si je chtěl vmáčknout do tváře. Co se to tu sakra děje? Co to se mnou je?
"Mohu tedy?"
„Samozřejmě,“ zní odpověď známého muže.
Slyším kroky, blíží se ke mně a chladná ruka se dotkne mé nohy. Cítím náhlý závan chladu. Strhli ze mne přikrývku. Srdce se mi změnilo v kulomet, na chvíli neslyším oba vetřelce v mé místnosti. „Co to ksakru děláš?“ pomyslím si a stejnou větu chci vykřiknout na toho, kdo mi právě zajel rukou do rozkroku.
Vyteštím oči a hledím na menšího podsaditého chlapíka, jak mě osahává. „Dost!“ křiknu, ale z úst mi nevyjde zase ani hláska, zatímco ruka toho člověka mi jede po hrudníku, zvedá mi ruku. Pud sebezáchovy mi teď musí vystřelit ruku a svou pěstí mu ustřelím bradu, je tak blízko. Už přemýšlím - dám mu pěstí rozhoduji se ve vteřině, ale nic. Nic se neděje.Tělo mě neposlouchá. Je tak blízko, zabil bych ho. Jsem naprosto nasraný , bezbranný a zároveň se bojím. Myslím, že mi adrenalin nahradil veškerou krev. Pokouším se o další úder, ale je to marná snaha. Nemohu nic, mé tělo je ke mně lhostejné. Vůbec ho neovládám. Křičím na celé kolo, ale z úst nevyjde ani hláska ani sten.
„Říkáte, rodina je spravena?“ žádá s jistým uspokojením ten slizký tlusťoch potvrzení od doktora.
„Jak říkám, pohřeb byl včera. Vše je uzavřeno. Máme tu pár pozůstalostí, které si můžeme ponechat.“
„Dobře, to je skvělá zpráva,“ odpoví s klidem a hlasem italského mafiána špekoun a dále mě ojíždí svými prsty. Zmetek!
Cože? Pohřeb? Můj pohřeb? Už jako že nejsem? A to to šlo tak hladce? Ledový pot, hnus, strach i zlost se mnou cloumají. Ne, ne, ne! To není pravda, já žiju! Moji mě najdou. Nedají mě. Já ještě dýchám. Slyšíte? Žiju! Nebo ne? Neslyším své srdce, které doposud mlátilo jako blázen. Já jsem mrtvý!!!
Hrozný strach. Tma, ticho a zima, hrozná zima mne obklopila. Proč je tu tma? Ach ano, mám zavřené oči. Odmítám tomu uvěřit. Tak snadno se mě nemohli vzdát, určitě se ptali, co se mnou je, když jsem zmizel. Tohle je vražda. Vrazi!!! Jste vrazi a vy to víte řvu po mich němně.
Opět mě přikryli dekou a já se trochu uklidnil. Dobře, zatím se nemohu hýbat, ale svou kůži nedám lacino. Asi mě unesli a chtějí mě prodat na orgány. Musím dát vědět mojí rodině, že žiju. Žádný pohřeb se nekoná!
„Mohu potvrdit, že oficiálně zemřel včera,“ s ledovým klidem praví doktor.
„Ty zmetku,“ zakřičím jak jenom mrtvý křičet dokáže.
„Rozumím, to auto si můžete nechat,“ laxně odpoví špekoun a oba muži se pomalu vzdalují. Slyším je nyní slaběji, ale o to více vnímám nějakou arabskou písničku z neurčitého zařízení, která začne vyhrávat svou vtíravou melodii. Alíki aliki alíííki aliki. Nějaký počítač či co. Jde to zezadu jako to tlumené světlo někde zpoza postele. Snažím se pootočit hlavu, ale nejde to. Kdo ví, co mi píchli za drogu. Naštěstí mohu alespoň přemýšlet když už jsem paralyzovaný.
„Zítra se zase zastavím a chci výsledky, doktore. Slibte mi to,“ slyším toho malého hnuse někde přede mnou.
Já ti slibuji, že tedy zvláště pro tebe nechcípnu. Rozohňuji se a kupodivu se mi daří pohnout nohou. Zuřivě kopu do rámu postele. A nebo se mi to zdá? Doktor nebo kdo to byl projde kolem mě a pípání počítače ustane. Jsem neskutečně unavený. Zase cítím ten chlad z ventilace. Je nade mnou. Zvednu oči a vidím nějakou robotickou paži.
