Článek
Když člověk trochu roluje sociálními sítěmi, vypadá to, že má dnes každý ADHD, každý prokrastinuje a kdekdo se identifikuje jako asexuál a hlavně… všichni dohromady jsou Schrödingerova kočka.
Vždycky, když se dostane mezi „běžný lid“ nějaký technický, vědecký či psychologický jev či výraz a příliš se zde ujme – dojde rychle k jeho totální kastraci, pokroucení a devalvaci. A k zavedeným termínům je pak nutné ještě připočítat neustále nově vznikající kategorie a slovíčka, která plní lifestylové magazíny. Je další podobnou trendy berličkou i docela nový termín otroverze? A staneme se nyní všichni otroverty? Anebo může jít o docela smysluplný pojem, který pomůže rozšířit příliš bipolární škálu temperamentů?
Do souboje introvertů a extrovertů spěchají spojenci…
Extroverze (nebo extraverze, chcete-li) a introverze jsou velmi tradiční termíny, s nimiž dodnes pracuje i moderní psychologie. Dávají totiž celkem smysl a k základnímu popisu lidského temperamentu se často (ale ne vždy) docela dobře hodí. Poprvé označení „introvertní člověk“ použil slavný psycholog Carl Jung někdy v roce 1909 – ale už i on sám naznačoval, že introverze a extroverze nejsou něco jako magnetické póly, ale spíše kontinuum se dvěma vzdálenými konci. A každý se může nacházet na tomto kontinuu ledaskde.
Tento význam extrovertně-introvertní škály neváhají dodnes neustále opakovat psychologové, psychoterapeuti a leckdo další. Ale nic naplat. Veřejnost pořád vidí pouze dvě barvy, protože chromatický pohled na svět je příliš drahý. Respektive vyžaduje příliš velkou mentální kapacitu.
Časem tak vznikl i pomocný termín ambivert (nebo někdy centrovert), aby zmatené populaci umožnil lépe se identifikovat, pokud si její členové v zoufalství a pláči lámou hlavu s tím, že se jim nedaří usednout ani do jedné z hraničních škatulek. Ambivert je tedy někde uprostřed. Byl tam, i když tento termín neexistoval, ale teď už nemusíte říkat, že jste tak něco napůl, můžete zkrátka použít patřičný výraz.
Je to vlastně docela fajn, protože statisticky a logicky bude na světě vždy nejvíce právě ambivertů. Vždy totiž platí, že kolem průměru se toho kupí víc než kolem hraničních hodnot. To je zřejmé. Přesto se ale pojem ambivert až tak nevžil. Právě proto, že je až příliš průměrný.
Kdo je to tedy vlastně ten otrovert a jak se liší od introverta či extroverta?
Introverti jsou jednoduše řečeno osoby, které svou energii obracejí více dovnitř. Široce rozšířeným omylem je, že jsou to plaší samotáři. Ne nejsou nebo rozhodně být nemusejí, ačkoli většinou dávají přednost spíše kvalitě sociálních vazeb před kvantitou. Tedy mají tendenci mít spíše menší okruh hlubokých vazeb než mnoho povrchnějších známostí.
Introverti ale především více těží ze svého vnitřního života, který je velmi bohatý. Mají větší sklony k introspekci a sebereflexi. A sociální interakce (zejména komplikovanější a hromadnější) jim mohou metaforické baterie spíše vybíjet než dobíjet. Stejně tak je mohou spíše vyčerpávat příliš intenzivní vjemy a nemají tedy takový sklon vyhledávat silné stimulace. K vyšší senzitivitě tedy mají větší sklony.
Extroverti obracejí svou energii ven a široké sociální vazby je spíše naplňují, kdežto samota je může více ubíjet. Extroverti jsou týmoví hráči a vyhledávají vnější stimuly. Ambiverti jsou pak takoví lidé, kteří v sobě nacházejí nějaký mix obojího a nemají temperament dostatečně vyhraněný na to, aby se mohli jednoznačně zařadit do jedné z hraničních hodnot. Ale kde se tedy na téhle škále nacházejí otroverti?
Otroverti nejsou žádný tradiční termín, ale fungl nový výmysl. No, dobře, ne až tak fungl. První velmi nesmělé stopy se na netu datují do prvních let nového milénia. Faktem ale je, že určitého boomu a zájmu se tento pojem dočkal teprve nedávno. Možná by se dalo dokonce říct, že letos.
Na českém internetu se toho o otrovertech moc nedozvíte, jediný výraznější článek zjevně velmi fundovaného redaktora (ano, myslím to ironicky) ho popisuje de facto jako ambiverta. Skutečný význam otroverze je ale docela specifický a v podstatě lze tento temperament označit za navenek sociálně aktivního, ale uvnitř samotářského člověka.
Otrovertovi nedělají problém sociální kontakty, ale přesto se cítí jaksi osamělý i uprostřed davu a skupinu nepřijímá jako arbitra, ale je schopný zcela nezávislého myšlení.
A ano, ti bystřejší z vás už si jistě povšimli, že tento termín nepopisuje nic jiného než určitý druh převážného introverta, protože i introverti jsou běžně sociálně aktivní a nikde se neschovávají. Introverze totiž není asociálství, agorafobie ani nic podobného. A popisuje vnitřní ladění, nikoli nutně vnější projevy, které mohou být (a většinou bývají) zcela sociálně konformní.
A zároveň není nic divného na tom, že o otroverzi roste zájem v době, kdy se každý chce cítit jako mimořádný génius stojící ve stádu, ale zároveň mimo něj. Každý přece má tu výjimečnou, mimořádnou a konvencemi nesvázanou mysl. Je tedy nabíledni, že pokud se pojem ještě více uchytí, s otroverty se nám tu roztrhne pytel. Brzy se budou motat pod nohy Schrödingerovým kočkám a hyperaktivním prokrastinátorům a na poctivé, konformní ovečky nezbude ani místo.
Jenže, když nebude žádné stádo… kde budou stát ti, co vždy stáli mimo něj?
Zdroje:
