Článek
Naučit se vykládat tarotové karty a naučit se používat astrologii není jednoduché, řekl bych, že je to stejně složité jako vystudovat vysokou školu se zaměřením psychologie, popřípadě psychoterapie. Stát se úspěšným doktorem, inženýrem, bakalářem nebo magistrem též není jednoduché a mě tady spíše zaráží celá hromada dalších otázek, které se hned mrštně vynoří, jako třeba, proč bych z toho měl mít radost zrovna já, že se nám všechno povedlo a jestli je tady nějaká záruka či garance toho, že zrovna mně to přinese nějaký užitek.
V pohádkách většinou vítězí dobro nad zlem, na černokněžníkovi prasknou tři železné obruče a dotyčný tiše zmizí, dobře, ale co z toho mám já? Nebo z toho ještě budu něco mít? Počítá se s nějakou princeznou i pro mě? Nebo mně nasadí tři železné obruče a prohlásí mě za černokněžníka?
Úspěšnost esoterních studentů nehodnotí žádná zkušební komise, ale přímo praxe, je to podobné, jako když si řeknete, že byste se chtěli živit jako copywriter nebo textař v reklamní agentuře. Můžete mít štěstí a dosáhnout toho, že vás zaměstnají na zkoušku a když nic zajímavého nevymyslíte, tak vás zase vykopnou zpátky na dlažbu. Pokud se vám podaří zrealizovat nějakého toho „bobika“, získáte zajímavé a dobře placené místo třeba až do důchodu. Nebo si šéf ponechá vaše nápady a vás prohlásí za černokněžníka a budete mít štěstí, když se vám podaří uprchnout.
Nedávno jsem si vzpomněl na Médeu, mediální psychopatku ze starých bájí a pověstí, která ale měla být spíše odstrašujícím příkladem, jak to vypadá, když vítězí pouze Emoce. Je to zvláštní, Rozum zatím nezvítězil nikdy, žádná báje, pohádka ani pověst nekončí tím, že by v ní zvítězil Rozum. Taky je to trochu příznačné.
Často se Rozum a Štěstí potkávají na úzké lávce a začnou se hádat, kdo má komu ustoupit. Samozřejmě podle toho, kdo je v životě důležitější. Nakonec to vždy vyhraje Štěstí, ale není to tak zcela správná ukázka toho, že Rozum je až na druhém místě, protože skutečný Rozum počítá se Štěstím, jako s jednou z možných hybných pák jakéhokoliv procesu. Prostě není tak úplně blbej, jak se projevuje v pohádkách. Ale umí toho hlupáka velmi dobře zahrát.
Už jsme si to mnohokrát rozebírali - když je dobrý herec, tak může bezvadně zahrát idiota nebo nějakého blba, ale když má herec s omezeným IQ hrát skutečně chytrého, inteligentního, až geniálního člověka, tak s tím má potíže. Inteligent bez problémů předvede hlupáka, ale hlupák těžko napodobí inteligenta nebo génia.
Stejně jako nemůže „badatel“ s nízkým nebo s omezeným IQ zkoumat inteligenci abnormálně nadaných lidí, to prostě nejde, trochu by to připomínalo dojemnou snahu přeskočit svůj vlastní stín. No, hlavně, že máme tu demokracii, ve které jsme si všichni rovni. Blbec i génius jdou kupředu ruku v ruce. Určitě by to bylo hezké sousoší, když se teď lidé pořád handrkují, čí sochu odstranit a jakou jinou tam postavit, aby se dotyčný zase neprojevil po čase jako zločinec, upír nebo masový vrah, popřípadě nekrofil a rasista.