„Nemá žádnou šanci. Ještě den nebo dva,“ hlasy po mé pravé straně slábnou. Já slábnu taky, už nemám sílu… Sakra, je mi zima, strašná zima. Ticho a tma mě objímají. Nemám sílu vzdorovat.
Ostré světlo rozřízne tmu. Je silné. Takhle si představuji jaderný výbuch. Nebo je to snad příchod boha? Oči mám stále zavřené, ale to světlo je tak intenzivní, že mu nelze uniknout. Prochází mnou. Dobře tedy. Nemá cenu se bránit. Otevírám oči.
Bílá čtvercová stěna všude kolem mě. Uprostřed každého čtverce je černá tečka. Vůbec nechápu, asi mě museli převézt někam jinam, když jsem usnul. Strach nezmizel, ale tohle mě zajímá. V ústech mám vyprahlo, až to bolí. Snažím se polknout, ale co to… no jasně, něco mám v puse, nějakou rouru, hadici. Je kovová? Snažím se ji překousnout, ale zuby se mi k ní přilepí. Do pekel, to snad není možné. Lepí to jako rozcucaný bonbón. Ale počkat, to nelepí ta hadice, to se lepí moje zuby. Část se mi jich rozpadla a teď mě škrábou v krku. Pomoooc!
„Vyndejte mu to nejpozději po osmi hodinách,“ dává neviditelný poručík rozkazy neviditelné armádě lidí, kterou cítím kolem sebe, ale nevidím. Vnímám jenom ty bílé světelné panely s černými tečkami.
Teď se nade mne někdo naklonil a pohnul tou hadicí, co mám v puse.
„Ano, maximálně 8 hodin,“ odpovídá neviditelná žena zpoza mé hlavy.
Pátrám očima po místnosti a úplně v rohu jsou takové prapodivné hodiny se čtyřmi ručičkami. Je s podivem, že jsem si jich dříve nevšiml. Kolem mne se srocují další a další lidé, ale nedaří se mi rozumět, co si špitají. Bojím se a mám strašnou žízeň. To světlo mě snad spálí na prach. Je silnější než Slunce.
Zavírám oči, ale hodiny na stěně nezmizí. Ani světlo není snesitelnější. Pít, prosím, dejte mi pít! Začíná mi být horko. Co bych teď dal za tu studenou klimatizaci, co byla v té temné kobce, nebo kde jsem to byl. Robotické rameno nade mnou zůstává nehybné, ale kolem mě se pořád něco míhá.
„Píííít,“ snažím se křičet. Z úst se mi vydral sten. A sláva, začínám mít kontrolu nad svým tělem, pomyslím si, a v koutku duše, až úplně vzadu za tím obrovským strachem, cítím malinkou choulící se naději. Třeba mě někdo uslyší.
Pít, prosím, pít! Zuby se mi roztékají v ústech jako asfaltová silnice pod letními paprsky Slunce. Jsou to ještě vůbec ústa? Nezyl mi místo rtů jen rozpraskaný kráter? Celý krk mě nesnesitelně pálí. Ta trubka musí být snad kovová a je úplně rozžavená. Pálí jako čert. Osm hodin. Osm. Musím to vydržet!!! Koukám na hodiny, uplynula už polovina doby.
„Píííít, prosím, pít!“ Zase slyším slabý sten deroucí se z mých úst.
Najednou se nade mnou zjeví stín. Vidím jen dlouhé řasy. Obličej zakrývá maska. Vypadá jako ninja. Akorát nemá černé kimono, ale je v bílém? Asi bílém. To zatracené světlo je tak silné. Cítím úlevu. Ninja mi otřel rty něčím vlhkým. Něco slyším, jak povídá, ale nevnímám.
„Pít, pít, prosím, pít…“
Teď už jsou nade mnou dva, možná tři ninjové.
„To nesmíš,nemůžeš“ slyším ortel. A ninjové opět zmizí.
Hodiny. Kdepak jsou? Aaaa, tady. Cože, měli mi to vyndat už před dvěma hodinami a nic se nestalo! Horko ještě zesílilo v apokalyptickou výheň. Krk mám v jednom lávovém ohni a cítím, jak mi otéká. Sliznice uvnitř se už dávno odpařila a místo ní je teď popraskaná orba. Bolí to, cítím tu trubku a na ní se drtí mé zuby na prach.
Z levé strany se ke mně nahne ninja v modrém hábitu. Sundá si masku. Je to nějaké mladé děvče. Asi Vietnamka. Protože ji slyším, jak říká: "Ty nerozumět…"
„Pít! Co je k čertu tak těžkého mě pochopit? Vodu! Chci vodu!“ jsem poněkud agresivní. Asi jsem ji vyplašil, protože zmizela.
Alíkiii alíkiii alíkiii alíkiii. Zase ta arabská vysmažená písnička. Je všudypřítomná, začíná mě to nesnesitelně štvát. Cítím, že už to dlouho nevydržím… Je mi nesmírně špatně, tak tohle je konec. Už to nedám, nemohu dýchat, okolní vzduch se mění v pekelnou výheň a magma
Alíki alíki aaaaliki řve ten arabský hit a najednou blik. Sálající světlo pohaslo. Místnost je zalita úplně normálním svitem zářivky z chodby, kterou jasně vidím před sebou. Jsem uložen na nemocničním lůžku a kromě robotického ramene, které je pravděpodobně světlem nebo soustavou světel, které mi připomínají opičí tvář, se nade mnou sklání nějaký chlápek, asi doktor, protože má bílý plášť.
Sklání se nade mnou a v ruce drží zlatý přívěšek s medailonkem ve tvaru srdce. Pitmě se pitvoří a kroutí tím medailonkem a něco žvaní. Začínám se soustředit, co mi chce říct. Kupodivu mohu otočit hlavou a trochu bázlivě ji zakloním, abych viděl, co je za mnou. Spousty malých přístrojů a svítících displejů.
„Tohle není děvčátko pro tebe,“ mluví ten arabský doktor.
„Cože?“ táži se nechápavě.
„To není děvčátko pro tebe, to má jiného chlapce.“
„Už má jiného chlapce?“ Velmi nechápavě se táži toho magora znovu.
"Ty jsi tady a ona už má jiný život, chápeš?"
Na Araba mluví docela slušně česky, ale nechápu, co tím myslí. Upřu pohled na srdíčko medailonku a už mi to dochází. Je tam portrét dívky, kterou mám moc rád.
„Už ji neuvidíš,“ směje se doktor a pouští medailonek na zem. Ten padá do písku. Celá postel je na písečné duně. Kde se to tu vzalo? Jsem blázen! Musel jsem zešílet.
To se mi snad zdá. Zavřu oči, napočítám do tří a on zmizí. Jedna, dvě, tři… Nic, stále stojí u mé pelesti a žoviálně se usmívá. Poplácá mě po tváři a odchází.
Zakloním opět hlavu. Za mnou jsou stále ty přístroje a za nimi je veliké okno, kterým jde vidět ven. Je krásné počasí a slunce praží skrze žaluzie. Jsem asi v nějakém sanatoriu ve vilové čtvrti, usuzuji. Zdálo se mi, že skrze škvíry v žaluziích vidím další vily a budovy v okolí.
Otočím hlavu zpět, jsem v místnosti sám. Vlevo i vpravo jsou nějaké skříňky se zdravotnickými pomůckami. Snažím se vzpomenout, co se stalo. No jasně, jsem v nemocnici. Unesli mě a chtějí prodat. Prodat? Snad na orgány, bleskne mi opět hlavou. No jasně, už si vzpomínám. Včera večer tu byli zájemci o mé orgány přece. Ulisný plešoun a potom ten mafiýnský špekoun.
Zase mě dohnal strach. Ne, ne, ne, odmítám tomu věřit. Tohle musí být sen. Ani náhodou! Tohle není pravda.
Do místnosti vchází další lékař a zastaví se u mé hlavy. Je to Afričan se světle čokoládovou kůží a kudrnatýma blond vlasama. No vražedná kombinace.
„To být tvoje rodina?“ snaží se zapříst poněkud úlisně prvoplánovou konverzaci.
