Článek
Taky jste si před narozením vašich potomků říkali, že budete ti nejbáječnější rodiče pod sluncem? Budete vnímaví k jejich potřebám, přísní tak akorát, povedete je ke sportu i empatii ke druhým. A z nich porostou citliví, přátelští a vnímaví lidé.
A taky si občas zoufáte, že realita je vlastně úplně jiná? Že jste museli ubrat na vstřícnosti a přídat na přísnosti? Váš syn neleze po skalách, ale nejspokojenější je před počítačem. A že občas na svoje výchovné zásahy nejste úplně hrdí?
A není to tak úplně v pořádku? Není lidské dělat chyby? Vždyť výchova přece není praní v automatické pračce. My přece nemůžeme zmáčnout knoflík a spustit vybraný samovolně se realizující program (třeba: budoucí právník). Výchova je přece o mnohaleté každodenní přítomnosti, drobných i větších starostech a radostech, o legraci a sdílení, ale i o omylech.
A ač mám v úctě autory řady výchovných příruček doporučující spolehlivé návody, někdy (často, většinou) je důležité být sám za sebe a spolehnout se na svoje instinkty. Vždyť nás příroda i na tu výchovu vybavila, jen my její signály přehlížíme a zaklínáme se příručkami a životní filosofií. Za mě je tedy potřeba se třeba pořádně od srdce rozčílit, když je to na místě (protože dítě nesplnilo, přestřelilo, nerespektovalo…) Autentická reakce je důležitá pro rodičovskou psychickou rovnováhu, ale přináší to důležitou informaci i pro nezvedené dítě – totiž, že za chyby se platí a někdy dost nepříjemně. Často je taková rodičovská reakce největším trestem, kterého se dítěti může dostat.
Selhat může ovšem i rodič. A zareagovat třeba na banální dětský přešlap úplně neadekvátně. Pak si to chvíli nechá projít hlavou a následně si trhá vlasy, co to vlastně provedl a že to tak vůbec nechtěl. Ovšem stalo se… Pokud se takové situace nedějí každý den, pokud se nejedná o brutální násilí na dítěti, pokud neteče krev, může si dotyčný klidně nálepku nejhoršího rodiče pod sluncem strhnout. Naopak i taková situace má velký výchovný potenciál. Hlavně malé děti totiž často žijí s pocitem, že omylů se dopouští jen ony a že dospělí kolem nich jsou vševědoucí a neomylní. Tahle myšlenka, přestože je v předškolním věku zcela přirozená, musí ovšem postupně vzít za své, neboť později vede k nezdravému perfekcionismu. Děti potřebují zjistit, že i jejich rodiče jsou lidi, dělají chyby a platí za ně (někdy draze). A pokud rodič provede náležitou sebereflexi a dítěti se omluví, udělil dítěti nesmírně cennou výchovnou lekci. A o to přeci jde. Taky si to myslíte?
