Článek
Lidé jedí a jedli maso. To je jasná věc. Takto totiž funguje příroda – pokud existuje zdroj, který může organismus využít ke svému přežití nebo prospěchu, tak to prostě udělá. Pokud nemá dostatečně přizpůsobené kupříkladu trávení, přizpůsobí se… časem. Říká se tomu evoluce.
Přesto v běžné veřejnosti panují dosti zmatené představy o tom, jak vlastně vypadala „dieta“ člověka v minulosti. Primárně je pak třeba říct, že tato dieta se lišila místně i časově a jestli je jediná věc společná prakticky všem místům a obdobím až do evropského 20. století (spíše tedy do jeho druhé poloviny až poslední třetiny), tak je to nedostatek jídla. Hlad provázel lidstvo stejně zatvrzele jako vlastní stín.
Představy o opulentních historických hodokvasech, kde stoly přetékají masitými pokrmy, jsou tudíž podobně realistickým odrazem minulé každodennosti, jako kdyby si někdo myslel, že hlavní pracovní náplní hasičů je sjíždět po kovové tyči. Ale v tomhle článku nechci rozhodně obšírně a komplexně mluvit o stravování v každé lidské epoše. Spíše se zaměřím na to, jakou roli mohlo mít v různých základních obdobích historie právě maso. Pojďme na to od začátku.
Úsvit masité diety nastal už před více než 3 miliony let
Lidé se masem „přikrmovali“ už na úsvitu věků. K výraznější konzumaci a zpracovávání masa se mohli začít hominidé uchylovat někdy před 3,5 až 2,5 miliony lety. Z této doby máme například nálezy z Etiopie, které se týkají homo erectus či habilis poukazují na možné ořezávání zbytků masa z kostí zvířat primitivními kamennými nástroji. Pomocí kamenů zároveň tito předkové dolovali z kostí morek.
Předpokládá se, že již minimálně homo erectus se živil nejen jako mrchožrout a příštipkář, ale i aktivní lovec. K tomu měl ostatně uzpůsobenou anatomii. Naši předkové zpravidla lovili tak, že kořist uštvali. Byli fantastickými vytrvalostními běžci a tuto vlastnost sdílejí ještě dnešní lidé. Trénovaní běžci mohou svými vytrvalostními (nikoli sprinterskými) výkony překonat značnou část zvířecí říše.
Takže zatímco homo habilis byl zřejmě spíše převážný vegetarián, erectus už si dopřával masa více. Ale holubi mu nelétali přímo do úst. Obstarat si maso byla energeticky i časově náročná dřina. Neexistuje konsenzus v tom, jak velkou část diety homo erectus zajišťovala živočišná složka, ale většinou se předpokládá, že stále mírně převažovala složka rostlinná.
Co jedli neandrtálci?
V chladném evropském podnebí začali hominidé žít i jíst jinak. Právě zde a v této době se z našich předků stávají opravdu nebezpeční lovci i velmi velkých zvířat. Strava tehdejších lidí se ovšem velmi lišila v závislosti na konkrétním místě i čase.
Například slavné neandrtálce si představujeme jako takřka výhradní lovce a skutečně se zdá, že strava „lidí“ byla zejména v období poslední doby ledové silně závislá na mase, ale nikoli výhradně. Dnes už víme, že rostlinná strava v podobě kořínků a hlíz, plodů, ořechů tvořila stále nezanedbatelnou část jídelníčku.
Ale zajímavé jsou již zmíněné rozdíly mezi lokalitami a možná i různými tlupami. Například jistá studie z roku 2017 na neandrtálcích z Belgie odhadla dle analýzy zubů téměř čistě masitou stravu zkoumaných šesti předků.
Naopak máme i studii na jisté tlupě neandrtálců ze Španělska, kteří zase byli podle všeho skoro čistí vegetariáni po vzoru pradědečků z rodu homo habilis.
Maso bylo většinu historie spíše symbol blahobytu než samozřejmost.
Strava v evropském neolitu a starověku – ve znamení obilí a bídy
S neolitickou zemědělskou revolucí se těžiště na dalších mnoho tisíc let přesouvá zase k rostlinné stravě. Přinejmenším v kontextu Evropy, středního východu a přilehlých oblastí.
Lidé se naučili pěstovat plodiny, chovat zvířata a do jisté míry tak „zkrotit divokou přírodu“, což naprosto změnilo chod dějin. Paradoxně se ale ukazuje, že rané zemědělské kultury mohly trpět větší nouzí a podvýživou a horším zdravotním stavem než pravěké kmeny. Nástup zemědělství zhoršil celkovou kvalitu života a vydolovat ze země aspoň pár kalorií bylo otázkou neskutečné dřiny. Cena za rozbřesk civilizace byla vysoká, ale bylo možné nasytit mnohem početnější a koncentrovanější populaci, než by umožňoval lov a sběr.
Lidé si i v neolitu a starověku stále pochutnávali na mase. Stalo se ale v obecné rovině výrazně vzácnější – zejména pro prostou populaci. Lov upadl, stal se spíše zábavou šlechty. Chovaná zvířata byla cenná jako zdroj vlny, mléka jako tažná a pracovní síla apod. V mnoha kulturách často patřila i nějakému vládci, pro kterého zemědělec stáda pouze spravoval.
Celkově se dá říct, že typický starověk v Evropě a blízkém okolí byl ze stravovacího hlediska věkem jedlíků obilí a diety, kterou bychom dnes asi označili za „semi-vegetariánství“.
Středověké masové žranice? Jen okrajový střípek reality
Už Iliada se hemží popisy hostin, kde se na rožni opékají desítky beranů (šlo mimochodem o obětní hostiny). A spousta lidí si podobně představuje i stravování v pozdním starověku a středověku – třeba i na základě populárních děl kultury jako Asterix a Obelix.
Ve skutečnosti v běžné populaci přetrvávala strava založená na obilninách (a samozřejmě luštěninách, zelenině apod.). I Slované jsou někdy nazýváni „jedlíky kaší“. A s Kelty to nebylo příliš jiné, byli to zemědělci – pečení divočáci nebyli rozhodně základem každodenního jídelníčku.
Pozdější evropský středověk pak nebyl obdobím žádného zvláštního blahobytu – ale s příchodem novověku se začala lepší potravinová a masová dostatečnost více šířit z nejvyšších vrstev i na ty pomyslné střední či vyšší střední (měšťané a spol.). Přesto mohly hladomory udeřit s brutální silou.
Například nejznámější novověký hladomor u nás proběhl mezi lety 1770 až 1772 a odhaduje se, že stál život čtvrt až půl milionu obyvatel především z nejchudších venkovských vrstev. Irský hladomor v polovině následujícího století zabil možná až 1,5 milionu lidí a další 2 miliony vyhnal za oceán.
Bezprecedentní blahobyt současnosti
Současní obyvatelé vyspělých zemí si ani neuvědomují, jak v neuvěřitelně nebývalém blahobytu žijí. Jídlo je všude kolem nás. Volba masité či rostlinné diety je čistě o osobních preferencích, nikoli o nutnosti a podmínkách. Pohromou se tak poprvé v historii stává spíše než nedostatek jídla jeho nadbytek – to se projevuje především globální pandemií obezity.
Zapomeňme tedy na rozbroje veganů vs. příznivců masa a na argumentační fauly ad antiquitatem, protože naši předkové se stravovali různě. Ale vždy je k tomu vedla především nutnost. Dnes si užíváme blahobyt a možnost volby. Dopřejme obojí sobě i ostatním – ale mysleme i na své zdraví a na to, že uměřenost je v jídle vždy klíčová.
Zdroje:
