Článek
Tím ostrovem jsem já se svým mezomorfním lůžkem které se tak trochu stává mým vlastním externím tělem. Kolem se to hemží lidmi. Hned ráno vás probudí sestra. Vlastně vás probouzí průběžně i přes noc, protože pořád vám odebírají vzorky krve a bůhví čeho všeho. Chodí průběžně nakrmit řvoucí dávkovače, které jsou jako nenasytná mimina. Ta jejich arabská písnička, to zpropadené pípání mi děsně leze na nervy, uvědomuji si a v duchu proklínám imbecilního programátora, který tuhle stupidní melodii do přístroje naládoval. Naládoval je to správné slovo, protože vám přístroj střílí ty odporně znějící noty oné arabské melodie do hlavy jako projektily z hlavně pistole a zároveň vám to kazí náladu úplně stejně jako řvoucí neposlušný sousedovic fracek který je slyšet přes zeď panelového domu.
Dneska je 10. 10. 2024. Tak to jsem byl v limbu devět dní, no vlastně deset. Začínám si čím dál jasněji uvědomovat, že můj dosavadní život je v troskách stejně jako Drážďany po náletech spojenců na konci druhé světové války. Cítím se úplně na sračky. Nemohu se pořádně hýbat a je mi neskutečně těžko. Asi budu zvracet. Všude ze mě visí hadice a dráty, které mi moje pokusy o jakýkoliv pohyb ještě více znepříjemňují.
Sakra, proč zrovna já? Nechápu boha, proč ukázal prstem na mě. Představuji si ho nyní jako nějakého hajzlíka s obrovskou mocí, co se blbě vyspal nebo mu stará nedala, když přišel ožralý z hospody, a začal rozdávat penále náhodným lidem. Tak třeba tady Pepíček, šup, rakovina plic. Nebo tady paní Prokopová - šup, nadělíme jí zlomeninu holenní kosti v krčku. Aaaaa, pan Friedrich! Tak pro tebe, panáčku, mám disekci aorty. „Jéééé, to se mi udělalo lépe,“ libuje si bůh ve své krutosti a já si říkám: „Bože, proč?“ „Protože mě jen tak sereš,“ slyším jeho odpověď někde z hůry.
Disekce vzestupné aorty je velmi složitá operace. Její úspěšnost spočívá v rychlosti a správně stanovené diagnóze. Každá hodina otálení snižuje vaši šanci na přežití o dvě procenta. Do 24 hodin od zjištění rozštěpení aortální stěny umírá až 90 procent případů. Do 48 hodin je jistota, že vám vystaví úmrtní list.
Oháním se tady bohem, ale jsem věřící? No jak to říci… Věřím v něco většího, vesmírného, co nás přerůstá, ale zdráhám se to nazvat bohem. Stvořitel, architekt, já nevím - je to extrémně hustý týpek. V hloubi duše jsem nevěřící. A nevěřím ani lidem, kteří se každý den modlí za to, aby je bůh vzal k sobě do nebe. Myslím si, že kdyby na to přišlo, nechtěli by okamžitě umřít. Beztak by ucukli, kdyby ten pán, co se na vás dívá z oblak, najednou řekl: „Tak pojď ty“ a ukázal prstem na vás.
Šli byste? „Huráááá, mohu umřít. No to je paráda, konečně! Celý život si přeji jít do nebe a je to právě teď. No už běžím, odhazuji svršky a už letím…“ Tak ani hovno. Tomuhle nevěřím. Stydím se, jak lakonicky a lehce jsem se vzdával svého života v těžších chvílích. Třeba při rozvodu. Ano, jsem rozvedený, takže když mě v mých temnějších obdobích života napadaly myšlenky, že bych měl umřít, tak jsem si tak nějak lhal sám sobě. Teď už to vím a mohu to přiznat.
Věřte mi, že až ten čas přijde a vy se opravdu budete chystat umřít, tak budete škrábat prstíkem kámen. Držet se stébla trávy, abyste neutonuli v náruči smrti. Někde uvnitř se zvedne něco, co vás přinutí lpět na vašem dosavadním životě jako dítě na prsu matky.
Faktem zůstává, že bůh, pakliže existuje - a i když v něj nevěřím, nemám lepšího názvu pro manažera událostí, které se mi přihodily - tak tedy bůh má zvláštní smysl pro humor. Protože podle všech okolností nic nenaznačovalo, že zrovna já si vylosuji prasklou aortu. Proč zrovna já? Řekněme - docela slušný sportovec s BMI okolo 22, bez extra špeku, „nepiják“. Jediné, co mě napadá, by mohly být genetické předpoklady, vysoký tlak a stres z práce.
Vše má své logické vysvětlení přece. Ale co když to byla jen náhoda? Prostě jak jsem už psal - ráno „bůh“ vstal a zrovna jsem byl na ráně. Prasklá aorta a jedeme dále. Určitě tohle bude číst i spousta ezo bytostí a zahrnou mě větami typu: „karma, osud, strůjce vlastního štěstí.“ Tak jako pro vlastní štěstí jsem si nechal rupnout aortu? No skvěle, tak to jsem teď opravdu v sedmém nebi a chrochtám si blahem na pokoji JIP.
Karma… No, a co Stalin. Ten vyvraždil miliony svých lidí a aorta mu nerupla - asi to bylo karmicky čistý faul. Já zamýšlel ukrást v šesti letech sazenice mrkve z drogerie. To už je na pořádný karmický škraloup, minimálně na poškozenou aortální chlopeň. Co tam máme dále? Před něčím jsem utíkal? Tak útěk s rupnou aortou je opravdu už k neuvěření.
