Článek
Teroristické útoky rozhodně nejsou nějakým revolučním fenoménem nového milénia. Naopak. V minulosti se jich dělo dost a dost a na mnohé z nich se už – jestli ne zapomnělo, tak alespoň pozapomnělo ve světle (či spíše stínu) těch novějších.
Mezi nejznámější a nejhorší útoky druhé poloviny 20. století patří nepochybně mnichovský masakr na Olympijských hrách v roce 1972. Exploze letadla Air India v irském vzdušném prostoru si zas v roce 1985 vyžádala přes 300 obětí a bohužel to není zdaleka vše. Rok 1980 byl ale z tohoto hlediska zvlášť smutný, protože Evropu zasáhly hned dva velké útoky.
Boloňský masakr v Itálii si vybral daň v podobě 85 mrtvých. Na svědomí ho měla neofašistická organizace NAR (Nuclei Armati Rivoluzionari). Další strašná událost byla o to děsivější, že se odehrála na světoznámých oslavách piva spojených s radostí a veselím. Tentokrát ale nikomu do smíchu a slavení nebylo. Co se tehdy vlastně událo a proč?
Památník obětem útoku v Mnichově.
Robert Platzer – kluk, který přežil… a vše viděl
Je 26. září 1980, Mnichov žije bujarým veselím tradičního pivního festivalu. I když je už dost chladno, dvanáctiletý Robert Platzer si užívá krásný večer. Může být dlouho vzhůru, vždyť už je po desáté, a stihl vyzkoušet spoustu atrakcí, zdlábnout hromadu dobrot a dostal i balónek.
Rodiče už ale chtějí jít domů, slavnost si užili plnými doušky a dopřáli spoustu krásných prožitků i svým pěti dětem včetně Roberta. Míří společně k východu. U jedné popelnice blízko kolotoče a pivního stánku malému Robertovi neunikne muž, který má ruce strčené v koši. Možná mu to přijde spíše vtipné nebo zajímavé než znepokojivé. Pak ale přijde exploze.
Robert letí několik metrů vzduchem, všude šlehají plameny. Idylický den se pro Roberta a jeho rodinu mění v tu nejhorší, a navíc zhmotněnou, noční můru. Jeho osmiletá sestra na místě umírá, šestiletý bratr ji na věčnost následuje cestou do nemocnice. Rodiče jsou těžce zranění. Robert taky, ale přežije – i jeho zbylí dva sourozenci.
Štěstí je už ale v životě nečeká. Strašlivá událost je pronásleduje – sestru Elisabeth až do 24. roku života, který je i její poslední. Předávkuje se drogami. Robertův bratr svůj život dobrovolně ukončí skokem pod vlak ve čtyřiceti dvou letech.
Robert jediný žije dál, pracuje v Mnichově jako úředník a tu a tam se podělí o svůj příběh. I sám v sobě ale nese nadále stopy strašlivého masakru. Nejen psychické, ale i hmotné, fyzické – v podobě kovových střepin. Kdysi musel podstoupit na 40 operací, aby mu jich doktoři odstranili z těla co nejvíce. Ale mnohé se vyjmout nepodařilo. Léčba těla trvala měsíce, ale psychologickou podporu Robertovi nikdo nenabídl. On přesto bojoval a jako jediný otřesný atentát skutečně přežil. Dnes mu táhne na 60 a má ženu a děti. Sám se označuje jako „přeživší“ a nemá rád slovo „oběť“.
Oktoberfest v plamenech, krvi a nářku – proč se to stalo?
Robert je jedním z mála přeživších, kteří vydali přímé svědectví o strašlivém útoku, který v září před 45 lety otřásl Mnichovem. Navíc takto blízké svědectví.
K výbuchu na Oktoberfestu došlo přesně ve 22:19 minut. V koši explodovala ručně podomácku vyrobená trubková bomba nesoucí 1,3 kg trhaviny. Zemřelo 13 lidí, 221 bylo zraněno – z toho 68 vážně.
Atentátník Gundolf Köhler.
Mezi obětmi je i samotný atentátník Gundolf Köhler. Teprve 21letý mladík byl členem neonacistických uskupení známých jako Vikingská mládež (Wiking-Jugend) a Hoffmannova vojenská sportovní skupina (Wehrsportgruppe Hoffmann).
Původně se mělo za to, že Köhler jednal na vlastní pěst. Mluvilo se o něm jako o depresivním samotáři – naplňoval tedy stereotypní obraz typického nebezpečného sociopata. Později se ale tento obrázek začal poněkud drolit a novější vyšetřování a výzkumy ho zpochybnily.
Köhler podle všeho nebyl žádný opuštěný samotář, ale měl poměrně hojné sociální vazby. A s útokem – od výroby bomby až po dopravu na místo činu – mu dost možná taky pomáhali komplicové. Někteří svědkové ho prý viděli ve společnosti dalších lidí. Podle analýzy expertů byla i rozbuška bomby příliš složitá, aby ji zvládl vyrobit on sám.
Nicméně ani dnes – 45 let po události a po vyslechnutí více než tisícovky svědků a přezkoumání 300 000 stran spisů (během přešetření v roce 2014) – není zcela jisté, jak to vlastně bylo. Pro pomoc kompliců se nenašly přímé a dostatečné důkazy. Jediným oficiálním pachatelem zůstává G. Köhler.
Jisté je, že Köhler byl posedlý nacistickým militarismem. Sbíral vojenské relikvie třetí říše, dokonce měl mít nad postelí obraz A. Hitlera. Jeho příklon k pravicovému extrémismu byl tedy zřejmý a nové vyšetřování přineslo alespoň určité závěry ohledně Köhlerových motivů. Ty měly být politicky motivované – dokonce snad mělo jít o snahu ovlivnit nadcházející volby tak, aby vyhrál konzervativní kandidát strany CSU (křesťansko-sociální unie Bavorska) Franz Josef Strauss.
Franz Josef Strauss
Tento tehdejší kandidát na spolkového kancléře dokonce prý navštívil přeživšího chlapce Roberta Platzera v nemocnici. Bizarní tečkou za celou příšernou událostí je pak to, co mu měl tehdy (podle výpovědi samotného Roberta) Strauss říct.
„Ve válce jsem viděl horší věci.“
Vybrané zdroje:
