Článek
Nedávno zde publikoval autor Traveler uplakaný článek o tom, jak jejich účetní firma nemůže sehnat brigádníky. A to přesto, že nabízí, považte, až 200 korun na hodinu, což při plné pracovní době hodí 35 tisíc hrubého. Přitom by se prý brigádníci nepřetrhli, protože jejich práce sestává ze „zakládání faktur, skenování smluv, zvedání a přepojování telefonů, rozesílání hromadných mailů a podobně. Tedy žádná náročná práce. Řekl bych, že pro studenty jako dělaná.“ Inu, řekl by to špatně, neboť evidentně nechápe preference dnešních studentů a obecně mladých (pochopitelně nelze generalizovat, ale bavíme se o těch, kteří „nějakou“ práci či brigádu hledají, a zároveň upřednostňují „kancelář“ před manuální prací). Nadávat na mladé je běžné už od antiky (o tempora, o mores), leč o nůžkách, které se rozevírají mezi generacemi dnes, se Sokratovi ani Ciceronovi patrně nesnilo. A málokde se generační pohledy míjejí tak křiklavě jako v případě práce a budování kariéry.
Sice míň vyděláš, ale aspoň se ukoušeš nudou
Otázka odměňování je jistě kruciální u každé práce i sociální skupiny, a u studentů to nemůže být jinak. Vydělat si dnes 28 tisíc brutto v základní sazbě, jak píše Traveler, fakt není žádné terno, a důvodu, že je to přece mnohem více než minimální mzda, se mohou studenti po zásluze vysmát. Ani ze zvýšené sazby, a tím pádem výdělku 35 tisíc za to, že obětují celou půlku prázdnin, nebudou mnozí na větvi, protože to prostě ve větších univerzitních městech, neřkuli v Praze, není tak mnoho. Přesto je pravděpodobné, že menší peníze nejsou tím hlavním důvodem, proč se mladí nehrnou. Hlavní příčinou je naopak to, co autor mylně vyzdvihuje jako bůhvíjakou přednost: nekvalifikovaná, primitivní, rutinní práce. Nuda a šeď. Není pro šikovného studenta stokrát lepší nastoupit do firmy, kde může začít makat na své kariéře a získat praxi v oboru, který studuje nebo k němu má blízko? Získat reference i sociální kapitál v podobě nových kontaktů? A navíc se v takové perspektivní firmě dobře zapsat, takže po dokončení školy tam bude mít dveře přinejmenším pootevřené? Připočtěme k tomu i vyšší výdělek, než by dostal za přepojování telefonů nebo zařazování šanonů, a bude nám jasné, proč do zastarale uvažujících podniků šikovní mladí nechtějí.
Nejen kariéra, ale taky být „k něčemu“
Shodou okolností právě s jednou účetní firmou sám spolupracuji. Její šéfka, známá propagátorka digitalizace Marcela Lonková, tvrdí, že mladí se v práci vzdor předsudkům nechtějí „bavit“, tedy dopřávat si zábavu a flákat se, ale naopak hledají práci, která je smysluplná. A také chtějí být opravdu užiteční (což je v naší poněkud odosobněné době hodnota často opomíjená a její absence způsobuje mnoho frustrací). „My máme s mladými lidmi velmi dobré zkušenosti. Práce jim musí dávat smysl, chtějí se učit, růst a odborně i platově posouvat. Pokud je během měsíce naučíme pracovat s moderními nástroji, umělou inteligencí a roboty, tak jsou spokojení nejen proto, že získávají praxi a konkurenční výhodu do budoucna, ale také mají pocit užitečnosti a vlastní důležitosti, protože nám hned vydělávají peníze. A taky u nás pak velmi často zůstávají i po skončení školy, přičemž samozřejmě hned od počátku startují na vyšších odměnách než ti, kteří někde zakládali papíry.“ Tématu se zde nedávno věnovala také expertka na lidské zdroje Tereza Černá, která připomíná, že při studiu u nás pracuje přes 90 procent studentů, avšak méně než polovina z nich působí ve svém oboru, což je po ukončení školy zbytečně brzdí v kariéře: „Tím ale výrazně klesá jejich hodnota a přinejmenším několik let se ochuzují o výdělky, kterých by mohli dosahovat. Rozdíl v odměňování mezi člověkem s praxí a bez praxe je značný a disproporce může trvat i několik let od nástupu. Někdy činí až čtvrtinu výdělku.“
Možná bychom tedy měli konečně přestat lamentovat nad zpovykanou línou mládeží a vzít si z ní spíše příklad. Pracovat za málo, v nekvalifikovaných profesích a ve firmách, které místo růstu nabízejí jen stagnaci a nudu, totiž neprospěje ani jednotlivci, ani společnosti.
