Článek
Kdyby mi někdo řekl, abych jediným výjevem definoval rozdíl mezi někdejším prezidentem V. Klausem a současným prezidentem Petrem Pavlem, nedokázal bych vymyslet nic tak údernějšího a geniálnějšího, než co předvedl samotný Petr Pavel v Chile.
Když Václav Klaus v roce v dubnu v roce 2011 během státní návštěvy v Chile „nenápadně“ zkonfiskoval zdejší pero, stal se z toho už tehdy virální hit dávno (no, vlastně jen pár měsíců) před ViralBrothers a zlatou érou internetových memů. Klausův výraz a způsob počínání připomínající trochu nejistého, ale odhodlaného amatérského kapsáře… zkrátka tahle scéna byla k popukání.
Pamatuju si, jak se načapaný Klaus posléze hájil tím, že to byla jen obyčejná propiska, kterou si směl ponechat. Že jde o běžný zvyk. Nic naplat, jakékoli vykrucování nijak neumenšilo velikost celé aféry, která má na Wikipedii vlastní heslo s názvem „Chilský incident Václava Klause“. Jak nádherně cimrmanovský název! Cynicky sarkastický a dokonale vystihující podstatu tohoto malého velkého incidentu.
A nyní… o 15 let později, kdy si Česko na incident (řečeno opět s Cimrmanem) „někdy už skoro ani nevzpomnělo“, se médii najednou prohnal druhý díl. A je to pořádný blockbuster. Jeho autor, prezident Petr Pavel, si navíc jeho vypuštění dokonale načasoval téměř přesně na výročí původního incidentu, který se rovněž odehrál v dubnu.
Petr Pavel totiž na státní návštěvě v Chile při podpisu smlouvy s prezidentem nechal na stole ležet své pero. Tak malé gesto, které by zůstalo naprosto bez povšimnutí… kdyby ovšem nebylo prvního dílu. A to nás dostává k samotné definici rozdílů mezi Petrem Pavlem a V. Klausem.
Potměšilý kapsář s velikášským komplexem
Chilský incident může posloužit jako ilustrace charakteru (nebo lépe a upřímněji řečeno vystupování a chování) obou prezidentů a jejich způsobu prezentace. V. Klaus nikdy neskrýval svůj pocit intelektuální (i jiné) nadřazenosti a zároveň pro něj byla vždy typická jistá ješitná potměšilost a potřeba mít poslední slovo. A mezi nejvýraznější rysy patřilo i jakési zastuzené rebelantství. Potřeba jít proti proudu, protože „já můžu“, nebo protože „já jsem chytřejší než vy“.
To dokonale demonstrovala jeho kniha Modrá, nikoli zelená planeta a obecně jeho postoj ke klimatickým otázkám přímo proti většinovému konsenzu odborné veřejnosti. Svůj okrajový názor si mohl ponechat pro sebe, mohl sem tam někde mimoděk a s jistou mírou pokory zmínit, že osobně věc vidí trochu jinak. Ale Klaus napsal rovnou „trucoknihu“ a své přesvědčení křičel do světa, kudy chodil.
Je jedno, jestli si hosté v roce 2011 mohli, či nemohli pera ponechávat, nebo jestli pero mělo, či nemělo velkou hodnotu. Podstatný je samotný obraz, který Klaus zanechal o sobě a o své zemi. Trvalo 15 let, než byl tento obraz země, kde si musíte na nádraží přilepit peněženku k tělu, aby vám ji neukradli, napraven. Aspoň v rámci této chilské epizodky. Klaus mohl o pero požádat anebo si ho třeba vzít tak, aby bylo jasně patrné, že si ho chce ponechat jako suvenýr. Klaus ale zahájil (ve svých očích) dokonale nenápadný manévr, který odhalil pouze toliko to, že mínění bývalého prezidenta o sobě samém a svých schopnostech (včetně těch kapsářských) dalece překračuje realitu.
Jeho výkon byl stejná komická karikatura jako celé jeho období vlády, kde svůj úřad bral jako jeviště, které může využít, aby paprsky slávy osvítily jeho velkolepost. Příliš mu to nevyšlo. Z našich prezidentů patří k těm nejzapomenutějším a nebýt toho, že se tu a tam pořád snaží procpat na světlo, už by po něm dávno pes neštěkl a stal by se bezvýznamnou postavou historie jako nějaký Antonín Novotný, na jehož jméno si vzpomenou jen skuteční nadšenci do politické historie.
Pavel? Falešně skromný, ale dokonale reprezentativní
Pavel naproti tomu chápe prezidentský úřad jako jistý úkol či poslání. Někdy se k němu staví až do jisté míry z pozice „obětovaného pěšáka“, který, ač nechtíc, plní zadanou misi, protože prostě musí. Tato póza: „Nechci být prezident, ale…“ může vyznívat až mírně otravně a zavánět okatě falešnou skromností, ale rozhodně je pořád výrazně reprezentativnější než to, co předváděli prezidenti Klaus s kolegou Zemanem.
Pavel vypadá skvěle (co si budeme…), má za sebou perfektní kariéru (už se těším na stovky komentářů o komunistických rozvědčících) včetně vysoké pozice v NATO a chová se jako dokonalý gentleman. Což předvedl i v Chile, kde se ovšem v gestu bezděčného darování pera skrývalo nepochybně i jisté rýpnutí a pomrknutí. To je další důvod, proč má Pavel tak silnou podporu veřejnosti. Umí se lidem přiblížit.
Jeho příspěvky na FB, kde například ukazuje jak na motorkářské dovolené bydlí v obyčejné ubytovně, jsou trnem v oku jeho odpůrcům a zdrojem nekonečných konspirací. Mohou působit trochu přehnaně až lacině a podbízivě, ale na velkou část veřejnosti působí pozitivně. Prezident má prostě styl a je nám blíž než Klaus shlížející ze svého zlatého trůnu nebo pošilhávající krhavými klížícíma se očima z vozíku.
Pavel prostě nabízí a vkusně reprezentuje určité hodnoty, jako je hrdost, transparentnost a skromnost. A to ať už jsou jeho vnitřní pochody ve skutečnosti jakékoli. Do hlavy prezidentům nevidíme, důležité je, co ukazují směrem ven, k veřejnosti a do světa a jaký obraz po sobě zanechávají. A i jediné pero může být skutečně mocnější než meč.
Autorský článek s využitím zdrojů (viz text)
