Článek
Existuje počítač nebo mobil, na kterém čtete tento článek? Existuje chleba se sádlem, který u toho přikusujete? Existuje obezita, kterou jste si díky tomuto jídelníčku rozvinuli? Existuje lidstvo, naše planeta, vesmír? Ne. To vše je pouze výplod vnímající mysli. Nakonec, proč by tomu tak být nemělo? Mozek umí stvořit sny, které jsou naprosto plastické, propracované do posledního detailu a pro snícího zpravidla (s výjimkou lucidního snění) k nerozeznání od reality. Tak proč by ta „bdělá“ realita nemohla být jen jakousi kvalitativně o něco pokročilejší verzí snění?
Taková myšlenka napadne občas leckoho. Je totiž téměř intuitivní. Ale akademická filozofie má již dlouho k příliš relativistickým sklonům výhrady. Tyto výhrady nejsou nijak opodstatněné. Filozofům se prostě nelíbí, že relativismus lze dotáhnout až do nejzazšího extrému, aniž by de facto bylo možné ho nějakými logickými argumenty vyvrátit.
Ale pak jsou tu filozofové, kteří na brečící akademiky házejí… víte co. Éru smělé filozofie odstartoval už Diogénés. Muž, který měl možná „nejvíc na salámu“ v celé historii lidstva. Alespoň té zaznamenané. Jedním z nejsvéráznějších českých filozofů byl pak zase bezesporu Ladislav Klíma. Vyznavač Solipsismu.
Klíma žil svůj solipsistický sen – otřel se o něj i Jára Cimrman
Ladislav Klíma je známý svým okázalým, zahnutým knírkem a velmi přísným pohledem. Na první pohled se jeví jako typický, ba přímo ukázkový, muž přelomu 19. a 20. století. Ve skutečnosti byl ale mužem v duši tak nekonvenčním, jak jen si lze představit.
Ladislav Klíma. Nejslavnější český solipsista.
Klíma se narodil do rodiny úředníka a regionálního politika Josefa Klímy. Jako mladík studoval gymnázium, ale v roce 1895 byl vyloučen ze septimy, protože prohlásil:
„Ferdinand, panovník cizí, národu českému odlehlý, studený, zůstane u Čecha vlastence vždy nenáviděným, již proto, že prvním členem nynější panující dynastie na trůně českém.“
Mladý Láďa už nesměl nastoupit do žádné školy v Rakousko-Uhersku. Fikaně se tedy na čas usídlil ve školní lavici gymnázia až v Záhřebu. Zajímavá, originální lokalita pro exil. Ostatně i samotný Ladislav byl velmi originální člověk – už tehdy, ve svém mládí, se zajímal o filozofii. Zvláště ho zaujala díla Schopenhauera a Nietzscheho. Nebyl ale spokojený s tím, jak své filozofování odbývali a raději bral jejich myšlenky jako základní platformu, na které by se dalo teprve postavit něco pořádného.
Ladislav nakonec nedostudoval ani v Záhřebu a v roce 1904 ho teplé podnebí natolik zmohlo, že se raději vrátil do Prahy. Tam žil poměrně poustevnickým životem a svým způsobem následoval vzor právě antických filozofů. Neměl totiž vlastní práci a nechával se spíše vydržovat různými dary od přátel přesně, jako to dělávali mnozí řečtí myslitelé.
Tehdy ještě netušil, že se stane tváří směru, který bude inspirovat i samotného Járu Cimrmana. Ano, skutečně. Cimrmanův externismus totiž není ničím jiným než odpovědí právě na solipsismus. Jen s přesně opačným principem. Zatímco solipsismus v zásadě hlásá, že existuje pouze já (vědomí) a neexistuje objektivní svět, v Cimrmanově externismu existuje pouze okolní svět a žádné já. Tak si vyberte…
Existuji jen já – snící bůh
Ladislav Klíma neměl úplně lehký život a možná i jeho studijní neúspěchy ho učinili tak trochu zatrpklým vůči akademické filozofii a její zpuchřelé nekreativnosti. Studijní a akademické neúspěchy a odmítnutí mohou často vést k napadení Rakouska nebo Polska. Ale Klíma se spíše obracel do svého nitra než ven. Svět okolo naopak začínal považovat spíše jen za jakýsi výplod, jehož reálnou existenci nelze vlastně dost dobře potvrdit.
Klíma nebyl jen nějaký teoretik, svou vlastní ideologii se jal i naplno prožívat, tak jako Diogénés prožíval svůj kynismus. Stal se svrchovaným bohem ve světe, který sám stvořil a žil. Klíma se přitom s tímto přesvědčením nikterak netajil. Proč by si měl ostatně před výplody vlastní nekonečně tvořivé mysli hrát na nějakou falešnou skromnost.
Kníže Sternenhoch opravdu trpí…
Některé své výtvory měl ale Klíma velmi rád. Například alkohol a nikotin. Jindy zase psal pro sebe i lidské hříčky své mysli různá literární díla. Tím nejznámějším je rozhodně úžasně svérázný román či spíše romaneto Utrpení knížete Sternenhocha.
Číst toto dílo je poctivý požitek – ale nečekejte v něm zas tolik solipsismu. Jde spíše o výtrysk toho nejsuššího až úchylného humoru a pohrdání společností a konvencemi. Odráží se v něm i další typické Klímovy aspekty. Nihilismus, negativismus a pesimismus. Tím vším je kniha doslova prosycená.
I dnes je toto dílo docela šokující, ale lze si představit, jak neskutečně muselo při své brutalitě, negativismu a vulgárnosti působit ve své době.
Svět jako vědomí… a pak už nic
Pokud byste spíše než na beletrii měli chuť na pořádný filozofický traktát, naprosto jasnou volbou je Klímovo dominantní dílo Svět jako vědomí a nic. Toto dílo vyšlo už v roce 1904, kdy bylo Klímovi pouze 26 let. Velkou výhodou je, že kniha je již zcela legálně dostupná i online na webu pražské knihovny. Nemusíte se po ní tedy nikde složitě pídit.
Jde možná o nejucelenější a nejdůležitější světové dílo solipsismu vůbec. Mnoho tak důsledných solipsistů jako Klíma ostatně asi nebylo (anebo nejsou známí mimo zemi svého původu). Za vhodnou alternativu Klímy lze snad považovat německého filozofa Maxe Stirnera s jeho knihou Der Einzige und sein Eigentum. Jeho dílo má ale blíže ke klasickému egoismu než poeticky vulgárnímu Klímovu solipsismu.
Ale na solipsismu je krásné to, že pokud se chcete stát svrchovanými snícími bohy, nemusíte Klímovy (ani žádné jiné) spisy ani číst. Prostě se jimi staňte. Teď hned.
Zdroje:
Utrpení knížete Sternenhocha (Ladislav Klíma, 1928)
Svět jako vědomí a nic (Ladislav Klíma, 1904)
