Článek
Nikoho jsem tam pořádně neznal, ale pořád lepší než být sám na nemocničním lůžku, a třeba se dozvím více, proč tu jsem. Také scéna a interiér se změnily. Vyšel jsem ze svého pokoje plného sofistikovaných přístrojů na chodbu, kterou pokrýval sametový koberec tmavě modré barvy. Velmi mě potěšilo to ,jak svižně jsem vstal z lůžka i když bolest na hrudi mi mou radost poněkud kazila. Po schodech jsem se dostal do útulného mezonetu kde se konala párty. No nemají to tu špatně zařízené podivoval jsem se nad nemocničním barem a zatímco si děvčata zkoušela nové spodní prádlo od dealera, který se tu z čista jasna zjevil já si vybíral co si dám za panáka ze slušně zásobeného likérníku. Bohužel mejdan skončil dříve, než začal, a všichni se rozprchli na své služebny. Přišla nějaká pošahaná kontrola, takže jsem se zase nic nedozvěděl, ale to se brzy mělo změnit.
„Haloooo, haloooo, vstávejte, pane Friedrich!“ slyším naléhavý mužský hlas odněkud z dálky. „Haloooo, vstávejte.“ Hlas byl silnější a důraznější. Víčky se mi prodralo na sítnici denní světlo. „Pane Friedrich, víte, kde jste?“ Chtěl jsem říct, že jsem byl na mejdanu, ale uvědomil jsem si, že to byl sen. „V nemocnici. Jsem v nemocnici,“ řekl jsem unaveně, ale docela sebejistě. „Ano správně, a víte, kdy jste se narodil?“ „No v lednu, patnáctého ledna.“ Začal jsem se trochu bát. Že by další magor? „Ano výborně, to je dobré, to bude dobré“ zněl potěšeně doktor. Nevím, co je na tom dobrého, pomyslel jsem si a začal se dusit, udělalo se mi špatně, hodně špatně. A zase byla tma.
„Halooooo, halooo, vstávejte, víte, jak se jmenujete?“ Aha, nějaké déjà vu, říkám si a bojím se opět otevřít oči, ale nakonec to přece jenom udělám. „Jmenuji se Friedrich, Radim Friedrich,“ poslušně odpovídám a snažím se zaměřit rozmazanou postavu po mé pravé ruce. „A víte, kde jste?“ „Jsem přece v nemocnici. To už jsem říkal.“ Co je to za blbé otázky, chtěl jsem dodat, ale nechtělo se mi pouštět do větších konfrontací. „A víte, v jaké nemocnici?“ Tak to opravdu netuším. Střelil jsem první nemocnici, co mě napadla. „Teplice.“ Naposledy jsem si vzpomněl na akutní příjem v Teplicích. „Skoro jste trefil, jste v Ústí.“
Nemohu si vybavit, kde je Ústí, a na mapě, kterou si v mozku promítám, se to místo snažím najít. Asi někde u Děčína, nechávám si plout hlavou geografické údaje a zároveň se snažím být ve střehu proti nepříteli. Může to být další potenciální šílenec. Nadešel už čas, kdy mě prodají na orgány? Hledám známé tváře - plešouna, špekouna a všech těch podivných doktorů, kteří mě terorizovali. Něco je však jinak, ale nevím co přesně. Tohle je úplně jiná úroveň hry, kterou se mnou zatím hráli.
„Prodělal jste náročnou operaci. Velmi náročnou.“ V hlavě mi to šrotuje. Vzpomínám si na vyšetření CT. „Ano?“ táži se. „Odpočívejte. Musíte hodně odpočívat.“ Zdá se mi to, je to halucinace? Nebyl jsem schopen rozlišit skutečnost od předešlých, řekněme paralelních vesmírů. Je to prapodivně zamotané. Jasně, ta pařba se sestřičkami, to byl tedy sen, ale co ti pánové, co mě pohřbili za živa a zatajili rodině, že jsem stále naživu?
