Článek
Snažím se zlepšovat vaše výkony. Dlouhá léta jsem pracoval jako trenér nebo spíše, z hlediska dnešního pohledu na trenérské hodnoty jako kouč.
Něco jste cvičili, studovali, trénovali, bojovali jste s osudem a s bandou psychopatů, kteří jak zavětří trochu úspěšného člověka, tak ho hned chtějí proměnit ve svou kořist. To je koneckonců stále stejné, v tom a na tom se nic nezměnilo.
Pokud patříte k lidem, kteří nic neumí, ale chcete se trochu zviditelnit, tak vám nic jiného nezbyde než si vymýšlet jakékoliv, pokud možno originální hejty a prskat je kolem sebe. Buď se to povede a pro všechny hladové žraloky, supy a hyeny, kroužící v soustředných kruzích kolem, bude o zábavu postaráno. Je celkem snadné proměnit život necvičeného a nepřipraveného člověka v peklo a i když svůj zápas o udržení pracovní kariéry vyhraje, bude do smrti přesvědčen, že cesta ke slávě je trnitá a někdy až téměř zoufalá.
Stačí si přečíst pohádky od Hanse Christiana Andersena, třeba Malou mořskou vílu nebo Ošklivé káčátko, popřípadě Císařovy nové šaty a hromadu dalších a snadno dojdete k přesvědčení, že snad ani nemá cenu snažit se v něčem vyniknout, být v něčem dobrý, ne-li přímo nejlepší, natož oslavovaný a uznávaný.
Stejně nakonec i nás, mistry životních okamžiků zavalí hejty deprimovaných a méně úspěšných, takže proč se snažit?
To je takový ten obecný názor.
Jelikož jsem chlapec učenlivý a všímavý, věděl jsem již v jinošských letech, že být v něčem hodně dobrý, ne-li přímo nejlepší, takříkajíc bez žijící konkurence, je ohromná legrace.
Jaká trnitá cesta ke slávě? Když se budu bičovat kvůli nějaké hlouposti ohledně zápisu do Guinessovy knihy rekordů, tak to možná jo, protože tam se většinou oslavují produkty a výplody měknoucích mozků.
Pamatuji si, jak jsme ještě s mým nejlepším kamarádem Milanem Horníkem, který později vystudoval na doktora, na zubaře a určitě se dnes má dobře a už tenkrát měl hodně podobné nápady jako já, tak jsme přemýšleli čemu bychom se mohli a měli v životě věnovat, aby nám to později přinášelo kromě únavy a vyčerpání z tréninku užitek, dobrý pocit a spokojenost.
Vynechali jsme létání vlastní silou, i když i to jsme jeden čas studovali jako jednu z možných cest.
Tenkrát nám ještě nebylo ani patnáct, byli jsme stejně staří jako Arnold Schwarzenegger, kterému v té době bylo také patnáct, ale samozřejmě jsme o sobě ještě nevěděli.
Nicméně jsme přišli na průraznou myšlenku, že by vůbec nebylo špatné, kdybychom začali cvičit a trénovat na sílu, normální fyzickou sílu, čili bychom se vrhli na silový sport. Nikdy není na škodu, když se člověk umí bránit fyzickému napadení, to už je jedno, jestli ze strany spolužáků nebo učitelů, jeden musí počítat se vším, tak jsme začali trénovat sebeobranu, judo, jiu-jitsu a později karate. Takové ty věci jako aikido, krav maga a kung fu nebo Bruce Leeho ilustrovaná příprava na ozdravné rozhovory se svými spoluobčany v přístavní čtvrti, to přišlo až o pár let později.
Takže jsme začali trénovat power lifting, kulturistiku, která v té době začínala a bojové sporty, které byly rovněž pro většinu lidí španělským pueblem.
Zkuste si to představit - před námi ještě nikdo podobným tréninkem neprošel, my byli první generace, která něco podobného od husitských válek tady začala cvičit, nikdo nám neřekl s jak velkými zátěžemi jaký cvik kolikrát opakovat, dnes už vám poradí každý sopel z ulice, ale tenkrát byla úplně jiná doba.
Schwarzenegger, kterému ještě nebylo dvacet, sotva mohl rozdávat rozumy, jak se správně položit k benči a jak zajistit, aby vás dvěstěkilová činka nedekapitovala, když vám povolily nebandážované lokty. Stávaly se nehody a nikdo je ani nedokázal všechny předvídat. Na vesnicích nebyla fitka, většinou jsme cvičili v garážích nebo na nějakých improvizovaných strojích života a smrti, jinak se to snad ani nazvat nedalo.
Znal jsem holky, nadšené do cvičení a tréninku, které cvičily ve skříni na dřevěné tyči, sloužící jako držák na ramínka nebo trénovaly s kýblem s vodou. Prostě takový socialistický Shaolin, ale teď mluvím o šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého stolení v Praze, kde klasické stroje na cvičení, s jakými se dnes běžně setkáte v jakémkoliv fitku jste mohli vidět pouze na Praze 7, v Holešovicích, na Letné na Spartě. Bylo nás jen pár vyvolených, kteří jsme tam mohli chodit trénovat, ale, jak říkám, koho to dnes zajímá?
Já jsem byl na všechno vždycky opatrný až na půdu, takže jsem cvičil doslova obezřetně a některým tehdy doporučovaným cvikům jsem se vyhýbal, což dělám dodnes. Doporučuji je pouze lidem, kteří mě mimořádně naštvali. Taky jsem v podstatě jediný ze staré party, kdo může kulturistiku trénovat ještě dnes, i když to už taky nikoho nezajímá.
A když jsem tak přemýšlel, čemu bych se měl v životě ještě věnovat, tak jsem přišel na hru na kytaru a na psaní na psacím stroji. Tehdy ještě nebyly ani mobilní telefony, ani počítače, takže jsem se učil psát na mechanickém stroji, čili jsem opět byl jediným průkopníkem, nikdo mi nedokázal říct (to by musel být nějaký posel z budoucnosti) na co si dávat pozor a čeho se vyvarovat, třeba aby člověk nedostal zánět karpálního tunelu. Nakonec mi to tak nějak sdělil zdravý selský rozum a s tím žiji dodnes.
Kytara mi pomohla seznámit se s bohatou škálou lidí, hudebníků i nehudebníků a dobře se na kytaru (tehdy) balily holky, ale dnes už na kytaru nehraji, to je jediná věc, kterou jsem za ta léta těžkých, ale někdy i lehkých a zábavných bojů odsunul do pozadí.