Změřím si ho ostře očima a už chápu. Jeho ruka drží nějaké tablo, které visí nad mou hlavou zavěšené na té robotické paži. Ach ano, uvědomuji si. Jasně vidím fotku bratra a jeho synů tudíž mých synovců. Vidím tam Andrejku a hle, je tam i fotografie mne samotného, jak držím nad hlavou kolo ve vítězné póze. Kolo mám rád. Je tam i fotografie mého otce, se kterým si dávám páku, když jsem měl ruku v sádře. Tu jsem pořídil minulý rok co jsem měl havárii na biciklu. Zahlédl jsem své dcery. Nela s nějakou divnou přilbou na hlavě. Nevím o tom že by pracovala v továrně a Klára v oranžově zbarvené kombinéze. Zvláštní móda pomyslel jsem si.
„Ano, to je moje rodina,“ řeknu odhodlaně a jsem mile překvapen, že slyším svůj hlas.
„Ale ty už nemít rodinu,“ rozesměje se Afričan, rukou prudce pustí tablo s fotografiemi a ty se na zavěšené na robotickém rameni rozkymácí. Neumím je už zaměřit zrakem jak ty obrázky kmitají v prodké oscilaci. Doktor se hurónsky směje a svižně odchází.
Je to magor, pomyslím si a snažím se na fotografie dosáhnout, ale nedaří se mi to. Jednak ruku sotva zvednu a navíc jsou příliš vysoko. Jsem neskutečně unavený a na chvíli zavřu oči.
„Vizitáááá!!!“
Zlekl jsem se toho křiku a šubl sebou na posteli. Další doktor! A další exot. Ne, jsou dva - jeden Asiat a potom jasný Evropan. No, je vidět, že jsem někde v zahraničním sanatoriu. Podle moderního vybavení bych typl na Arabské Emiráty.
Chvíli si ti rádoby lékaři ze mě utahovali a všelijak si mě dobírali. Podávali mi fotografie z tabla a na poslední chvíli ucukli, když jsem obrázky chtěl chytit do svých prstů. Jako malí kluci na hřišti za barákem. Navzájem se trumfovali, kdo mi rozšlape více báboviček. Byl jsem úplně bezbranný.
Naštěstí do místnosti vstoupila sestra a oba odporně rozdováděné doktory vypudila. Potom se mě jala rozcvičit. A hle jaká příjemná změna. Střídavě mi zvedala nohy a ruce. Nutila mě mačkat míček. Byl jsem jí vděčný, že mě zbavila těch otrapů. Poprvé za celou tu dobu jsem se cítil klidněji.
Zeptal jsem se, kde se tady vzala, protože i ona byla vzezřením exotický typ. Afričanka s kůží mléčné čokolády, modrýma očima a blond kadeřavými vlasy. Štíhlá, no opravdu pěkné děvče. „Jak jste se tu dostala do nemocnice?“ zeptal jsem se, a ona kupodivu velmi plynulou češtinou odpověděla, že je tu od doby co dokončila zdravotní školu a že na zdejší klinice pracuje její otec.
No jasně, vzpomněl jsem si. To byl ten první magor, kterého jsem viděl. Uvědomil jsem si, ale taktně jsem pomlčel. Přece si nenechám pro blbé slovo zlomit třeba nohu. Potom mě ještě chvíli masírovala ramena a já nechtěl, ať ten okamžik klidu skončí.
„Tak hotovo,“ řekla spokojeně sama pro sebe. „Zítra zase přijdete?“ zeptal jsem se rychle. „Ano, přijdu a sjedeme znova celé naše dnešní cvičení.“ Usmála se a zmizela za sklem chodby do mého pokoje. Za sklem co mělo dekor trávy. Jako by odběhla jen tak savanou.
Jen silný odér exotického parfému po ní chvíli zůstal a vznášel se v prostoru jako připomínka první laskavosti, která mne tu potkala. Něco se mění, uvědomoval jsem si. Chodbou procházelo spousta lidí. Ostražitě jsem ten prostor sledoval, kdy se zase zjeví nějaký tyran, ale nic se nedělo. Všichni můj vchod míjeli. Vyčerpán cvičením a úzkostným pozorováním vchodu do mé svatyně jsem usnul. Tentokrát beze strachu. Totální vyčerpání bylo natolik milostivé, že mě doslova vypnulo. Tma mě objala svou nekonečně černou náručí.
