Článek
Děláme to každý. Úplně každý. Pod návalem zcela běžných starostí jako je škola, práce, denní povinnosti, nákupy, placení složenek, nevnímáme, že čas je tichý a neúprosný. Zahrnuti miliony informací valících se na naše smysly si vůbec neuvědomujeme, jak rychle ubývá písku v přesýpacích hodinách, které nám někdo - snad mistr architekt života - otočil spolu s prvním nádechem našeho pozemského života.
A písek se úzkou štěrbinou začal valit do spodní části přesýpacích hodin.
Pomalu, ale neúprosně. Z dětství si pamatuji jednu urputnou a démonicky neúprosnou uvaděčku z kina, která nás spolu s kamarádem nepustila na film mládeži nepřístupno. Když je vám devět let a chcete jít na ten šílený trhák o přerostlé ještěrce, co jí říkají Gappa a co dělá strašný bordel v nějakém japonském městě a z tlamy jí šlehají plameny. Hrozný béčkový šunt režiséra Haeujasu Nogučiho z roku 1967. Stejně tak šlehaly plameny z úst té neúprosné uvaděčkyy, co nás bez špetky smilování vyhodila z kina. Potupa! Rozčarování! Zrada!
Vtěsnili jsme tohle ponížení zmrzlinou v nedalekém krámku s potravinami. Prostě byly to lépe investované peníze ale ten den nám zmrzlina určitě nechutnala. Hořkost z potupy to kazila. Přesně takhle je neúprosný i onen čas ta prapodivná veličina vyskytující se v teori relativity a nejdražší něco ve vztahu k našemu bytí. Nic vám nedaruje a vše spočítá jako berní úřad. Zrnko za zrnkem gravitace táhne dolů jemný písek z horního rezervoáru přesýpacích hodin. Potichounku ševelí ta malá písečná lavina, jako by vás chtěla uchlácholit. „Ššššššš, nic se neděje. Šššššš, buď v klidu, na všechno máš ššššš spoustu času.“ A já se tím šelestem nechal uchlácholit jako podomním prodejcem předražených energií.
Pravdou je, že občas přišla výstraha. Třeba v podobě smutečního parte, které jsem vydoloval ze zašlé pošřovní schránky kterou po rozšíření internetu krmí už jenom reklamní letáky, nebo mi jindy smteční pergamen doručil zdrcený přítel. Ale to parte, které vám doručí, ať už to byl kdokoli, se přece týká jeho rodičů nebo blízkých, ne vás. Vy jste z obliga. Prostě nesmrtelný. Zdaleka nenadešel můj čas. Mám své plány. A tady je třeba připomenout všem pintlich plánovačům: Chcete-li rozesmát boha, svěřte se mu se svými plány. Přesně tak to je. A mezitím písek v hodinách ševelí své „ššššššš“.
Taková varování mohou mít i jinou tvář. Obyčejný pád na kole? To se přece stává, tentokrát to byla jen zlomená ruka. Toho je v životě spousta. Řidič vám nedal přednost - uf, o fous, ale to se stává. Přesto se smrt o vás pokouší od prvního okamžiku narození. Vlastně ještě dříve, než se narodíte. Už v těle matky vám jde o život. Váš životní závod se smrtí startuje už při orgasmu vašeho otce, kdy si to rozdáte s miliony nám podobných v jedinečném sprintu k vajíčku, v letu přes překážky v lůně vaší matky. Tak go, go, go - kdo bude první, kdo dostane šanci?
A už od prvních sekund se vás kyselé prostředí, do kterého jste byli vystřeleni, snaží zabít. Zmařit váš budoucí život, vaši šanci uvidět světlo světa. To už tehdy s vámi paní smrt rozehrává první partii šachu o přežití. Pamatujte si! Co se vás pokusí zabít a vy to dáte, potom věřte, že se o to pokusí zopakovat znovu. Je to soubor her, které můžete dočasně vyhrávat, ale věřte, že jedna hra bude v budoucnosti ta poslední a nebude to zase tak dlouho trvat. Každý zlomek sekundy vám ubývá další zrnko písku ve vašem pomyslném chronometru.
Takže zpět k mému příběhu. Toho dne, byla to krásná poslední neděle neděle v září, paní smrt zcela mimo pravidla táhla jako první černým koněm na F6 a spustila časomíru souboje, který jsem zcela od počátku nepochopil. Doprdele, začíná se přece bílými figurkami, nebo se pletu? Ty vlastním já, nejsem si vědom toho, že bych zavdal jakýkoliv podnět k tomu, aby hra začala… tik tak, tik tak a čas běží…
Nikdy jsem nebyl extra obézní, řekl bych, že jsem i solidně sportoval. Žádné eso a trhač rekordů to ne, ale 4000 km na kole za sezónu najeto, nějaké ty stovky kilometrů naběháno. Strava docela slušná, sem tam pivo, dvě s kamarády, tři. Neřekl bych, že jsem byl nějaký TV posedlý povaleč, ostatně ani televizi nevlastním. Připadá mi zbytečná a pomalá v dnešní bleskově rychlé době. A přesto se to stalo! Smrt si mě vybrala pro svou šachovou partii. Přesto se mi ji do této chvíle dařilo poměrně úspěšně vytěsnit. Tento den mi chuť života zhořkla.
