Článek
Vysoká škola chemicko-alkoholická, ano, přesně tak se mohla jmenovat chemická škola v Dejvicích v letech, kdy jsem tam studoval a pracoval, to znamená od roku 1966 přibližně do roku 1975. V tu dobu, v podstatě až do konce roku 1989 měl na prestižní chemické škole svou výzkumnou katedru též muž, zvaný komunistický mág František Kahuda.
Kahuda byl zakladatelem psychotroniky, což je takový paskvil mezi fyzikou a ezoterikou, nicméně František byl těžký bolševik, takže i kdyby chtěl mít na Vysoké škole chemické v té době katedru, zkoumající vyvolávání duchů a démonů, tak by mu to asi prošlo.
Já bych celou slavnou psychotroniku vnímal spíše jako ostudu československé socialistické vědy, ale díky mravům, které u nás tehdy panovaly, to nikdo nebral tragicky. Dnes už to zase nikoho nezajímá, ale já si tak sám pro sebe občas říkám, že je to škoda, protože z minulosti a z historie se můžeme mnohému přiučit. Pořád tak nějak věřím hlášce, že jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít.
Občas mi přijde líto, že nikde není zaznamenáno, kolik desítek hektolitrů požitého, neboli vypitého alkoholu proteklo Katedrou koksárenství nebo Fakultou paliv v té době za rok. Podle mého odhadu to musely být desítky hektolitrů. Mluvím o hektolitrech, kdy se pod označením hektolitr rozumí sto litrů. Deset hektolitrů je potom jeden krychlový metr, mluvíme tedy přibližně o jedné tuně vína nebo poživatelného alkoholu. Pokud se vám to zdá moc nebo si myslíte, že se ve svých odhadech pohybuji v oblasti nadpřirozena, musím lehce oponovat s tím, že výkony našich studentů a později též inženýrů chemie v pití piva a vína by klidně snesly přísná měřítka nominace na zápis do Guinessovy knihy světových rekordů.
Bylo to hlavně červené víno, převážně svatovavřinecké a svatováclavské, v menší míře bílé víno, většinou Müller Thurgau a potom samozřejmě tvrdší sorty alkoholu jako vodka, gin, rum, slivovice a různá alkoholická lepidla jako meruňkovice, likéry, praděd, becherovka a další značky, i když ve znatelně menší míře.
V podstatě jsme na naší katedře naplňovali sen inženýra Františka Kahudy o spojení, popřípadě prolnutí ducha, i když šlo hlavně o spiritus vini (ducha vína) a energie hmoty.
Klasický, normální, tedy průměrný den na Vysoké škole chemické začínal tak, že jsem ráno mezi sedmou a osmou přišel do laboratoře, na chodbě už stál vedoucí katedry docent Macák v rozevlátém bílém plášti, díval se na hodinky a hlaholil, dobré poledne!
Naše laboratoř byla hned vedle Macákovy pracovny, museli jsme tedy popíjet nenápadně, téměř skrytě, aby náhodou neměl k projevům našeho alkoholismu nějaké zbytečné výhrady.
Můj šéf, docent Jaroslav už postával za dveřmi a hned jak jsem vstoupil, tak mi hned podával stovku: „Běž a kup v rámci našeho prvního dnešního výzkumného úkolu dvě nebo tři lahve nebo prostě kolik uneseš Svátováclavského, já zatím s Boženkou udělám kafe…“ Boženka byla inženýrka z vedlejšího oddělení Organické chemie, pod vedením docenta Mosteckého.
Víno jsem kupoval buď přímo v kantýně, která byla v budově a nikomu nevadilo, že se tam prodává hlavně alkohol, nebo jsem musel vyběhnout ven, do konzumu či do obchodu se smíšeným zbožím. Nebo se smíšeným alkoholem.
Každého bystřejšího čtenáře už určitě napadlo, že když jsme pracovali na vysoké chemické škole, tak jsme si mohli etylalkohol destilovat sami. Správná úvaha, protože tak to také bylo.
Ze skladu jsme fasovali denaturák (byl k dispozici v neomezeném množství), většinou to byl etylalkohol říznutý metanolem, zvaným bílá hůl, což se normální, běžnou destilací uspokojivě oddělit nedá, ale co nezvládne primitivní destilace, zvládne destilace frakční, takže v každé laborce někde v rohu nebo v koutě místnosti nenápadně stála frakční kolona, většinou metr a půl až dva metry vysoká, ale naštěstí nejvyšší šéfové, kterým by to mohlo eventuálně vadit, se více vyznali v dělnickém hnutí a ve spisech Lenina a Marxe než v základních chemických postupech.
Kolony běžely prakticky nepřetržitě, získaný etanol jsme potom ředili a ochucovali pomocí různých trestí. Samozřejmě se tímto způsobem dala pokrýt běžná spotřeba fakulty alkoholu na hlavu a dalo se přitom i příjemně ušetřit. Všechno vlastně platila škola. Čili ten, kdo platil školu, dnes už je nám to všechno jasné.
Na katedře jsme občas slavili narozeniny nebo jmeniny, popřípadě jsme si našli i jiný zajímavý svátek, který bylo záhodno si důstojně připomenout, takže jsme potom naložili do oleje do marinády a drceného česneku vypasená kuřata a příští den byly lukulské hody. I s ilustrací zlatého pravidla mírného alkoholismu, že po malých dávkách alkohol neškodí v jakémkoliv množství.
Byly to zlaté časy vysokoškolské české chemie a pokud se ptáte, jestli se někdy stalo něco nepříjemného, pracovní úraz nebo nehoda (většina mých známých pravidelně usedala za volant, dalo by se říct v naprosto vydezinfikovaném stavu).
K tomu jsme na katedře měli i myslivce, který občas přišel do práce s brokovnicí, ale většinou tam na nikoho nestřílel, takže se nikdy nestalo nic, co by se dalo přičíst na vrub nedoporučenému požívání alkoholu. Mluvím o pravidelném množství jedné až dvou litrových lahví červeného vína denně. Tvrdý alkohol k tomu nepočítám, to jsem si často nepamatoval ani u sebe.
Když jsme občas obětavě dělali přesčasy a odcházel jsem ze školy mezi sedmou a devátou hodinou večerní, býval jsem zpravidla v natolik zamyšleném stavu, že jsem nemohl najít vrátnici, abych se dostal ven.
Nakonec se však dobré dílo vždy podařilo a dodnes vzpomínám na léta, strávená na chemické škole, jako na zajímavou a podnětnou část své existence.
Nebylo to špatné - to je moje osobní, nezaujaté stanovisko ohledně hodnocení této životní kapitoly.
Takže, jak by řekl starý dobrý psychotronik, pozdější ministr školství Franta Kahuda, všem démonům zdar!
