Článek
Sniper je dnes považován za prestižní „povolání“. Současní odstřelovači jsou vybaveni nejmodernější technologií a schopní zasahovat cíle na vzdálenost i přes 2 km. Zaznamenaný rekord činí dokonce 3 540 m.
Ze statistik a analýz vyplývá, že ve válkách 20. století bylo v průměru zapotřebí několik desítek tisíc až sto tisíc nábojů na eliminaci jednoho nepřítele. Snipeři jsou ti, kterým stačí obvykle jediná střela. Ale jakkoli se mohou moderní snipeři těšit skvělým výsledkům a dech beroucím zásahům, pokud jde o počet zabitých nepřátel, stále mají co dohánět za mužem, který se před pětaosmdesáti lety jako bílý stín plížil zasněženými bojišti Finska zmítanými Zimní válkou, v níž se hrdí, srdnatí a neoblomní Finové bránili Rudé armádě.
Sovětští vojáci posbíraní z Ruska, ale i Ukrajiny, Kazachstánu a dalších zemí, kteří tehdy ve Finsku bojovali, ho nazývali „Bílá smrt“. Jeho civilní jméno ale bylo Simo Häyhä – a v krátké a mrazivé válce vybral pro Finsko na rudoarmějcích daň v podobě 542 životů. Dodnes jde (v tomto směru) o nejúspěšnějšího snipera všech dob. Nejhůře druhého nejúspěšnějšího (po iránském střelci Abdorrasulu Zarrinovi).
Simo Häyhä přitom neměl k dispozici nejpokročilejší techniku. Měl jen svou věrnou opakovací pušku vzor M28-30 Mosin Nagant se sériovým číslem 60974. Šlo o úplně běžnou opakovací pušku a právě s ní Simo dosáhl většiny svých největších úspěchů. Teprve v únoru 1940 obdržel speciální odstřelovačskou pušku od finské firmy Sako. Ale tu už dostal jako ocenění za jeho přínos coby nejlepšího odstřelovače války. Kdo byl tedy vlastně muž, který s obstarožní zbraní dokázal zkosit půl tisícovky nepřátel?
Simo Häyhä.
Farmár, lyžař a lovec Simo Häyhä
Simo se narodil 17. prosince 1905 v obci Kiiskinen. Jeho rodina měla farmu s více než 50 hektary půdy tvořenými převážně lesem a se spoustou hospodářských zvířat a Simo měl sedm sourozenců. Část z nich ale prožila jen krátký život. Jeden z jeho bratrů padl ve válce v roce 1918, další zemřel na úžeh… navzdory tragédiím si ale Simova rodina žila vcelku poklidným životem.
Simo sám měl farmu rád a vzdal se vzdělání, aby na ní mohl pracovat. Už zde se ukázal jeho charakter muže, který zkrátka ví, co je jeho povinnost a zodpovědnost a bezezbytku ji plní bez ohledu na vlastní prospěch.
V 17 letech Simo vstoupil do Civilní gardy, což opět považoval za svou povinnost, tentokrát občanskou. Šlo o dobrovolnickou milici, která v roce 1918 zvítězila nad komunistickou Rudou gardou ve finské občanské válce.
Zde získal svou první pušku Mosin 1891. Ve 30. letech už Simo zářil jako mistrný střelec v rámci gardy a byl vynikajícím střelcem i ze samopalu Suomi. Výhodou bylo, že měl dobrou školu od veteránů občanské války. Přesto jasně vynikal nad ostatní – a to nejen v přesnosti, ale i rychlosti přebíjení. Byl taky znám svou mimořádnou pečlivostí v péči o zbraň.
Ve 30. letech se Simo věnoval s láskou i lovu a lyžování a měl i svého věrného loveckého psa. Finského špice jménem Kille. A pak dne 30. listopadu 1939 se jeho život naprosto změnil. Sověti vyslali do Finska invazi o síle 23 divizí a 450 000 mužů.
Válka, která byla na spadnutí
Nebyla to ovšem invaze nijak nečekaná. Vztahy mezi zeměmi byly napjaté už dlouho. Simo se války účastnil už od začátku. K prvnímu střetu se Sověty, kterého se účastnil, došlo jednoho večera začátkem prosince na pozicích u vesnice Pyhäjoki. Tuhé boje pokračovaly několik dní, dokud Simův útvar nedostal rozkaz k ústupu do Suvilahti, kde opět došlo k menšímu střetu s rudoarmějci.
Finové s kulometem Maxim v Zimní válce.
