Článek
Frankenstein. Už zase ten starý příběh od Mary Shelley o šíleném vědci a jím stvořeném monstru, které se nakonec v tragédií své existence obrátí proti němu. Původně skvělá myšlenka, o tom žádná. Frankenstein je oprávněně legendou. Ale proboha, vždyť už to tu bylo tolikrát. Kolik adaptací snese jeden námět, který je navíc ve své podstatě docela jednoduchý.
V roce 1994 vznikla filmová adaptace, která Frankensteina znovu oživila pro moderní publikum. Byl už opravdu tak nutně čas monstrum zase znovu oživovat?
Aby nedošlo k omylu, film z roku 1994 od K. Branagha s De Nirem v roli monstra nebyl zdaleka první (ani poslední) na toto téma. Naopak ho filmaři těží už minimálně od roku 1910, kdy vzniknul němý film dokonce produkovaný samotný Thomasem A. Edisonem. Na Youtube.com je i ke shlédnutí. Velké slávy se ale dočkal spíše snímek s B. Karloffem z roku 1931. A Branaghův počin byl v tomto směru dalším milníkem.
Tuny mrtvol na dobrý film nestačí
V posledních letech je přetřásání starých klasik velkou módou. Nechtěl bych počítat všechny ty Drákuly a Bídníky… no nic. Pojďme k jádru pudla, což je přiléhavé přirovnání, protože pitevních výjevů si v novém Frankensteinovi užijete opravdu velehory. Velehory mrtvol ze všech úhlů, všechny možné údy a tkáně. A taky spousta gore, tedy hnusu. Laciného, digitálního, naprosto zbytečného a prvoplánového gore bez jakéhokoli efektu.
Tam, kde hrál Branagh a starší Frankensteini na strach a atmosféru, hraje Guillermo del Toro (kdysi režisér třeba skvělého Faunova labyrintu a držitel Oskara) na explicitní násilí a jalovou akci. Totální řežbou jak z fantasy thrilleru film rovnou začíná – monstrum vidíme okamžitě v plné akci a parádě, čímž je vlastně instantně zabito veškeré další napětí do budoucna. Akce ani nemá žádné „koule“, žádný zvláštní výraz. Digitální bordel, šedivá akční rutina jako z jakékoli Marvelovky, protože přesně to del Toro z Frankensteina udělal. Zombie Deadpoola.
Po úvodní akci film kontrastně přepne do naopak velice nudné a dlouhé pasáže, která by zasloužila jediné – vystřihnout. Tento upovídaný prolog nás má nejspíš naladit na vlnu hlavního hrdiny, na jeho pohnuté dětství a traumata. Ale ve skutečnosti absolutně nefunguje. Hlavní trauma z matčiny smrti nemůže fungovat, protože matka byla na scéně doslova jen pět vteřin před svou vlastní smrtí. Totéž platí pro vztah s otcem a bratrem. Žádné budování emocí, vztahů, žádná hloubka, žádné pořádné dialogy, prostě úmorná a suchopárná, čtená expozice.
Ani monstrum už situaci nezachrání…
Film začíná vzbuzovat kapku zájmu teprve ve chvíli, kdy se na scéně konečně objeví samotné monstrum. Tehdy taky mohl začít a vůbec o nic důležitého bychom nepřišli. Mihla se tu sice skvěle ztvárněná postava Harlandera (Ch. Waltz), která ale ve výsledku k mému rozčarování (pozor spoiler!) zkrátka zničehonic zemřela – a to aniž by její skon měl jakýkoli výraznější význam pro příběh. Samotný Oscar Isaac coby Frankenstein je rovněž skvělý a asi představuje jeden z mála důvodů, proč se dá film sledovat. Ale ani jeho vztah s Miou Goth coby platonickou láskou Elizabeth nefunguje a působí nesmyslně a naroubovaně.
V druhé půlce filmu přebírá otěže samotné monstrum, které ztvárnil Jacob Elordi. Rozhodně by mu slušel méně CGI kabátek, ale sympatie vzbudit dokáže. Analogie mezi jeho výchovou nervózním a nechápavým V. Frankensteinem a standardním rodičovstvím je zřejmá (první slovo „Victor“ zde figuruje místo slova „Máma“) a jde asi o jedinou „hlubší rovinu“ celého filmu a každý rodič se zřejmě dokáže do nebohého monstra trochu vcítit a politovat jeho situaci – výchovu bez lásky, trpělivosti a porozumění, zato s notnou dávkou krutosti.
Druhá polovina se nese v duchu rádoby filozofického mudrování
Abych příliš nespoileroval a nepřevyprávěl zde celý děj, řeknu jen tolik, že velká část filmu je posléze věnována pouti samotného monstra za sebepoznáním. Tato část se stejně jako první nese v duchu spousty digi galimatyáše, ze kterého bolí oči. Ale bude tu i pár pěkných přírodních exteriérů, na kterých ruka efektů není tak znát.
Atmosféry se ale pořád nedočkáme, za to si užijeme spoustu pseudo filozofického blábolení o nesmrtelnosti chrousta a o vyčlenění ze společnosti, o násilí, lidskosti, životě – a tak dále. Na třináctileté hochy a dívky, jejichž největší mentální stimulací je Instagram, to možná zapůsobí, ale na dospělého člověka alespoň průměrného intelektu asi stěží.
V této části na nás del Toro chrlí i spoustu čím dál zbytečnějšího gore, které už je opravdu únavné. Roztržené digitální obličeje opravdu nejsou to, kvůli čemu bych chtěl marnit dvě hodiny života. A pak zde konečně máme finále. Naprosto nepatřičně naivní, ale když už jsme přetrpěli vše, co předcházelo, ve výsledku se dá říct, že funguje dobře a je docela silné.
Alespoň jakéhosi završení velmi neuspokojivého a zbytečného, byť z hlediska řemeslné netflixovské rutiny ucházejícího, díla o zombie Deadpoolovi se tedy dočkáme. Alespoň to. Nový akční fantasy Frankenstein zaslouží solidních 60 % za zmíněnou rutinu. A teď už bychom tohle monstrum mohli svrhnout do propadliště dějin, než to příště dopadne ještě hůř.
