Článek
Dnes jsem se ještě jednou zamyslel nad textem, s nímž jsem nedávno zápasil a konečně se mi zdálo, že by se mohl dostat do své konečné podoby.
Dotaz: Dobrý den, zajímalo by mě, jestli se dá nějak odůvodnit vzrůstající násilí ve světě a v naší zemi… To, co je denně ve zprávách je nad lidské chápání… mám pocit, že nastává konec světa. Nevěřím, že je to jen ekonomickou situací. Z lidí se stávají zrůdy, které se vyžívají v násilí.
Odpověď: Násilí patří k lidské existenci. Z lidí se nestávají zrůdy, vyžívající se v násilí, lidé jsou zrůdy, vyžívající se v násilí. Teď jenom zbývá si to přiznat a naučit se s tím nějak kulturně žít.
Kdyby šel vrátit čas, řešil bych plno věcí úplně jinak, ale jak už řekl jeden z prvních extrémních rakouských kulturistů, slavný americký herec Arnold Schwarzenegger, v minulosti se žít nedá. To by samo o sobě nebylo tak tragické, ale občas se mě zmocňuje dojem, že se nedá žít ani v přítomnosti.
Třicet let vykládám tarotové karty a za tu dobu mi hlavou, skrz karty nebo pod rukama, podle toho, jak to budete symbolicky chápat, prošly desítky tisíc lidských i zvířecích osudů. Možná i osudů národů vzhledem k politickému postavení některých klientů.
Uvědomil jsem si jednu zvláštní věc - my, lidé (mluvím o lidech, protože zvířata s tím žádný problém nemají) se mezi sebou nemůžeme nikdy domluvit. I když se o to celý život snažíme, zjišťujeme stále dokola, že ať už se domlouvá kdokoliv s kýmkoliv, začne se snaha o udržení smluvní bezkonfliktnosti po čase beznadějně hroutit. Stejně jako se podle biblického příběhu zhroutila dnes již příslovečná babylónská věž. Stavba babylónské věže je mistrná alegorie marnosti lidské snahy domluvit se s pracovním kolegou, se sousedem, s rodinným příslušníkem a samozřejmě také s kýmkoliv, kdo s námi nesouhlasí. Nakonec zjišťujeme, že se nemůžeme dohodnout ani sami se sebou a se svým vlastním bohem.
V konečném efektu se projekt jakékoliv domluvy mezi lidmi ukáže být stejně odvážný až zoufalý, jako snaha vybudovat z běžně dostupného stavebního materiálu věž, z jejíhož vrcholu by bylo možno nahlédnout do tváře samotného boha. I když jde zpočátku všechno hladce, téměř ideálně, věž roste jak z vody, najednou se něco zvrtne a přestaneme si rozumět. Jako kdybychom začali mluvit různými jazyky nebo jako kdyby každý z nás chtěl pokračovat podle jiného scénáře. Ať už se kolektivně snažíme o cokoliv, zazvoní po určité době jakkoliv slibné spolupráce hrana, stejně tak můžeme s úspěchem předpokládat, že budeme muset odpískat projekt, v němž se na vyšší úrovni setká více lidí s podobnými pravomocemi. Pro lidskou spolupráci platí stejné pravidlo stability a rovnováhy, jaké platí pro monumentální památníky lidské inteligence, pro pyramidy – pyramida je stabilní, dokud je pyramidou. Nicméně i v případě dosažení stabilní rovnováhy v hierarchii spolupráce, se začne rušivě projevovat skutečnost, že zřejmě díky sebedestruktivnímu systému, který je naprogramovaný v každém z nás, přestává člověk během svého vývoje, zrání a stárnutí souhlasit s čímkoliv, často i se svými vlastními názory.
