Článek
Je to zajímavá otázka, a navíc není ani tak hloupá, jak by se mohlo na první dojem zdát. Pokud jste si všimli, tak na internetu a na jakýchkoliv sociálních sítích se množí a hromadí nabídky různých samozvaných odborníků na koučink, což je v podstatě cokoliv, co souvisí s poradenstvím a vychází z klasické psychoterapie, která se v Čechách začala experimentálně provozovat v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století.
To to letí, říkáme si, sem tam půlka století a odborníků najednou je jako smetí a člověk se ani nestačí ohlédnout a místo psychologů, psychoterapeutů a samozřejmě i psychoterapeutek a jiných dušeznalců na nás z každého zapadlého koutu vykukují motivační, domácí a pracovní koučové.
Občas v tom rozdělení psychologických údržbářů na psychology, psychiatry, psychoanalytiky, psychoterapeuty, partnerské poradce, životní poradce a nadživotní kouče mám trochu Saigon.
Z vlastní zkušenosti s českou psychiatrií bych mohl sáhodlouze a barvitě popisovat nesmělé psychoterapeutické začátky, které se odehrávaly v Praze na Palatě, U Vondráčků, v Bohnicích, a hlavně v zámečku v Lobči u Mělníka.
Právě z Lobče mám tu krásnou historku, jak pacienti čekali venku na zahradě, až přijde pan doktor Mrázek se svou asistentkou, aby odemkl hlavní dveře a pan doktor měl s sebou malého, asi pětiletého synka, zřejmě šli všichni z oběda a malý hoch se najednou zarazil, zastavil se a křišťálově jasným hláskem zvolal do všeobecného ticha: „Tati, to jsou ti blbci?“
Jedním ze známých až slavných psychoterapeutů v lobečském zámečku byl také spisovatel a psycholog Josef Nesvadba, který občas zavítal na takzvanou miniskupinu, to znamená terapeutickou skupinu, kde bylo pouze pět pacientů a všichni jej nadšeně vítali, pojďte si, pane doktore, na chvíli k nám sednout, načež si Josef povzdechl, myslíte, že bych se tady mohl dozvědět něco nového, co jsem ještě neslyšel?
Ano, je pravda, že když procházíte různé psychiatrické léčebny a časem navštívíte třeba i stovky různých psychoterapií, uslyšíte takové množství informací a seznámíte se s tolika lidmi, že i slavní spisovatelé, jako byl třeba Tolstoj nebo Čapek, popřípadě Dostojevskij, Nietzsche nebo Kafka či Hrabal jsou z hlediska množství osobního nahlédnutí do různých cizích osudů proti vám jak nepolíbené panny.
Když jsem začal po čase srovnávat desítky a stovky pacientů a pokoušel jsem se je pro svou vlastní potřebu roztřídit do několika základních skupin, s úžasem jsem zjistil, že to, co nazýváme duševní nemoc, odchylka či deviace nebo patologie má jednoho jediného společného jmenovatele – nikdo z těch lidí nebyl ve skutečnosti a v pravém slova smyslu slaboduchý nebo blázen, popřípadě nedostatečně inteligentní. To všechno byli lidé, které nikdo neposlouchal.
Všichni měli touhu něco říct, něco sdělit, povyprávět svůj příběh, historku, kterou zažili nebo se s něčím svěřit, ale nikdo nebyl ochotný je poslouchat. Až jim z toho, jak se říká přeskočilo.
Když ale měli štěstí a ocitli se ve skupině lidí, kteří jim třeba jen chvilku, ale přece jenom naslouchali, zapůsobilo to na ně, jako kdyby se cachtali v nějaké kouzelné louži v Lurdech.
Tady jsme u pramene poznání, které svého času zažil nestor světové psychoanalýzy Sigmund Freud. On sám to vyjádřil konstatováním, že léčivého účinku psychoanalýzy dosáhneme, když se spolehneme na magickou sílu slov.
To jsou ale věci, které se nikdo nenaučí během víkendového on line kurzu. Navíc se zde asi bude čím dál, tím více uplatňovat pravidlo, že skutečně dobrá rada může být pěkně drahá.
