Článek
Ano, už tady opět máme babí léto, konec léta, které se ještě snaží připomenout vyššími teplotami vzduchu, ale současně cítíme, že to už není ono. Už to prostě nejsou dožínky, známé svou žhavou energií, a kdybychom byli v Americe, tak bychom měli Indiánské léto, ale ať už je to jakkoli, tak pravdou zůstává, že druhá polovina září a první polovina října má své zvláštní, nezapomenutelné kouzlo. Řekl bych dokonce specifické kouzlo, spojené s vnímáním nezastavitelného času.
Měl jsem kdysi koníčka, bujného a téměř nezkrotného, což bylo zevrubné studium lidových zvyků a obyčejů, které se zpravidla váží k určitým datům, stejně jako pranostiky a takzvaná lidová magie. Dnes je chování lidí značně jednodušší, často jim k radosti stačí příslib nižšího úroku na půjčku na Vánoce, a pokud zrovna neprší, tak zvesela pokuřují na chodníku před hospodou a připadá jim, že mají rozhodování o politickém dění v Evropě a kontrolu počasí na celém světě pevně v rukou.
Od roku 1990, po svém návratu z emigrace jsem veškerá babí léta trávil v nádherné přírodě v Jižních Čechách nedaleko Třeboně. Vždycky jsem se svou manželkou nebo s asistentkou přijel jedním nebo i dvěma auty ke Staňkovskému rybníku, kde z jedné strany byly čtyři chaty, které se daly pronajmout, což jsme každé září po mnoho a mnoho let činili.
V ohništi jsme zapálili rituální oheň a první dva dny jsme v hlubokých hvozdech a v hlubokém osamění, protože tam nikdo kromě nás nejezdil ani nechodil, vystřihli několik magických rituálů na hezké počasí. Většinou jsme k tomu vzývali démona Kamu a potom ještě pár dalších démonů z Bardonovské sféry – a když už jsem to nakousnul, tak určitě znáte Šumavu, vlhký kraj, topící se v bílých mlhách, občas hustě zaprší a občas po dlouhé dny jen drobně mží a k tomu vám přes cestu přeběhne Král Šumavy, sebere vám deštník nebo z vás strhne pláštěnku a zase zmizí v nejbližším křoví. To už prostě patří ke koloritu šumavské přírody.
A hlavně, to nejdůležitější - od roku 1948 bylo podél hranic vybudované vojenské pásmo, kam nesměla vkročit lidská noha, s výjimkou několika nohou, patřícím našim chrabrým pohraničníkům a několika vysoce postaveným důstojníkům, kteří této oblasti veleli, což byli shodou okolností naši otcové. Takže jsem byl shodou právě zmíněných okolností jedním z mála civilních majitelů lidské nohy, která se mohla po zdejším kraji volně pohybovat.
Můj otec v šedesátých letech šéfoval pétépákům nebo lépe řečeno technickým vojenským praporům, které zbyly po zrušení klasických pomocných technických praporů, ale v podstatě to byly ty samé jednotky, pouze s mírnějším režimem. Jejich hlavním úkolem a cílem byly demoliční práce, likvidace budov, popřípadě i zámků, které patřily původní české a německé šlechtě. Málokdo ví, že v oblasti Šumavy stály v lesích opuštěné zámky, chrámy, konírny, hospodářské budovy a přepychové vily, vyzdobené obrazy, freskami a sochami a vybavené okázalým přepychem. To všechno bylo zabavené původním majitelům, o kterých po nástupu komunistů na velitelské posty většinou nikdo nic nevěděl. Většinou byli zlikvidovaní, čas oponou trhnul a únor vše změnil.
Dělnické sudlice svými údery vše měnily v drť, která se odvážela na stavby socialismu. Demoliční akce často trvaly i několik let, protože se tady bouraly skutečně velké stavby, zámky a hrady a po celou tu dobu zde mohlo několik důstojnických rodin trávit ničím nerušené parádní dovolené a prázdniny. Vojenská ostraha zaručovala klid a o zábavu se starali ti nejlepší z nejlepších, například na sobotu a neděli přijel orchestr Karla Vlacha se známými sólisty a zpěváky, několikrát tam byl i „major Zeman“, když se natáčeli Případy majora Zemana a podobní exoti. V šumavských hvozdech se dalo realizovat prakticky cokoliv.
V devadesátých letech jsem pracoval hlavně jako copywriter, externí redaktor, spisovatel a fotograf, takže jsme si hned po příjezdu na Staňkovák dělali rituály na hezké počasí. Kdybychom museli v dešti sedět v chatě, tak bychom toho moc nestihli a neudělali, což by nebylo moc dobře, protože nás z velké části živily právě fotky, které jsme dávali do vydávaných publikací a knih. Jinou práci jsem neměl.
