Článek
Pomocí meditací, cvičení a myšlenkových koncentrací lze u průměrného člověka dosáhnout pozoruhodně vysokého stupně zvládnutí životní síly. Nemluvím o odbourání agresivity, to snad ani nejde, ale každý se může naučit ovládat své vlastní primitivní negativní myšlenky.
Je několik důvodů, proč bychom se o to měli snažit. Nezvládnutá agresivita se projevuje směrem ven i směrem dovnitř destruktivními, popřípadě autodestruktivními sklony. Agresivní člověk ničí nejenom své okolí, ale i sám sebe.
Když si někdo koupí dům se zahradou a jako první pokácí na svém vlastním pozemku všechny stromy, těžko se v pohodě dožije průměrného věku. Potíže s onemocněním životně důležitých orgánů, stejně jako potíže v narušené psychice se ale nezačnou projevovat proto, že na svého majitele číhají v genech a není to ani tím, že postižený sklony k onemocnění zdědil. Jediné co zdědil jsou sklony projevovat se agresivně ke svému okolí a sám k sobě. Zdravotně ho budou omezovat projevy autoagrese, křeče, poruchy metabolismu, zvýšená hladina adrenalinu, bušení srdce, žaludeční vředy, bolesti žlučníku… ano, víme, že žaludeční vředy jsou způsobeny infekcí, ale u všech infekcí vždy stojí za zamyšlení, proč u jednoho hladce vítězí (třeba jen na čas), zatímco druhý se s ní popere.
S agresivitou se člověk buď naučí žít a povznese se nad ni, nebo se nechá vlastními myšlenkami utýrat k smrti.
Nevěřte ale tomu, že je možné agresi uvolnit agresivním chováním, jak se někdy doporučuje. To jsou ty rady jako, když máte na někoho nebo na něco vztek, tak chvíli do něčeho mlaťte, něco rozbijte, připravte si kladivo, do krabice vložte pár věcí na rozbití a pak do toho bušte paličkou na maso jak hluchý do vrat a ono se vám uleví. Něco takového může doporučit jen v oblasti agresivity absolutní nedouk. Jakýmkoliv agresivním chováním se další projevy agrese a to i ve smyslu autodestrukce jen posilují.
Bylo by divné, kdyby zkušení psychologové na jednu stranu varovali před brutální agresivitou počítačových her a na druhou stranu by svým pacientům doporučovali mlátit kladivem do krabice od bot nebo jít na skládku a železnou tyčí tam roztřískat auto, piáno a pár monitorů. Nabídku programově řízené demolice považuje občas nějaký lidový psycholog za dobrý podnikatelský nápad, nezřídka se s tím dostane i do televizní talk-show, ale není to správná cesta. Agrese se dá ovládnout jedině vůlí. Můžeme na ni na čas vyzrát pomocí meditací a cvičení, ale to je asi tak všechno. Agresivní pocity, myšlenky a projevy nelze z lidské duše úplně odstranit, protože tvoří součást našeho nejhlubšího já. Jsme prostě agresivní. Pokud někdo není, je buď blázen, po lobotomii, infarktu, mozkové příhodě, nadopovaný sedativy a stabilizátory nebo s ním není něco důležitého v pořádku.
Hluboko v srdci máme nenávist a podle toho, v jaké intenzitě nám byla dána do vínku, si celý život hledáme cíl, který můžeme zlikvidovat, ochromit, zdevastovat, zničit, vymazat z povrchu země. Někdy to schytá nepřítel někdy konkurence, jindy partner nebo jeho oblíbenec/oblíbenkyně, občas rodina nebo skupina lidí, ani k tomu nemusí mít na něco odlišný názor. Někdy to odnese i ten, kdo má názor úplně stejný. Stačí se podívat na dějiny Sovětského Svazu nebo Číny. Často začneme spolupracovat s jinými lidmi jen proto, abychom s nimi mohli společně zaútočit proti čemukoliv, na co v určitou chvíli padne osudový los. Pokud zvolený cíl zdoláme, najdeme si po čase jiný cíl, jinak se začneme potýkat s projevy sebedestrukce, protože naše nenávist se začne obracet proti nám.
V sedmdesátých letech jsem pracoval na Vysoké škole chemicko – technologické v oboru, který asi málokomu něco řekne – pyrochromatografická analýza umělých hmot (ani bych se nedivil, kdyby to někoho z novodobých ezoteriků inspirovalo k založení třeba psychochromatografické analýzy kvantových zbytků karmy z minulých životů). Je to sice hloupost, ale právě proto by to mohlo mít obrovský úspěch.
Jednoho dne k nám přišel docent z vedení katedry a promluvil lidským hlasem:
„Ve studentské laboratoři jsou sestavené aparatury, které potřebujeme dnes odstranit a místnost vyklidit. Nemáme ale čas na to, abychom je rozebírali. Vezměte si ochranné štíty a železné tyče, všechno eliminujte, prostě to rozmlaťte, zameťte a hoďte do kontejneru.“
Studentská laboratoř byla obrovská místnost, v níž bylo šest dlouhých stolů, na nichž stály citlivě a s láskou sestavené, složité destilační a chromatografické aparatury, naleštěné skleněné válce a trubice, Kippovy přístroje a navzájem smontované a silikonovými hadičkami pečlivě pospojované baňky, chladiče, termostatické teploměry, nádoby, kádinky, tyčinky, kapiláry, pipety a trychtýře. V tiché, třpytivé kráse zde splývala dokonalost laboratorního skla s prostorem jak do posledního detailu propracovaná dekorace posvátného oltáře v chrámu vědy, vypadalo to jak pečlivě promyšlená, sestavená scéna do filmu o obětavém výzkumu, jehož cílem je záchrana lidstva a vtom se do nablýskaného, křehkého prostoru vřítili kolegové v bílých pláštích a s ochrannými plexisklovými štíty na brunátných tvářích a železnými tyčemi začali mlátit do mistrovského díla našich sklářů. Kterých jsme si jinak samozřejmě vysoce vážili.