Pokud jste v roli pěšáka, přičinlivého mravence, pracujícího jako součást anonymního týmu, nikdo si vás s největší pravděpodobností nebude všímat. Ani v dobrém, ani ve zlém. Na vyšších úrovních společenského žebříčku se však z kamarádů, kolegů, spolubojovníků či spolupracovníků mohou stát zavilí nepřátelé doslova přes noc nebo během několika rozhodujících okamžiků. Neměla by vás zarážet rychlost změny názorů, naopak z ní můžete vyjít a vyvodit z ní, že citelné latentní či potenciální napětí v inkriminovaných mezilidských vztazích neviditelně klíčilo, bujelo a narůstalo už delší dobu.
V lidové psychologii se mluví o závisti, intrikách a pomluvách, v tarotové symbolice máváme klientům, zákazníkům a zájemcům o výklad před nosem kartou s obrázkem věže, zasažené bleskem. Věž, kterou je možné vnímat též jako páteř vzpřímeně stojícího tvora se hroutí a pyšný člověk který původně stál jako pozorovatel na vrcholu, nezadržitelně padá k zemi. Kdyby spadnul či jako budoucí padlý anděl padnul i v tom smyslu, že by ztratil mezi ostatními savci výsadu chodit po dvou, mohl by se po čtyřech odbelhat zpátky do zákulisí evolučních dějin.
A seshora by se na všechno zamyšleně dívalo vševidoucí, vševědoucí a možná právě proto i smutné boží oko. Překvapivý zlom ale není způsobený bleskem, který náhle udeří, ani kolenem, přes něž se něco začne lámat, k bodu zlomu dospívají i lidé, kteří jsou trpěliví a s každým se snaží „nějak lidsky“ domluvit a vyjít. Všechno se zřejmě točí a bude i nadále točit kolem vrozeného nedostatku lidské empatie a duševního souznění. Nejsme schopni naplno prožívat bolest, utrpení, hlad, žal, ale ani radost jiných živých bytostí, přestože si na to často hrajeme. Je možné, že jsme se k této schopnosti měli na své evoluční cestě dopracovat, ale zůstali jsme někde v polovině, což je něco jako prokletí lidského rodu.
V praxi se často projevuje nečekaným, paradoxním chováním. Zkušený manažer se pokusí zlikvidovat svoji firmu, spolehlivý útočník kopne míč do vlastní branky, profesionální řečník v ostře sledované televizní diskuzi napadne svého chlebodárce a členové špičkového pětihvězdičkového týmu se začnou navzájem pomlouvat a žalovat na sebe jak malé děti. Pokud člověk není proti těmto tendencím odpovídajícím způsobem vycvičen, vyzbrojen a vychován, může se naprosto nečekaně (proto mluvím o bodu zlomu) projevit jako zrádce, kolaborant, udavač, narušitel systému, vandal, ničitel, heretik, žhář, hacker, divoký sprejer, zloděj nebo vrah.
Destruktivní tendence můžeme odhalit i v naprosto vzorných, příkladných a obětavých členech společnosti, kteří často obdivují nejen tvůrce, ale i narušitele systému. Dějiny člověka nejsou ničím jiným, než řetězením důkazů o zvláštnosti lidské povahy. Člověk je jediný tvor na světě, který je schopný pustit se s nadšením i do boje proti tomu, co se mu líbí a co pro něho může být užitečné.
Jsem přesvědčený, že právě díky této vrozené záludnosti a současně i odolnosti vůči jakékoliv domluvě s kýmkoliv, i kdyby se jednalo o mýtické vyšší bytosti, archetypální vzory a nadřazené bohy, se dokázal homo dvakrát moudrý, až vychytralý prosadit v konkurenčním boji s ostatními myslícími tvory, například s neandrtálci.
