Článek
Řecký ideál krásy je dodnes pojmem a v průběhu historie se jím inspirovala i renesance, která dala vzniknout dílům, jako je slavný Michelangelův David. Ačkoli nejde o původní antickou sochu, na první pohled z jejích hodnot vychází. Vidíme postavu muže s fyzičkou, kterou bychom dnes v angličtině označili nejspíše jako „lean“. Štíhlý a atletický s definovaným, ale na dnešní dobu nikoli objemným svalstvem.
Velmi podobné proporce má i legendární Diskobolos. Jeho socha je připisována Myrónovi a datována do roku cca 450 př. n. l. – je tedy ryze autentická, dobová (respektive její věrné antické reprodukce, originál se nedochoval).
I Discobolos má štíhlou, perfektně sportovní postavu. Ale na mnoha řeckých sochách mužů si lze všimnout „drobné zvláštnosti“, která neunikne bystrému oku současných pozorovatelů a pozorovatelek… Ale než se pustíme do vysvětlení této záležitosti, pojďme se na řecký ideál krásy podívat trochu více zeširoka.
Michelangelův David je ikonická renesanční socha inspirovaná antickými ideály.
Řecká fyzička okem současného fitnessáka
Discobolos je vrcholem sochařství klasické éry, ale sochařství se vyvíjelo. Mykénská řecká kultura v době bronzové si na sochařinu nepotrpěla. V módě byly především fresky. Případné sošky mají povahu spíše náboženských votivních (obětních, děkovných) předmětů. Často mají jen symbolické rysy. Přesto se najdou i velmi propracovaná díla, jako je „slonovinová triáda“ se třemi ženami či bohyněmi.
V archaickém období se již objevují velké sochy mladých mužů – kúroi. Často v nadživotní velikosti a nejspíš inspirované egyptskými sochami. Každý kúrosmá podobný postoj, jako by kráčel vpřed. Sochy ještě nejsou tak dokonalé jako Discobolos, ale tito mladíci mají vždy velmi široká ramena, silné paže, poměrně úzký pas a výrazně masivní stehna i lýtka. Často mají i naznačené břišní svaly. Oproti ideálu z klasické éry jsou tedy poněkud robustnější, ale o něco méně „vyrýsovaní“.
Kúrové z roku cca 580 př. n. l.
V klasické éře již vznikají sochy s úžasnou anatomickou detailností. Na sochách, jako je socha Laokóna z helénského období (cca 1. stol. př. n. l.) anebo slavná Héraklova socha až ze 4. stol. n. l., pak můžeme vidět i na současné poměry velmi svalnaté muže. Dominantní jsou ramena, paže a masivní nohy, ale nápadně rozvinuté jsou u řeckých soch i šikmé břišní svaly (zejména tzv. obliques) a nechybí ani viditelné přímé břišní svaly.
Naopak hruď je sice velmi široká, ale plochá, nikoli objemná, vystouplá a „3D“ jako u současných kulturistů – to je typický rys pro všechny cvičence až do vynálezu a rozmachu bench-pressu ve 20. století. Podnítit objem hrudních svalů bez cviků na úzké lavici je totiž poměrně obtížné a starověcí Řekové se takovými věcmi nezabývali (nemluvě o neadekvátní stravě chudé na bílkoviny). Jejich těla zobrazená na sochách jsou stavěná pro funkční sílu.
A co ženy? Mají kde pózovat?
Počínaje minojskou terakotovou hadí bohyní přes protějšky kúrů (koré) až po dejme tomu Afroditu z Knidu a Venuši Mélskou – sochařské reprezentace ženského těla měly v Řecku silnou tradici. Minojská hadí bohyně je velmi smyslně odhalená, má bujné nahé poprsí a úzký pas. Parádnická krétská kultura byla velmi sexuální a zaměřená na krásu těla a plnost křivek. Cudné a zahalené dívky koré z archaické epochy pak přecházejí k vyobrazení nahých bohyň v klasickém období.
