Článek
Temně zelené špičky stoletých smrků se vynořují z mlžné přikrývky husté jako mléko. Na slatinách leží pavučiny námrazy. Ticho hvozdu prolamuje jen tlumené chroupání – zní to jako kroky ve zmrzlé trávě… ale kdo se to odvažuje tudy jít?
Příběh o muži z rašelinišť, který zasvětil velkou část života pomoci uprchlíkům snažícím se dostat z komunistickým režimem svíraného Československa skrz železnou oponu na svobodu, se stal námětem několika románů i filmu…
Od Krále Šumavy až po jeho Návrat aneb zpracování legendy
Je paradoxní, že nejznámější zpracování, ve kterém se Josef Hasil coby „král Šumavy“ vyskytuje, se na celý příběh dívá takříkajíc z opačné strany barikády. Jde o velmi známý film Král Šumavy podle scénáře Rudolfa Kalčíka. Ten později podle scénáře vytvořil i románovou verzi příběhu.
Román je částečně autobiografický. Popisuje činnost šumavských pohraničníků střežících hranice proti průsaku „zlých kapitalistických živlů“ a zároveň proti úniku zrádných uprchlíků na západ. Takzvaní „králové Šumavy“, převaděči vodící emigranty skrz šumavskou divočinu, zde mají pozici hlavních záporáků.
Drátěné ploty na hranicích.
Autor R. Kalčík byl učitel, spisovatel, ale sám i u pohraniční stráže na Šumavě sloužil v letech 1950 až 1952. Jeho román je sice politicky uvědomělý a plný agitace, ale zároveň mu nelze upřít jisté literární kvality a autenticitu v určitém ohledu. Zejména prostředí šumavských slatin a hvozdů je líčeno opravdu s hutnou atmosférou. Ta je ostatně největší sílou i filmového zpracování, které je navzdory politickému ladění dodnes oceňované a taky koukatelné. Na ČSDF má 72 %. Na Databázi knih má pak Kalčíkův román 74 %.
Aby se misky vah trochu srovnaly, v moderní době vznikla i odpověď na původní díla. Román Návrat krále Šumavy od Davida Jana Žáka se dočkal i televizní minisérie. Obě díla mají vysoké hodnocení. Žák ostatně při psaní životopisného románu vycházel přímo z autentických výpovědí a vzpomínek Josefa Hasila.
Josef Hasil. Kdo byl nekorunovaný král rašelinišť?
Král by měl být vždy jen jeden, ale mlžné Šumavské hvozdy a mokřiny jich dokázaly zvládnout i více. Označení král Šumavy se vžilo pro převaděče – „rozvratné živly“ působící v šumavském pohraničí zejména na přelomu 40. a 50. let 20. století.
Tito králové lesů měli své tajné stezky, které vedly přes jinak neprostupná, bažinatá území šumavské divočiny. Tahle část naší země byla paradoxně pro přechod hranic nejpříhodnější. Podobně jako dnes slouží migrantům mířícím do USA jedno z nejnebezpečnějších a nejdivočejších míst na planetě – Darién Gap na pomezí Jižní a Střední Ameriky. Jen v tak nehostinném terénu bylo možné proniknout skrze jinak takřka hermeticky uzavřené a přísně střežené hranice.
Jedním z nejznámějších králů Šumavy byl přitom muž jménem Josef Hasil. Tento titul mu, jak se ukázalo, náležel i v komunistických spisech Státní bezpečnosti.
Josef se narodil v roce 1924 v malebné vísce Zábrdí u Prachatic na hranici současného národního parku. Jeho život ale žádná procházka parkem nebyl. Vyrůstal ve velmi chudých poměrech pouze s matkou a sedmi sourozenci. Po krušném dětství přišlo ještě krušnější mládí. Za války byl ještě v podstatě jako mladý kluk totálně nasazený, ale podařilo se mu uprchnout a skrývat se v jeskyních v Čechách, přičemž měl ještě sloužit jako partyzánská spojka. Příběh, který by sám o sobě stál minimálně za román.
Josef Hasil
Josef se ale proslavil teprve až něčím jiným. Bylo jisté, že má určité mimořádné nadání pro zálesáctví a schopnost unikat polapení. Možná mu pomáhala i jeho drobná postava, měl jen něco přes 160 cm a prý taky vynikající sluch.
Setkání s otcem a nástup na trůn
Po válce se mu coby příslušníku SNB naskytla příležitost setkat se s otcem, který rodinu opustil. Svou totožnost ale rodiči, který jejich matku týral a holdoval alkoholu, nesvěřil. Od roku 1945 pak sloužil u SNB, později byl nasazen u dnes již z větší části zaniklé pohraniční šumavské obce Zvonková (zbylo pouze torzo v podobě Přední Zvonkové).