Když se za touto dobou s lehkým údivem ohlížím zpět, tak jsme tam byli snad padesátkrát a za tu dobu nám zapršelo jenom jednou nebo dvakrát. Takže jsme si ověřili, že heslo, poručíme větru, dešti, se může občas s úspěchem i zrealizovat. Jednou jsem na to téma napsal básničku, přišla zpráva z Budapešti, poručili větru, dešti, měli ale hroznej pech, déšť je totiž neposlech.
V roce 2002 jsem si v jednom etno obchůdku s různými magickými artefakty koupil africký bubínek na přivolání deště. Když se na něj zlehka bubnovalo, tak se uvnitř něco přesouvalo a přesýpávalo, zvukomalebně to budilo dojem padajícího deště.Vzpomínám si, jak jsem si s tím bubínkem hrál, chvilku jsem na něj bubnoval, potom jsem zase něco psal a znovu si zlehka zabubnoval – a venku začalo poprchávat a potom pořád slabě, ale vytrvale pršelo, byl to takový drobný déšť, který byl ale k nezastavení. Ve zprávách hlásili, že všude prší a vodní toky již nestačí vodu odvádět, nakonec byla voda úplně všude, i tam, kde být vůbec neměla, ale i když jsem to nekladl do přímé souvislosti s mým bubnováním na dešťový bubínek, tak jsem bubínek raději zase uklidil a několik let jsem se ho ani nedotkl.
Občas jsme vzali na Staňkovák i naše kámoše a známé, například jsme dělali rituály na zdraví a na úspěch se Slávkem Bourou a Markétou Mayerovou a jen tak pro zajímavost bych se zmínil, že to bylo v roce 1999 a rok nato, v roce 2000 se jim narodila dcera Agáta. Přestože se do té doby spoléhali na poměrně dobrou antikoncepci.
V té době jsem stále dokola četl a studoval knihu Milana Nakonečného Lexikon Magie. Parádní dílo. Profesor Nakonečný pracoval na katedře andragogiky filosofické fakulty Karlovy univerzity v Praze v Celetné ulici. Často jsem tam za ním chodíval, bylo to v době, kdy jsem pracoval na druhém a třetím vydání Magie sexu, tak jsme diskutovali o magických rituálech, k čemuž jsem měl natočeno asi tři stovky hodinových videjí, tak jsem si říkal, že by se zde možná dala uskutečnit zajímavá spolupráce, ale profesor bohužel onemocněl a když byl v rekonvalescenci, tak už nebyl v Praze, ale v Táboře, kde bydlel. Je to zajímavé z toho hlediska, že z Prahy jsme na Staňkovák jezdili minimálně dvakrát ročně a vždy jsme jezdili přes Dolní Břežany, kdy bydlel Slávek s Markétou a vždycky jsme jezdili přes Tábor, kde bydlel profesor Milan Nakonečný. V Táboře jsme vždycky tankovali a cpali do sebe hamburgery u mekáče.
Jednou, když jsme se vraceli ze Staňkováku, tak jsme se samozřejmě opět stavili u pumpy v Táboře a moje tehdejší žena si prosadila svůj nepříliš originální nápad, že se půjde podívat do jednoho obchodu se vším možným a nemožným a náhle v tom obchodě podlehla stejně tak rychle jako nečekaně a vášnivě záchvatu nutkavého nakupování. Najednou jsem koukal, že máme u kasy hromadu krabic, kde měly být fény na vlasy a nějaké elektrické střihače a toustovače na topinky a kávovary, zřejmě asi přímo na kávu a snad i nějaký přehravač na DVD, pak nastala taková ta až klasická situace, „táto, zaplať“, tak jsem jí řekl, ať to nanosí do auta a zaplatil a bohužel jsem nic z toho nekontroloval, protože mě to hluboce nezajímalo.
Což se ukázalo jako chyba, protože až doma, když jsem to chtěl rozbalit, tak jsem zjistil, že jsou to všechno jen prázdné krabice. Prodavač, kterého to zřejmě také nezajímalo, z každé krabice vyndal její obsah, zkontroloval, jestli je zboží v pořádku, ale tak nějak to zapomněl zase do krabic vrátit. Manželka, zvyklá na to, že se nemusí o nic starat, si zase říkala, starej to zkontroluje, zabalí, zaplatí a mě to nezajímalo už z principu, protože se prostě o hlouposti nezajímám, je přece jasné, že když něco chci, tak si to budu hlídat a dávat na to pozor. Ale asi jsem se mýlil.
Nejdříve jsem myslel, že mě omejou, ale pak mi nezbylo nic jiného, než skočit příští den ráno do auta a jet zpátky z Prahy do Tábora, tak jsem s sebou alespoň vzal stafíka Jacka, aby měl výlet. Jemu se to líbilo, ale ostatní lidi, kteří se aspoň trochu vyznají v cestování po České republice, mě jistě pochopí, když říkám, že mám od té doby středně těžké trauma, týkající se nakupování většího množství různého zboží ve vzdálených obchodech mimo město.
