Článek
Číšník kličkující mezi tlupou pobíhajících dětí jen tak tak neupustí tác plný vařících polévek. Servírka se brodí exkrementy, použitými plínkami a znečištěnými hygienickými ubrousky. Pán ve středních letech, který si přišel po náročném dni vypít v klidu kávu, uhýbá každou chvíli před letícím plyšákem. Paní u vedlejšího stolu nešťastně sleduje dvě cizí děti, které přímo na jejím stole rozmatlávají její drahý rozjedený dortík. Senior v rohu podniku klopí zrak, aby neviděl obnažený prs bezohledně kojící matky u protějšího stolu.
Bác! Ani artistický výkon číšníka nakonec nezabránil pádu tácu horkých polévek. Několik dětí, které mu předtím vběhly pod nohy, je opařeno a jejich pláč se mísí s hysterickou fistulí matek. Ty se na nešťastného číšníka okamžitě vrhají jako saně, ač předtím se dění na place ani za mák nevěnovaly a probíraly u kafíčka své kariéristické plány v systému zkrácených úvazků. Vřavu rozčísnou sirény sanitního a policejního vozu. Zatímco jsou opařená děcka ošetřována a hosté prchají z podniku, prodchnutého náhle pachem připáleného dětského masa, policejní komando smýká do vozu nešťastným číšníkem. Dveře klapnou, gumy zaúpí a policejní vůz uhání směr vazební věznice. Ve vychládající kuchyni si zatím zlomený majitel podniku chystá oprátku.
To je jen lehounce nadsazený obraz typické české restaurace, jak ho zná každý, kdo někdy zabrousil do debat o tom, zda rodiče s malými dětmi do takových restaurací „patří“.
Zákaz vstupu pro vaše dobro
Je to už více než čtvrt století, kdy kapela Serious music v písničce Moderní matky zpívala: „Před hospodou v kočáře dítě křičí mámo, všude kolem jezdí auta, u zdi je nas.áno“, ale situace se dle velké většiny diskutujících ani za mák nezlepšila. Naopak, matky své řvoucí děti mezitím přemístily přímo do hospod, samozřejmě včetně těch exkrementů (tatínkové se tehdy o děti nestarali vůbec, protože byl svět ještě v pořádku). Naposledy rozvířil veřejnou debatu clickbaitový rozhovor s provozovatelkou bistra Ivou Jindrákovou na DVTV. Ta sice dobře známý obrázek terorizovaných majitelů i bezdětných hostů jen lehce načrtla, ale diskutující na sociálních sítích jej následně o to více vybarvili do ruda krví a do hněda zaneřáděnými plínkami. V zemi, která jako jedna z posledních v Evropské unii netrestá bití dětí a v níž zdrcující většina lidí toto násilí toleruje, jde jen o další symptom averze společnosti vůči nejmenším, a snad ještě více vůči jejich rodičům.
Protože ale nadávat jen tak roztomilým dětem není úplně sexy, vede se obvykle argumentace ve stylu „děláme to pro jejich dobro“; tu stačí převzít z diskusí o fyzických trestech a jednoduše přenést na děcka a rodiče v restauracích. Místo aby si neurotický diskutér (příčí se mi napsat „host“, protože úroveň jejich neznalosti reálií napovídá, že situaci pozorují spíše od klávesnice) přiznal, že prostě nesnáší děti, případně jejich rodiče za to, že je nejen přivedli na svět, ale dokonce mají tu drzost brát je ven, a občas, ó hrůzo, dokonce někam do kavárny, raději sugeruje sám sobě i okolí, že mu leží na srdci bezpečnost nejmenších. Motiv horkých nápojů a jídel a opařených dítek patří proto k nejčastějším. Péče latentních pedofobů se pak přenáší i na rodiče, byť už méně vlídně („děcka nemají rozum, ale rodiče by mít měli“), a samozřejmě na ostatní hosty, kteří mají na rozdíl od matek, užívajících plnými doušky rodičovskou dovolenou, právo vypít si po šichtě nerušeně zasloužený drink. A aby té nezištné starostlivosti nebylo málo, pamatují ve své účasti i na provozovatele: obsluha i majitelé by v případě nehody měli přece opletačky, a to jen proto, že si maminka nevychová a nehlídá dítě.
Čímž se vracíme k tělesným trestům: kdyby ty moderní matky své dítě občas plácly, hned by i v restauraci poslouchalo jako hodinky…
U nás peklo, na Západě apokalypsa
Otřesný stav našich restauračních zařízení není ovšem ničím v porovnání s cizinou – samozřejmě tou západní, dekadentní. Což je další častý motiv ve zmíněných diskusích. Úpadek, jímž prošla česká společnost od dob, kdy se ve školách neodmlouvalo, učitel vám klidně jednu střihl a z chlapců dělali na vojně chlapy, je sice velmi hluboký, ale ve srovnání se zvrhlým Západem to ještě vlastně docela ujde. Co ovšem dovolí děckám za hranicemi, je čirá hrůza, a z restauračních výjevů z dovolené v Bibione je nejednomu diskutujícímu úzko i po letech. Oddělení dětských traumatologií v Itálii, Francii, ba i v druhdy spořádaném Německu patrně praskají ve švech malými dětmi, popálenými převrhnutou minestrone, bujabézou a eintopfem.
A mohl bych ho vidět?
Nedovedu si to vysvětlit, ale ani přes časté stravování v restauracích, bistrech, kavárnách i hospodách jsem se já sám s podobně dramatickými výlevy nesetkal. Pokud mě někdo v konzumaci rušil, byli to vždycky jen dospělí opilci. Kdyby nebylo vší té hysterie v debatách, asi bych si racionálně řekl, že se jistě tu a tam nějaké fakt otravné dítě s mimořádně nezodpovědným rodičem objeví – ale pokud jsou jich v každé druhé restauraci zástupy, jak to, sakra, že jsem je nepotkal ještě nikdy?!
Ale já se nevzdám. Kdo hledá, najde. Do té doby si kavárnu s terorizujícími spratky ukládám k černé sanitce, Romce s poukazem na drahé léky zdarma, Ukrajincům s dvojnásobnými sociálními dávkami a stadionu pro Sáblíkovou.