Něco mě štípe na hrudi. Přejedu si rukou po sternu a nahmatám kovový žebřík, který se táhne od krku až někde dolů k břichu. „Uf, co to je?“ „To je jizva po sternotomii. Zatím je to klidné.“ Klidné? Začínám být silně neklidný. „Alikii, alikii, alikiii,“ rozkřičí se zase ta arabská písnička. Tentokrát zní ale spíše jako pískání přístroje. A on to přístroj opravdu je, je jich za mou hlavou celá plejáda. Jsou to jakési dávkovače připomínají mikropočítače.
Ve dveřích se zjevuje sestřička. Neznám ji, mine mě a něco vzadu za mnou dělá. Otravné pískání zmizí. Zdá se mi to, nebo je to skutečnost? Bude to skutečnost! Když se snažím otočit hlavu, zachytím krkem o spoustu kabelů, které mi vedou odněkud z těla. Kabely jsou novinka, to jsem předtím vůbec nezaznamenal.
Naklonil jsem hlavu před sebe a vidím celé spletité řečiště hadic, v nichž pulzuje různobarevný obsah, ponejvíce červené barvy. V nose mám taky hadice a něco z nich syčí. Přichází další lékař. Zbystřím. Očekávám dalšího nepřítele. Vetřelec usedá vedle mě. Zdá se mi, že se rozpačitě usmívá. To zas bude případ! Připravuji se na brutální obranu své osoby. Kůži svou nedám lacino bídáku.
„Mám hlad,“ vyhrknu svůj požadavek dříve než nepřítel. Tím si trochu dodám odvahy a navíc je to pravda. V žaludku se mi svíjí hlad jako klubko zmijí. „Něco přinesu,“ ozve se hlas po mé levé ruce. Otočím hlavu, sedí tam nějaký nakrátko ostříhaný pán, spíše kluk v červeném nemocničním stejnokroji. Proboha proč v červeném? Vypadá trochu jako pracovník masny. Nedaří se mi přečíst nebo rozluštit ikony, které má na mundúru vytištěné. „Kdo jsi?“ střelím otázku. „Já jsem vás přivezl.“ „Hmmm, tak přivezl,“ otáčím pohled na hromotluka, co si přisedl k mé pravé straně, a opět zavadím o svazek nějakých drátů. „Kdo to je?“ zeptám se rychle a dávám signál škubáním hlavy směrem k vetřelci po pravé straně. Snažím se vypadat zcela normálně ale uvnitř se třesu strachy. „To je doktor Rizov. Váš operatér.“ Jsou na mě dva. Jasná přesilovka. Mé šance odhaduji velmi nízko. Až dojde k boji posekají mě rychle. Ten řízek v pravo je fakt masák. Honí se mi hlavou.
Nedovedu si zařadit slovo operatér do správné významové kolonky. „Zatracené kabely,“ pomyslím si a dívám se na operatéra. „Rezov, Razov,“ komolím jeho jméno a opravdu si nemohu vzpomenout, jak znělo. „Rizov,“ představuje se mi operatér osobně a má přízvuk cizince. Asi nějaký Rus, pomyslím si. Mluví tak divně. Sice česky ale s jasným ruským přízvukem. Je v tom tedy zapletena i ruská mafie. A znovu sám sebe ujišťuji, že tohle není sen nebo je to sen?. Ne, není. Dráty a hadice na všech stranách trčí z mého těla.
„Tak na Tebe si dám pozor,“ říkám operatérovi po pozření první lžičky vanilkového pudinku. Rizov mlčí a zdá se mi, že moje slova ho pobavila. Nechápu, co je tak zábavného na tom, že mě měli rozřezat a prodat na orgány, kdo ví komu. Jasný mafián. Chlap jako hora. Řezník z východu. Moskevský zabiják.
Drsně na něj koukám, ale on je pořád klidný. Něco prohodí, ale já mám problém rozumět. V místnosti je najednou příliš hodně tónů. Tím myslím vjemů a informací. Poprvé vidím pokoj JIP takový, jaký ve skutečnosti je. Spousty přístrojů a vybavení. Pořád něco pípá a bliká.
