Článek
Lidstvo je obézní. Minimálně to v České republice. Nadváhou či obezitou zde trpí více než 60 % obyvatel. Je to historicky bezprecedentní stav, kterému jsme až do konce 20. století jako druh nikdy ve své minulosti nemuseli čelit.
Nadváha, natož obezita, byly v dějinách zcela ojedinělé jevy. Nadměrná tloušťka byla v minulosti něco, co bychom dnes označili za „vzácný syndrom“. Jestli se totiž něco táhlo dějinami lidstva jako jasně červená nit, která nás provázela, svazovala a určovala naše cesty již od samého úsvitu rodu homo, tak to byl nedostatek až fatální absence jídla.
Jací byli naši předkové? Štíhlí. Hubení. Vyzáblí. Podvyživení. To bylo normou po několik milionů let. Pak najednou – někdy ve 20. století – nit praskla. Lépe řečeno, byla přetržena výdobytky moderní civilizace, z nichž jedním z nejdůležitějších (ačkoli si to málokdy uvědomujeme) je neomezený přístup k jídlu. Ne pro každého. Ale pro nebývalou nebo až majoritní část populace většiny kontinentů.
To, že se člověk projí k obezitě, není z evolučního hlediska až tak divné. Představte si, že byste měli najednou třeba neomezený přístup k sexu s kýmkoli a kdykoli? Nebo k něčemu jinému, o co jsme miliony let museli vždy tvrdě bojovat. Naneštěstí možnost jíst co a kdy se nám zachce, má svou stinnou stránku. A lidstvo už ji dobře zná. A před časem na ni dokonce „vymyslelo lék“, protože pandemie obezity je opravdu extrémně kritická.
Obezita je přitom velmi nebezpečná, zdraví a život ohrožující nemoc. Respektive nepřirozený a pro organismus destruktivní stav. Lidi si sice dokážou uchovávat prakticky jakkoli objemné zásoby tuku, ale nejsou to medvědi. Bohužel, zásoby tuku nad jistou mez (která leží někde u 20 % tělesného tuku u mužů a až 30 % u žen) už nedokážeme nijak slušně metabolicky využít a jde o zátěž, která náš metabolismus naopak dusí.
Jak potlačit „nezvladatelné“ choutky?
Snaha pomocí léků popřít miliony let vývoje plného strádání, hladovění a honby za potravou, které se do nás výrazně otiskly, není rozhodně žádná novinka. A ani slovutný Ozempic není první lék na obezitu fungující na bázi potlačování chuti k jídlu. Antiobezitik už tu byla spousta. Sibutramin, Rimonabant, Fentermin a další. Například kořeny původu staršího léku Mazindol sahají až do 60. let minulého století.
Proč se tedy Ozempic stal tak výrazným „maskotem“ boje proti obezitě v novém věku? Léčivo Semaglutid (známé pod obchodními názvy Ozempic nebo i Wegovy) byl původně určený jako lék na diabetes II. typu, protože dokázal regulovat glykémii, hladinu krevního cukru. Ukázalo se ale, že toto léčivo dokáže i dost věrně napodobovat hormon GLP-1, který střevo využívá, aby mozku vyslalo signál, že už má dost potravy a není třeba další přísun.
Ozempic a ti druzí
Ozempic a jeho často i účinnější variace Wegovy nebo Saxenda se staly nesmírně populární především v zámoří. V USA. Začaly se označovat přídomky jako „blockbuster diet drug“ a podobně. Ty jasně naznačují, že antiobezitika překročila v podobě Ozempicu a jeho kolegů stín spíše okrajového farmaceutika a zažila masový boom. Často se i v našich médiích mluvilo o revoluci hubnutí. Velmi zjednodušeně řečeno spočívaly důvody úspěchu Ozempicu v jeho solidní účinnosti a v minimu nežádoucích účinků.
Dnes už se na místo Ozempicu derou účinnější formule. Mluví se o lécích jako Mounjaro, Zepbound, MariTide a dalších. Ale všechny v současnosti dostupné (nikoli nutně u nás, i Ozempic je v ČR registrovaný „jen“ jako léčivo na diabetes II. typu) či vyvíjené léky na obezitu již kráčejí cestičkou, kterou vyšlapal Ozempic – resp. Semaglutid. Jinými slovy, zaměřují se na nějakou formu imitace hormonu GLP-1, což se dnes jeví jako zatím nejúčinnější známá cesta k šetrnému zkrocení chutí k jídlu.
Vyhraje lidstvo boj s obezitou?
Účinná antiobezitika mohou být zajisté řešením pro osoby, které trpí morbidní nadváhou a jejichž zdraví nebo život takříkajíc visí na vlásku. Nové léky by ale neměly svádět k představě zářivé budoucnosti, kdy budeme spoléhat na to, že do sebe v případě nouze píchneme injekci (nebo lépe spolkneme tabletku) a náš problém bude vyřešen. Když to přeženu trochu ad absurdum, nikdo si asi neřekne: „Kdybych dostal rakovinu, tak prostě půjdu na chemoterapii, no.“
Nové léky na obezitu jsou pozoruhodný a úžasný krok. Pro mnoho již velmi obézních lidí možná budou znamenat skutečnou spásu a potenciální prodloužení života třeba i o mnoho a mnoho let. Přílišná popularita těchto léčiv však vyvolává v běžné populaci mylný dojem, že obezita už není strašák. A že jsme nad ní zvítězili. Není to tak. Cesta k štíhlému a zdravému životu nevede přes Ozempic, ale přes zdravé stravování, fyzickou aktivitu, omezování kouření, alkoholu a dalších nešvarů. A tak to bude ještě dlouho – než si traumaty minulosti pošramocená duše lidstva přivykne na blahobyt a naučí se v něm žít (pokud tedy tento blahobyt zase brzy neskončí).
Zdroje:
