Článek
Irsko je země, která má svou neopakovatelnou vůni vzduchu. Je přesně takové, jaké jste si ho představovali, když jste se dívali na staré filmy o něm. To je na tom to nejkrásnější. Nezklame vás. Naopak svou všudypřítomnou magií předčí veškerá očekávání. Irsko je moderní, vyspělá země, ale jednou svou částí je pořád někde daleko…
Dublin – barevné město na okraji jiného světa
Dublin je vstupní brána do Irska. Není to zlatý hřeb – je to parádní předkrm, který vám naprosto namlsá chuťové buňky. Dublin je úžasně pitoreskní a živý, až se vám chce usmívat a prošmejdit každou uličku. Rozhodně vám tu nebudu vypočítávat, co všechno musíte navštívit. Na to najdete milion a jeden návod v nejrůznějších průvodcích.
Rozhodně si tady ale dejte svůj první Guinness – dost možná nakonec bude i tím nejlepším, protože podobně jako u nás platí, že do „provincií“ už se to nejlepší pivo většinou nedostane. Dejte si ho v nějaké klasické hospůdce ve čtvrti Temple Bar. Stojí to za to. Je to jako byste pili kávou a čokoládou ovoněná oblaka. A mám ještě jeden tip… ne moc provařený. A tím je Howth. Rybářská vesnička, do které se dá z centra dojet busem. Cestou si prohlédnete pořádný kus města.
Maják na poloostrově Howth u Dublinu.
Howth je prvním místem, kde okusíte pravou tvář divokého Irska. Kde se vám do tváře opře ten neskutečný vítr a chřípí vám vymete vůně všudypřítomných vřesů a kapradin. Pobřeží Howthu lemuje nádherná stezka vinoucí se ve výšinách nad útesy mezi vřesovišti. Jsou odsud nádherné výhledy na skály a oceán.
Fantastických vyhlídek, u kterých budete chtít prosedět zbytek života, je zde nespočet. A je tady i několik skrytých pláží. Na ty si musíte sestoupit divokými a strmými stezkami a jsou absolutně neuvěřitelné. Jednou z nich je Tiny Hiden Beach. A to vše je teprve začátek, protože to nejlepší se teprve chystá.
Wiclow Mountains – kraj jako z bájí
Wiclow Mountains je docela dlouhé pohoří u Dublinu (má přes 40 km). Jeho srdcem je Glendalough ležící u půvabných jezer. Ano, je to turistické srdce, ale není to na něm příliš znát. My jsme do Glendalough dorazili pěšky krásnou túrou z Roundwoodu. Cestou jsme našli tu největší bedlu, jakou jsme kdy viděli, a předali ji hluboko v lese Estonci, který zde v zákrutu potoka bivakoval v domečku, který jako by vypadl někde z filmu o Robinsonovi. Irové houby nesbírají. Nesbírají ani maliny nebo ostružiny, a tyto plody jsou na podzim všude, jsou obrovské, tak sladké a šťavnaté.
Glendalough je malilinká víska. Spíš to vlastně není víska, jen pár budov. Je tady parádní levný hostel a bujará hospoda ve zdejším dražším hotelu. A taky pěkné návštěvnické centrum – a to je tak vše. Všude okolo se rozkládají mokřiny, které z rána pokrývají mlžné peřiny. Hluboké pralesy jako ze snu nebo z nějaké prastaré pověsti. Temná jezera obklopená skálami. A nechybí ani ikonická katedrála na zdejším hřbitově.
Jezero Upper Lake u Glendalough.
Kolem jezer vede stezka – smyčka – kterou si nesmíte nechat ujít. Je božská. Doporučuji začít po severní straně jezera, aby vám ty největší pecky zůstaly na druhou část a závěr výletu. Stezka lízne i divoký a pustý svět nitra hor. Budete mít pocit jako byste prošli čarovným portálem do země, které už nevládne člověk.
Killarney – jeden z nejkrásnějších koutů světa
Přejděme zrovna na druhý konec Irska. Do božského Kerry. Zde se nachází město Killarney a u něj stejnojmenný národní park – a pro mě jedno z nejkrásnějších míst na světě.
Město Killarney je ztělesněním esence typické irské kultury. Je tak autentické a atmosférické, že působí až neuvěřitelně. V jiných zemích bych nad ním ohrnul nos jako nad Potěmkinovou vesnicí pro turisty. Ale zde je neskutečné právě to, že Killarney je skutečné. Ano, turistů je zde dost, ale tohle město se svými barevnými domky, vůněmi a hudbou linoucí se ze všech hospod má takový genius loci, že ani nejzatvrzelejší srdce nemůže neroztát.
U Killarney se v pralesích na břehu jezera skrývá impozantní hrad, Ross Castle. Ale to nejlepší nabízí teprve krajina jižně od města, kde už začíná zmíněný přírodní park. Přešli jsme ho napříč docela náročnou túrou po stezce, která není moc používaná, takže jsme na ní byli sami. A síla toho místa mě skutečně omámila (v kombinaci s pár stouty v plechovce) natolik, že jsem tam někde v prastarém lese Derry Cunnihy, možná jednom z posledních původních dubových lesů Evropy, nechal velký kus své duše. Možná zůstala pod jedním z mechem spolykaných balvanů či klikatících se kořenů nebo v závěji kapradin a vřesů.
Výhledy v národním parku Killarnay na staré stezce do Kenmare.
Krajina kolem Killarney s jejími mokřinami, jezery, tisovými a dubovými pralesy, vodopády, nekonečnými a nedozírnými pláněmi lemovanými horami, které vypadají jako obří zkamenělí ještěři z mýtických časů, se takřka vymyká pochopení.
Kerry je pohádková země skřítků a víl
V Kerry je ale mnoho krásných míst. Autentické Kenmare je neturistickou verzí Killarney. Přímořské měst Sneem, Cahersiveen či Caherdaniel nabízejí neopakovatelné kouzlo a scenérie. U Portmagee vás ohromí Kerry Cliffs. Útesy, které jsou méně známé než Moherské, ale srovnatelně úchvatné a je toho mnohem víc. Alespoň známý Ring of Kerry opravdu stojí za to projet a prozkoumat.
A ti odvážnější se mohou pustit i do těžších túr v divokých horách kolem Carrauntoohil. Ale to si nechám na jindy. Stejně tak i jiná místa v Irsku – a že se vám zde do paměti vryje nesmazatelným písmem skoro každý metr.
O Irsku a jeho krásách a tajuplnosti až magičnosti se toho napovídalo hodně. A všechno je to, sakra, čisto čistá pravda! Nezbývá, než doufat, že to tak i zůstane – že se Irsko pod tlakem moderního světa nikdy nezmění. Že tato země a její obyvatelé zůstanou navždy takoví, jací byli, když jsem je navštívil. Že až se tam jednou vrátím, jako bych se po dlouhé Odyssei vracel se slzou oku domů… že mě tam přivítají stejnou náručí a já budu mít pocit, že jsem zase tam, kde jsem měl vždy být.