Vzduchem létaly střepy, kovové svorky a spojovací gumové hadičky, které už neměly co spojovat, každá tříštivá rána byla doprovázena hurónským extatickým výkřikem člena demoličního týmu.
Měl jsem z toho divný pocit, protože se mi nechtělo nic rozbíjet, nejraději bych si to všechno odnesl domů… Ale už bylo pozdě. Už nebylo co řešit. Za radostného halekání mých divokých spolupracovníků se symboly chemické vědy měnily ve skleněnou drť. Potom jsme všechno smetli na jednu obrovskou hromadu a vyhodili do kontejneru.
Později, když jsem si to všechno vyhodnocoval z esoterického hlediska, přišel jsem k názoru, že všichni mí tehdejší spolupracovníci měli v sobě velké množství agresivity, která se navenek projevovala snahou budovat kariéru, i když slovo snaha je slabé, to nebyla jen snaha nebo soutěž, to byl boj, urputnost, rvačka, obsese a projevy zoufalství, když se objevila jakákoliv překážka v cestě nahoru nebo když ostatní postupovali rychleji. Všichni ti lidé, kteří se mnou v té době spolupracovali, kolegové a kamarádi, neměli žádné jiné koníčky nebo zájmy, než svoji práci. Pokud se chcete skutečně pobavit, studujte vědce.
Někteří se lehce zajímali o rekreační sport, míčové hry nebo o myslivost, což nemá nic společného s myšlením, je to jen další projev nezvládnuté agresivity (všimněte si kolik politiků má touhu střílet po něčem živém, když není zrovna revoluce, jeví se lov jako docela dobré a vhodné povyražení) a protože se nespoutaná agresivní síla šíří všemi směry, tedy i dovnitř, do tělesných buněk, do kloubů, páteře a kostí, začne se po čase projevovat jako cizopasník, který ve své krvelačnosti saje a hubí svého živitele. Prakticky všichni mí kolegové, kteří se mnou pracovali na fakultě paliv na Vysoké škole chemicko - technologické v Praze 6 (šestka je číslo sexu a 666 je číslo ďábla nebo také číslo člověka) jsou už po smrti.
Je zajímavé sledovat jakým způsobem se agresivita, vyvěrající z lidské duše může projevovat. Není to jenom neurvalé chování, boj, facky a rány pěstí, střelba, destrukce, mučení, křik, řvaní, rvačky v kleci, nadávky a prvoplánové projevy hněvu. Mezi projevy agrese patří také smysl pro humor, ironie, výchova, touha ovládat druhé a do kategorie touhy ovládat druhé patří i požadavek věrnosti v partnerství a – láska.
Ano, tolik opěvovaná láska je přímo ukázkovým projevem agrese. Láska, cit nejvyšší je v našich srdcích s naprostou samozřejmostí spojený s „dobýváním“ vyvolené či vyvoleného, s černou magií (jak toho druhého ovlivnit, aby se choval podle našich představ a podléhal nám) a s radostným pocitem, že můžeme vlastnit, mít a ovládat dospělého, živého, svéprávného tvora a vyžadovat po něm věrnost až za hrob. Láska se vždy prosadí, láska všechno poráží, láska vždy vítězí, sok v lásce se musí eliminovat, zničit, aby nepřekážel a potom se musí jeden druhému oddat, opět ve jménu lásky. Neboli ve jménu čisté agresivity.
Ve jménu lásky byly páchány ty nejhorší zločiny. Vzpomeňme na slavný Máchův Máj a další světoznámé tragédie. Romeo ve jménu lásky svádí nezletilou, vniká na cizí pozemek, zabíjí člověka, porušuje zákon o prodeji jedů, vstupuje do manželství, aniž by se podle zvyku zeptal na souhlas rodiny, svévolně utíká před zodpovědností, spravedlností a zákonem, sáhne si na život a nakonec dohání mladou holku k sebevraždě. Z celé řady lidí, kteří mu pomáhali udělal spoluviníky a hlupáky a k tomu ještě proklel astrologii a hvězdy, které mu podle jeho vlastního přesvědčení nepřály. Ve hře Romeo a Julie najdeme více projevů agresivity než v celkem mírném a laskavém Othelovi.
Když se někdo špatně vyspí, dá se v jeho komunikačních projevech vystopovat agresivita v každém nádechu a v každé pronesené větě. Když je člověk spokojený, rád cení zuby, říká tomu úsměv a také si cení svého kompletního, zdravě výhružného chrupu.
Pane, jste sice na úrovni mentála, ale i tak vám přeji hezký den, plný štěstí a spokojenosti a mnoho úspěchů v dalším životě. To je ezoterní projev agresivity v duchu pozitivního myšlení a všeobjímající lásky. Říkáme to mile a s úsměvem, ale nepředpokládáme, že jedním z úspěchů, které panu mentálovi ze srdce přejeme, by mohlo být i to, že nás v něčem překoná a bude výrazně úspěšnější. Ale stát se to může.