Asi si naleju panáka dobrého bourbonu, abych to vydýchal. „Stalo se ti jenom to, co sis přál,“ třaskají mi v hlavě další směšná zdůvodnění mého zuboženého stavu. Jo jasně, zrovna teď si přeji nakopat „boha“ okovanou špičkou vojenských bot pod jeho záda. Ano, rovnou tam mezi ty dvě půlky hýždí, a ono ne a ne se mi to splnit.
Nenávidím tě, bože. Nenávidím a připadám si naprosto stejně jako poručík Dan z filmu Forrest Gump poté, co stoupl na minu. Určitě si taky srdečně přál skákat po minách. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč mu to utrhlo obě nohy.
Teď tady na své kocábce představující nemocniční postel sedím v rozbouřeném moři bolesti a hněvu a řvu na něj: „Ááááá, bože, nic víc neumíš? Tak pojď, pojď si pro mě!“ A bůh se činí. Diagnostikují mi pneumotorax. Cháááá, pneumotorax - jsi slabý, tohle zvládne i malé dítě. Šup, a už mám i oboustranný zápal plic. Jsi marný, co máš ještě v zásobě, srabe? A už je to tady - totální sepse organismu. Selhávají mi postupně ledviny. Ale já se klátím na stěžni své bárky a řvu do černých nebes své: „Nevzdám se!“
Kolem létají blesky a sviští vítr. Slaná voda mě štípe v očích a šlehá mě do tváře. Nechápu, kde se to ve mně bere - ta síla vzdorovat. Směji se a pláču zároveň. Poručíku Dane, stůj při mně!
Zatímco absolvuji další a další odběry krve, výtěry z krku, rentgeny a měření echo přístrojem, bojuji neúnavně s bohem a se smrtí, kterou za mnou v jednom kuse posílá. „Tak jestli umíš karate, bože, zubatá nebo kdo jsi, pojď si pro mě, jinak táhni!“ A mocným úderem jí půlím kosu na dvě části.
Mám neskutečnou vůli a sílu. Cítím obrovskou nespravedlnost a nesouhlasím s tím, co se mi stalo. Vím pouze jediné - už nic nebude stejné jako dříve. Moje prognóza je téměř neslučitelná s tím, čemu se říká přežití. Postupně se dozvídám, že jsem měl několikrát tamponádu srdce a krátkodobou zástavu.
TAMPONÁDA SRDEČNÍ je život přímo ohrožující stav, kdy se v PERIKARDU (to je takový obal kolem srdce) začne zadržovat tekutina, a ta je, jak víme z fyziky, nestlačitelná. Takže tahle tekutina postupně zabrání srdci roztahovat se a to přestane pumpovat životodárnou krev do vašich orgánů. Následuje zástava srdce a nevyhnutelně smrt. Naštěstí na straně pacienta stojí tým lékařů a sester, kteří ví, co mají dělat, aby vás vytrhli ze spárů zubaté.
Naštěstí? Naštěstí… Tuhle otázku si budu později znovu a znovu pokládat, až se začnu topit v depresích, ale nyní jsem v bojovém módu. Jsem robot. Bojuji o každou buňku svého těla. Kde se to ve mně bere?
Řeknu vám, když člověk umře… Víte, velmi rád bych vám potvrdil, že stojíte ve světle a smířeni se vším a přijímáte vnímáte boží lásku, nekonečný oceán něhy a světla. No v mém případě asi tam nahoře vypadl jistič a došel proud, protože já viděl jen tmu a cítil chlad. Přitom jsem prokazatelně byl chvilku mimo tento svět. Tma a ticho a chlad, nic víc. Žádný boží hlas mě nezval „pojď dál do rajských zahrad“. Teplo pekla jsem taky necítil. Peklo si děláme tak akorát sami v běžném životě, napadá mě teď tak mimoděk.
Tma. Nekonečné temno a nekonečný čas čekání, až se mé tělo rozloží na jednotlivé atomy a ty se stanou součástí něčeho nebo někoho jiného. Napadá mě další zajímavost. Voda - každá molekula vody, co tady na Zemi je, už byla součástí nějakého života. Třeba si právě nyní dáváte doušek H2O, která kolovala v těle dinosaura nebo vaší třídní učitelky. Hrome, to je mocná představa. Silný nálev.
Takže když umřete, uvolníte svůj stavební materiál vlastně na další pokus postavit něco nového. Přimlouval bych se, aby ze mě bylo něco více smysluplnějšího, než jsem býval já. Třeba otvírák na konzervy nebo granule pro psy, já nevím. Zdá se mi, že cokoliv může být užitečnější než já v tento okamžik.
Kolem mě se pořád něco děje. Nasávám spoustu nových termínů a pocitů. Přitom nepřestávám nadávat na svůj nový úděl. Bože, proč jsi radši nešel na ryby? To nevíš že tlačítko ENTER se mačká až po pečlivém zvážení všech okolností. Miliony myšlenek mi třaská v hlavě jako výbuchy silvestrovských petard. Na hrudi mě pálí kovový žebřík spon které nyní drží můj hrudník pohromadě. Zajímavé je že necítím prakticky žádnou bolest na to, že mě před pár dny rozkuchali jako kuře na nedělní oběd. Opravdu sternotomie je taková řezničina kdy speciální pilou vám protnou sterno a retraktorem rozevřou hruď. Jak silné musejí být opiáty abych teď necítil žádnou bolest?
Koukám na ty hadice co do mě soustavně něco pumpují. Dneska je dneska. Musím vydržet. Musím vydržet za každou cenu. Měla by přece přijít Popelka. Dneska je přece zítra co mělo být včera? Je to zamotaná situace.