Josef již tehdy pochopil, že stojí na temné straně síly a rozhodl se svou znalost šumavského pohraničí, kterou získal i právě díky službě u SNB, využít pro lepší věc. Podle dostupných informací začal první lidi převádět v roce 1948. Nešlo mu ale o peníze, jak je obvyklým standardem u dnešních pašeráků pomáhajícím nelegální migraci na různých místech na světě. Zkrátka ukazoval cestu lidem, kteří to potřebovali.
Vedla ho víra a za krále se nepovažoval
Hasil sám byl známý jako velmi pokorný a taky věřící muž. V interview tvrdil, že se před každým převedením vždy modlil k Panně Marii a zároveň odmítal svůj noblesní titul krále Šumavy, který považoval za výmysl estébáků.
Hasilovy klikaté cesty Šumavou vešly do dějin, ale ve skutečnosti jeho převaděčská kariéra a kralování neměly dlouhého trvání…
Poslední cesta mokřinami
Bylo to v říjnu 1948, kdy měl Hasil na prosbu kamaráda převádět na západ trojici lidí. Manželé Fořtovy a zdravotní sestru Annu Bezecnou. Na cestě jim měl pomáhat ještě další příslušník SNB, Zdeněk Vyleta.
I když byl teprve říjen, byl na Šumavě už sníh, a trojice uprchlíků si navíc nabrala těžká zavazadla a ze svých převaděčů si udělala šerpy. Tato kombinace vedla k rychlé únavě. Cesta trvala příliš dlouho, šli pomalu, ale práci dokončili. Teprve cestou zpět začali bloudit. Vyleta byl příliš unavený. Nakonec přijal pomoc „náhodného kolemjdoucího“. Ten sloužil na německé stanici a Vyleta šel s ním. Hasil se chtěl vrátit domů, ale netušil, že onen německý dobrodinec jejich věci ve skutečnosti není příznivě nakloněn. Sotva odvedl Vyletu a zajistil ho, vzal pušku a vydal se lovit samotného Hasila. Podařilo se mu nadběhnout si ho – ale v šarvátce s Hasilem prohrál. Hasil uprchl. Dokázal se zcela vyčerpaný a promrzlý dostat k jakési chalupě již v Čechách, kde našel útočiště u majitelů. V příjemném teple chalupy velice rychle usnul. Probudil se pak už de facto do náruče příslušníků SNB. Obyvatelé chalupy Hasila udali. V roce 1949 dostal Hasil 9 let.
Další úniky krále Šumavy
Hasil pracoval během výkonu trestu v dolech, ale moc velkou část si neodpykal. Ještě téhož roku, kdy byl odsouzen, se mu podařilo uprchnout. Jeho kroky vedly opět na Šumavu a odsud se s pomocí přátel dostal až do západního Německa. Zde se stal agentem americké CIC – tehdy se vrátil naplno ke své kariéře převaděče – a na nevyžádaný trůn krále Šumavy. Právě tehdy se teprve začal stávat legendou.
Pomník králům Šumavy.
Převádění mělo přitom někdy velice ostrý průběh. Koncem roku 1949 se při výkonu svého ušlechtilého povolání dostal do přestřelky s pohraniční stráží. Jeden příslušník SNB byl zastřelen a jeden těžce raněn. Hon na krále Šumavy nabral obrátky. A nebyla to jediná přestřelka, ke které došlo. Při další – v roce 1950 – zemřel (resp. byl smrtelně raněn) i Josefův vlastní bratr, Bohumil Hasil.
Josefovi divoké šumavské eskapády trvaly až do roku 1953, ale převádění bylo stále těžší. V témže roce nakonec Josef složil dobrovolně svou královskou funkci a odešel do exilu, do USA. Zde se oženil a zbytek života už strávil ve fabrice General Motors, kde coby vyučený truhlář našel zaměstnání jako modelář. Byl jen obyčejným mužem. Žádný hrdina, král ani legenda. Jeho příběh lidé kolem něj většinou ani neznali.
Po roce 1989 začal jezdil do již svobodné Československé a později České republiky a v roce 2001 mu prezident Václav Havel udělil Medaili za hrdinství. Hasil zemřel ve věku požehnaných 95 let v Chicagu, které mu nakonec bylo domovem déle než šumavské hvozdy, které ho kdysi přijaly za svého krále.
Zdroje:
Výstřely na šumavské hranici (Pavel Moc, 2018, Kopp)
Návrat Krále Šumavy (D. J. Žák, 2012, Labyrint)
Král Šumavy (Rudolf Kalčík, 1988, Naše Vojsko)