V procesu domestikace několika druhů zvířat, což se dá chápat jako jistý druh nepsané smlouvy, týkající se způsobu dalšího společného soužití a v procesu přechodu ze života sběrače/lovce na zemědělce/pěstitele/šlechtitele/kleštitele dokázal člověk porušit všechny dohody s přírodou a se všemi živými tvory a rostlinami, které kdy uzavřel. Druhá strana je nikdy neporušila. Dnešní vztah člověka ke zvířatům, stromům a rostlinám je více než žalostný. Člověk se bez uzardění změnil ve vykonavatele genocidy, zatímco druhá strana nemá právo si ani povzdechnout nebo si postěžovat. Nerovnoprávnost vztahu člověk – zvíře si uvědomíme, když navštívíme jakýkoliv obchod se zvířaty nebo cirkus, kde zvířata slouží pro pobavení našich dětí. Zvířata jsou dnešním člověkem chápána jako věci, jejichž jediným právem a současně i povinností je být zdravá, hravá a dělat svým majitelům radost. Ti ale v kleci s nimi nebydlí, pouze tvrdí, že se tam jejich zvířatům líbí. Jsou to hezké klece, v nichž by se zřejmě líbilo každému.
V případě farmaceutického průmyslu, zemědělství a takzvané výroby masa (to zní divně, už když se to vysloví), očekáváme od zvířat, které jsme si sami svěřili do péče, že budou rychle růst, abychom je mohli v co největším množství zabíjet. Je to jako dialog mezi přikázáním a skutečností. Nezabiješ! Ale zabiju…
Před vyslovením jakéhokoliv soudu je dobré si uvědomit, že často obdivujeme nebo kritizujeme stavbu, jejíž základy nevidíme. To platí jak pro architekturu, tak i pro lidi, které chválíme nebo kritizujeme. Snadno se stane, že vznešený chrám, postavený na vratkých základech je nadšenými turisty obdivován tak dlouho, dokud jim nespadne na hlavu, ale i tak vstoupí do historie a v nadšených myslích se hrdě tyčí dál, zatímco obyčejný, leč spolehlivý panelák může bez povšimnutí přežít konec civilizace a žádná velká sláva se kolem něho nikdy nestrhne.
Lidé, stavějící domy, výškové budovy, kostely, mešity, gotické katedrály a mrakodrapy, staví z hlediska analogie a synchronicity svůj vlastní odkaz, památník, který po nich zůstane. Každá bohatá firma, dříve nebo později, pokud k tomu bude mít příležitost, přijde na nápad postavit co nejvyšší budovu. Lidská mysl je fascinována propojením architekta, zedníka, stvořitele, stavitele dómů a vysokých věží, ale i vlastního těla a osudu, osvíceného tvůrce, bájného kováře, jemuž se na kovadlině pod kladivem svíjí polapené štěstí, obdivujeme faraóna, vládce energií, síly a stability, projektanta pyramid a svobodného zednáře. Bylo by zajímavé a pro mnohé i poučné, kdyby Matka Země najednou zprůhledněla a my bychom mohli spatřit, co všechno se skrývá pod jejím povrchem. Stejně jako při hodnocení kvality lidské mysli, vědomí a podvědomí a při odhadování a odhalování stability či lability čehokoliv, musíme studovat základy. Pokud možno ty nejzákladnější.
Esoterní psychologie není složitá a nevyžívá se v komunikačních kotrmelcích ani v košaté terminologii. Zabývá se tím, co může každý vidět a zažít na vlastní kůži, ale hlavně a především hledá souvislosti mezi různými jevy, příčinami a následky, občas možná i tam, kde žádné nejsou.
Když se dokončená zkolaudovaná a schválená výšková budova bez jakéhokoliv varování nakloní, nastane chvilka k zamyšlení. Slibný projekt se ocitl za bodem zlomu. Základy se opravit nedají, stejně jako se nedá výchovou změnit či napravit od narození daný špatný charakter. Náklady na opravu nakloněné stavby by byly tak vysoké, že je levnější nechat hroutící se budovu strhnout a postavit místo ní novou.
Když se něco podobného stane v oblasti mezilidských vztahů a spolupráce, snaží se psychologové opravit hroutící se komunikační fasády, začnou natírat rámy u oken veselými a pozitivně působícími barvami a řada optimistických odborníků zkoumá, jestli by se celá stavba přece jenom nedala nějak podepřít a opravit. Jednoduchá a konečná odpověď zní, nedala. Začněte znovu, někde jinde a s někým jiným.