Zde si Simo připsal svůj první úspěšný záškodnický válečný čin, když dle rozkazu přestříhal dráty telefonního vedení, zatímco ho Sověti zasypávali palbou z kulometů. Simo si tehdy obavy příliš nepřipouštěl, protože finské ztráty byly navzdory tuhým bojům nízké a Rusové si zpočátku vedli poměrně neschopně. Opravdu tvrdé boje ale teprve měly přijít.
Simo se následně účastnil – dá se říct – jedné bitvy za druhou. A finské ztráty již začínaly povážlivě narůstat. Simo již dokonce přišel o řadu přátel a krajanů, což ho jen zatvrdilo. Tehdy se Finové stáhli k řece Kollaa, kde se hodlali Sovětskému postupu úporně bránit.
Simovy úspěchy a Sověti padající jako zmrzlé mouchy
V oblasti Kollaa Simo bojoval po celé skoro tři měsíce brutální a neuvěřitelně mrazivé zimní války, kdy teploty padaly až k mínus 40 °C.
Jedním z prvních Simových úkolů coby snipera 6. roty 34. pluku, kde sloužil, byla likvidace jeho sovětského protějšku, nebezpečného odstřelovače, který již měl na svědomí pár velitelů. Simo se navlekl do několika vrstev oblečení a vyrazil. Na pozici v otřesném mrazu strávil bez hnutí celý den. Teprve za soumraku zahlédl odlesk čočky hledí jeho oponenta, který se zvedal, aby opustil pozici. V tu chvíli Sovět schytal zásah do tváře.
Následovalo několik podobných husarských kousků a rudoarmějci už tušili, že proti nim stojí hrozba, kterou neradno podceňovat. Simovi se dařilo likvidovat cíle i za opravdu divokých podmínek. Například uprostřed dělostřelecké palby, kterou se Sověti snažili zasáhnout Sima na jeho pozicích. Neúspěšně. Simo se pomalu stával živoucí legendou roty, pluku, války i celého Finska.
Ačkoli Simo vstoupil do dějin hlavně jako odstřelovač, bojoval i ve frontálních bojích, kde pomocí oblíbeného samopalu Suomi skolil možná stejně tolik nepřátel, kolik si jich připsal ze svých sniperských pozic.
Zimní přetahování Finů se Sověty u Kollaa bylo úmorné, zdálo se nekonečné. Simo byl jediný muž a nepříteli nezpůsobil fatální ztráty, pokud jde o čisté počty padlých. Ale přesto byl mužem, který průběh války dost možná zásadně ovlivnil. Byl psychologickým faktorem, zhmotněným strachem nepřátel zamrzlých v neznámé zemi plné zarputilých válečníků odhodlaných je zlikvidovat a odrazit. Zničit nebo vyhnat ze své země.
Simo Häyhä již po válce se zraněním, které ho navždy poznamenalo.
Simův osud se brzy zpečetí…
Simo si 17. února 1940 převzal čestnou pušku. Nadále ale bojoval s tou svou. A válka zuřila dál. Pro Sima ale měla skončit skoro o měsíc dřív.
6. března 1940 bojoval Simo u Ulismaa. 34. pluk tehdy dostal povel k protiúderu navzdory těžkým ztrátám z předchozích bojů. Bylo nutné zastavit 128. sovětskou divizi při postupu lesy v této oblasti. Celá zodpovědnost přitom ležela na bedrech finských pěšáků, protože dělostřelectvo strádalo nedostatkem munice.
Sověti tehdy využili svůj osvědčený postup „nas mnogo“ a hrnuli se do průlomu hlava nehlava bez ohledu na příšerné ztráty. Simo velel vlastní jednotce – na solitérní odstřelovačské výpravy nebyl prostor. V bitvě Simo zasáhl velké množství nepřátel, přesto se zdálo, že Sověti obranu díky přesile prolomí. Tehdy se to stalo. Výbuch a tma.
Když se Simo probudil 13. března z kómatu, panovalo již příměří. Není úplně jisté, co vlastně Sima zasáhlo, ale zásah mu způsobil devastující škody ve tváři. Nikdo příliš nevěřil, že Simo přežije. Ale on všechny znovu překvapil. Povstal „z mrtvých“ a dožil se nejen konce války, ale i vlastní historické slávy. Navzdory znetvoření nakonec prožil dlouhý život farmáře a lovce. Zemřel ve věku neuvěřitelných 96 let.
Zdroje:
The White Sniper: Simo Häyhä (Tapio Saarelainen, Casemate Publishers, 2016)
