Článek
„Jsi moje máma, moje máma!“
Dnes již ikonická slova se nesou přecpanou koncertní halou. Publikum tvořené převážně mladými dívkami řve extatickým nadšením. Na pódium létají podprsenky. Čtyři mladí, nadějní kluci se v záři reflektorů culí nadšením. Užívají si svých příslovečných patnáct minut v České republice naprosto nevídané slávy. Takřka ze dne na den se stali legendou v měřítku malé středoevropské země srovnatelnou s kapelami jako Backstreet Boys, Boyzone nebo Take That.
V druhé polovině 20. století klučičí kapely drtily žebříčky hitparád snad ve všech zemích světa, spolu s žánrem europop (či eurodance) ovládly hudební scénu. Bylo jasné, že i v malém Česku se musí najít někdo, kdo se chopí příležitosti… a taky se to stalo.
Taneční skupina, co neuměla zpívat anglicky
Píše se rok 1998 a 14letá Míša vypíná magneťák. Opatrně vytahuje novou kazetu a pečlivě ji vkládá do průhledného plastového obalu, ve kterém září červená etiketa. Na přední stránce je fotografie čtyř kluků v černých tričkách a s rozdováděnými úsměvy. Míša si povzdechne, lehne si na záda, nohy si opře o tapetu s květovaným vzorem nad opěradlem gauče a přitiskne si kazetu k hrudi. Představuje si, že je na koncertě – a když hudba dohraje, Martin, ten s krásnými blond vlasy, na ni mrkne. Jen na ni…
Před koncem milénia byla kapela Lunetic na vrcholu své slávy. Plakáty fešných členů zdobily zdi nejednoho pokojíku náctiletých dívek i kluků. Alba jako Cik-Cak nebo pozdější Nohama na zemi se prodávaly ne po tisících, ale stovkách tisíc. Obě se vzápětí dočkaly platinové edice. Co ale vedlo k tomuto na české poměry téměř nevídanému úspěchu a fanouškovskému šílenství?
Vše začalo celkem nevinně. Kapela se začala rodit v roce 1995. Tehdy ji založili kamarádi Martin Kocián a Aleš Lehký a brzy se spojili s duem tvořeným Vaškem Jelínkem a Davidem Škachem. Zakladatele inspirovaly světové klučicí kapely jako Take That, ale zprvu se prosadili především jako taneční skupina na lokálních diskotékách kolem Litvínova. Zpívali anglicky, ale jak se později dozvěděli, moc jim to nešlo. Přesto se jim dobře dařilo a v roce 1996 si vyzkoušeli, jaké je to koncertovat před větším publikem.
Skutečný zlom v kariéře kapely ale přichází o rok později, kdy si kluků povšimne zkušenější producent Stano Šimor. Ten klukům navrhne, že by měli změnit repertoár a především přestat zpívat topornou angličtinou. V kapele vidí potenciál. A rozhodně se nemýlí.
Kluci, kteří si říkali Lunetic, což je zkomolenina anglického slova lunatic (šílený, náměsíčný), prokázali dostatek rozumu a přičinlivosti a na rady producenta přistoupili. A pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe…
Song Máma zbořil české hitparády
Pokud se dá nějaká píseň kapely Lunetic považovat za legendární až kultovní, je to nepochybně píseň s názvem Máma. Minimálně první dvojverší zná nazpaměť snad každý, kdo vyrůstal či žil v 90. letech.
S nápadem na písničku prý přišel dosavadní manažér kapely, Pavel Rameš. Klukům jeho návrh nejdříve přišel poněkud „infantilní“. V té době jim bylo kolem 18 let, ale Rameš argumentoval slavnými písněmi od Olympic či Ozzy Osbourna (Mama, I’am coming home). A kluci opět udělali dobře a nechali se přesvědčit.
O většinu textu se postaral David Škach. Členové se později dali slyšet, že při nahrávání klipu se cítili trochu hloupě. Nicméně, zrodil se nedozírný hit, který doslova rozcupoval českou hudební scénu. Lunetic zažili raketový start. Díky jedinému hitu se z nich staly přes noc hvězdy.
Slavné roky střídá pád
Roky 1998 a 1999 byly pro Lunetic pravděpodobně nejúspěšnější vůbec. Vydali dvě alba, na nichž se skvěly kromě Mámy i další nesmrtelné hity jako Chtěl bych tě líbat, Only You (předělávka písně od Vince Clarka), Dotyky, Ať je hudba tvůj lék a další.
V roce 2000 následovalo album Časoprostor, které sice už nepřineslo tak zdrcující pecky, ale kluci mohli zatím v klidu těžit ze slávy těch předchozích. Další album Na přání už obsahovalo jen tři nové písně a výběr starších songů. V té době bylo znát, že kapele už dochází dech a blíží se neodvratitelný konec klukovského snu.
Pokud jde o čísla, prvního alba s písní Máma se prodalo kolem 250 tisíc kusů. Zhruba stejně tolik, co všech dalších desek dohromady. Ale nebyl to pokles prodejních výsledků, co kapelu rychle poslalo do propadliště dějin. Hlavní roli sehrály osobní problémy a nezvládnutá tíha slávy.
Konec legendy ve znamení drog a rozkladu
Problémů v kapele bylo dost. Ale zřejmě největším hřebíkem do rakve se stala zhoršující se drogová závislost zakládajícího člena Martina Kociána. Z toho se stal průšvihář naprosto nevhodný pro „čistý a nevinný“ klukovský band. Kromě drog lítal v alkoholu, automatech, dokonce i v domácím násilí. Zároveň se začal chovat podivně a obviňoval i kamaráda Vaška Jelínka, že si kapelu přivlastňuje.
Rozkol vedl v roce 2003 k definitivnímu rozpadu kapely, stalo se tak už nějaké čas poté, co samotný Martin Kocián ze skupiny odešel. I když členové v 90. letech vydělali miliony, šťastný a bohatý život většině z nich nezajistili. Mladická nerozvážnost je o většinu bohatství připravila.
Martin Kocián i Vašek Jelínek vydali sólová alba. Ale byly z toho propadáky. Ani ostatní členové se nedokázali udržet na výsluní a žili a živili se, jak se dalo. Tu a tam i ze zbytků staré slávy. Často se ale museli uchýlit k běžnému zaměstnání. Martin Kocián tak například dělal kuchaře či barmana. U ničeho ale dlouho nevydržel.
V roce 2008 se kapela znovu „slepila“ dohromady – pořádného comebacku se ale hoši nedočkali. A nedočkali se ho dodnes, přestože se někteří z členu stále tu a tam vyskytují v médiích. Už působí jako druhořadé, vyčpělé „celebrity“, na nichž velmi tíživým způsobem leží stín dávné a z dnešního pohledu i možná trochu trapné slávy.
Zdroje:
Lunetic 3000 (Marie Formáčková, Cesty, 2000)
Lunetic (K. Říhová, O. Pýcha, Ottovo nakladatelsví 1999)