Zde přetrvávají rysy v podobě spíše malých prsou a poměrně širokých boků a mohutnějších stehen, ale i paží. Rozhodně bychom ale bohyně nemohli označit v žádném případě za oplácané, nejspíše ani kypré. Zůstávají velmi štíhlé s naprostým minimem podílu tělesného tuku. Jejich postavy totiž spíše svědčí o vyšším podílu svalové hmoty oproti průměrné současné ženské populaci.
Venuše Mélská patří mezi nejznámější antické sochy.
Zde je třeba říct, že staří Řekové se v přímé opozici k současnému paradigmatu více opájeli krásou mužskou než ženskou. Zejména v klasickém období. Řecká společnost klasické éry byla nejen silně patriarchální, ale taky silně bisexuální. Homoerotika zde hrála významnou roli a to i v podobě pederastie (efebofilie) – tedy sexuální náklonosti mužů k chlapcům. Ta byla například ve Spartě považována dokonce za důležitý prvek výchovy a v Athénách za součást bontonu.
Proč mají tedy sochy mužů malá přirození?
Zatímco menší poprsí antických ženských soch nikoho příliš nevzrušují, nápadně malá přirození mužů jsou vděčným terčem posměchu či zájmu a pozornosti.
Klasický ideál krásy Řeků zdůrazňoval hodnoty známé jako kalokagathia – mohly bychom mluvit o spojení krásy a síly těla s krásou a sílou ducha. Nestačilo mít dokonalou fyzičku, cenily se i schopnosti jako sebeovládání, odvaha, cílevědomost – ty byly součástí tehdejšího pojetí ctnosti. Ta byla z našeho pohledu více „Nietzscheovská“ než křesťanská, která ovlivňuje současné pojetí ctnosti.
Ctnost duševní se pak demonstrovala i vnějšími rysy zobrazenými na sochách v podobě malých údů, které měly symbolizovat právě jistou civilizovanost a sebeovládání. Oproti tomu pro vyobrazení různých divochů nebo třeba satyrů jsou typická nápadně velká a často i ztopořená přirození. Ty mají v přímém protikladu symbolizovat podléhání „nízkým“ pudům a nespoutaným vášním, nezkrotnou divokost a barbarství jako takové. Tuto myšlenku (jako spoustu jiných věcí) převzali a do jisté míry dovedli k absurditě Římané.
Pak jsou tu ale i prozaičtější vysvětlení. Penisy „ctnostných“ mužů na sochách i malbách jsou vyobrazovány v neerektilním stavu, navíc jde často o vyobrazení sportovců. Sportovci běhali a cvičili v Řecku nazí a každý muž, který někdy zkoušel běhat nahý, ví, že… inu, ta věc je v takovou chvíli spíše na překážku – čím je větší, tím víc. A podobně jako ve studené vodě může při takové aktivitě dojít k určitému funkčnímu scvrknutí.
Další vysvětlení může spočívat zkrátka v tom, že vzhledem k tehdejšímu ideálu krásy a zároveň převaze nahého pohybu (bez moderních pohodlných boxerek) ve starších epochách obecně, nedocházelo k evolučnímu tlaku na vývoj velkého penisu – spíše praktického malého. Tak jako u našich příbuzných primátů.
Jde ale spíše o hypotézy. Pokud je mi známo, žádný dobový malíř či sochař nám nezanechal přímé vyjádření a zdůvodnění tohoto fenoménu.
Zdroje:
Beauty: The Fortunes of an Ancient Greek Idea (David Konstan, Oxford University Press, 2014)
Beauty and the Gods: A History from Homer to Plato (Hugo Shakeshaft (Princeton University Press, 2025)
On beauty: Ancient perceptions of beauty from classical Greece to Imperial Rome (Maya Jess, University of Northern Iowa, 2021)