Jasně si uvědomuji, že venku je tma. Rizov odchází a já hltavě dojídám puding. Je to jako božská mana. Chutná jako nektar. Úžasné jídlo. Zřízenec vyhazuje prázdný kelímek do odpadu. Ptá se mě, jestli něco nepotřebuji. Nic nechci. Snad jen pochopit, co se stalo. A co byl jen sen a co byla skutečnost. „Měl jste obrovské štěstí, praskla vám aorta. Zachránili vám život.“ Kecy v kleci, zdráhám se dlouho po tom, co odešel z místnosti, uvěřit. Kecy, prdy, beďary. To je naprosto šílené začínám si po chvilce připouštět.
Nad hlavou mám mi už známou robotickou ruku s fotografiemi svých blízkých. Blbost, to se mi zdá. Všechno je to jen nějaká virtuální realita. Sundám si brýle a budu doma. Jenže na očích žádné brýle nemám. Rukou, kterou vypletu z pramenů drátů, se dotknu hrudníku. Jemně přejedu prstem od krku dolů. Je tam! Jasně cítím kovové spony zabodnuté do kůže. Je mi čím dál jasnější, že tohle je skutečnost. Můj nový, poněkud hororový život. Příliš mnoho tónů! Můj mozek nápor informací valících se na mě jako tsunami nezvládá. Usínám… nebo mě uspali, netuším.
Ráno je kolem mě šrumec, ale já odmítám otevřít oči. Jsem příliš unavený a příliš vystrašený. Vnímám pouze to, že se kolem mě něco děje. Daří se mi usnout. Probouzí mě až hlas sestřičky, která mi radostně zvěstuje, že přichází návštěva. Návštěva? Já můžu mít návštěvu? Vždyť je to pár hodin, co mě probudili aby mě zabili. Stále jsem vystrašený a ne úplně schopen rozeznat skutečnost od halucinací, které jsem měl na té zahraniční imaginární klinice. Zdráhám se uvěřit skutečnosti.
A potom se to stalo. Bože, ať to není sen. Prosím. Moc prosím. A už ji vidím, moji návštěvu. „Achoooj,“ žene se ke mně a v závěsu je zdravotní sestra. „Víš, kdo jsem?“ ptá se mě a září očima jako malé dítě pod vánočním stromečkem. „Jak bych nemohl vědět. Popelka.“ Je to Popelka. „Miluji Tě!“ zachrčím na ni. A trochu se zlobím, že si myslí, že ji nepoznávám. Později mi vysvětlí proč, ale v tuto chvíli je mi to jedno.
Zázrak, oni mě našli! Já to možná přežiju. Našli mě a nenechají mě rozebrat na kusy masa. Oči mi vlhnou. Okamžitě ji chytám za ruku. Dostávám polibky. „Nenechávej mě tu! Chtějí mě zabít,“ říkám vyplašeně a snažím se zjistit, jestli v blízkém okolí není nepřítel. „Neboj se, všechno bude od teď lepší. Moc pěkně se tu o tebe starají,“ hladí mě a chlácholí Popelka.
„Ne, ne, chtějí mě zabít,“ trvám na svém. „Vám řekli, že jsem mrtvý.“ Ihned se mi od ní ovšem dostává ujištění, že jsem v těch nejlepších rukou. Že se o mě všichni starají a bojují za mou záchranu. Držím se její ruky jako klíště a nechci ji pustit. „Už musím jít, ale zítra přijdu. Neboj se, jsou hodní. Moc hodní.“ „Neodcházej, nebo se už nikdy neuvidíme. Prosím, zůstaň,“ snažím se ji zoufale přesvědčit.
Kolem mne se v místnosti začínají točit cizí lidé, sestřičky, které jsem předtím nikdy neviděl. „Neboj se, krásně se o tebe starají, zítra se uvidíme,“ zní mi v uších její hlas dlouho poté, co odešla. Venku se setmělo a ve mně taky. Blíží se noc a s ní tíživé obavy, co bude následovat. Nedochází mi, že stále hraji šachovou partii se smrtí, ale kardiochirurgové z ústecké Masarykovy nemocnice mě vrátili do této absurdní smrtelné hry, kterou jsem přehledem prohrával. Dorovnali mou ztracenou partii a dokonce mě dostali do vedení. Teď je to hodně na mě, ale to mi v přítomném okamžiku nedochází. Jsem unavený, ale pro tuto chvíli šťastný. Tak tedy zítra, Popelko. Pokud nějaké zítra bude.
